44. Nejvyšší soud pak založil odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v daném případě především na zdůraznění primárního významu kompenzačně-satisfakční funkce peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv informačním médiem. Zaujal tak názor odlišný od výše nastíněných závěrů Ústavního soudu a učinil tak způsobem, který nezohledňuje konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Převážná část odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je v této části založena na obecně formulovaném argumentu, že preventivně-sankční funkce se uplatní pouze v rámci primární funkce a sama o sobě není důvodem pro stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v případech zmírnění jiných zásahů do osobnostních práv (způsobených například úmrtím či těžkým zdravotním poškozením blízké osoby). Dovolací soud však tento svůj závěr neaplikuje na konkrétní okolnosti daného případu. V opačném případě by totiž shledal, že ze závěru Ústavního soudu, že peněžité zadostiučinění nemá plnit pouze funkci satisfakční (kompenzační či reparační), ale rovněž funkci sankční, nevyplývá, že by tato funkce měla bez dalšího odůvodňovat stanovení vyšší finanční náhrady v případech zásahů do osobnostních práv nepravdivými informacemi. Zohlednění role preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy v penězích je v těchto případech jedním z komplexu kritérií, které by obecné soudy měly brát v úvahu při určení konkrétního způsobu a stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Mezi tato kritéria, jak je výše vymezeno, patří míra závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv, míra zavinění původce zásahu a další specifické okolnosti neoprávněného zásahu, právní i skutkové povahy a to ve vztahu k oběma stranám.
45. Pokud jde o míru závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele, dovolací soud se s tímto kritériem vypořádává pouze konstatováním, že nepravdivou informaci o vzdáleném příbuzenství stěžovatele s komunistickým prezidentem samu o sobě nepokládá "za způsobilou pošpinit žalobcovu dobrou pověst, jež je výslednicí celého jeho dosavadního života a je veřejnosti dobře známa tak závažným způsobem, aby odůvodňovala přiznání výrazného finančního zadostiučinění" (str. 11 rozsudku). Závažnější narušení soukromí stěžovatele a pověsti spatřuje dovolací soud v šíření nepravdivých informací o jeho otci, přičemž v tomto ohledu považuje výši peněžité náhrady stanovené odvolacím soudem za odpovídající. Otázkou motivu či zavinění na straně žalované se dovolací soud nezabývá vůbec.
46. Dovolací soud věnuje podrobnější pozornost v podstatě pouze možnému disproporčnímu dopadu náhrad za zásahy do osobnostních práv a to jednak jako důsledku zohlednění majetkových poměrů původce zásahu, kdy podle jeho názoru neexistuje "žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené ”chudým” škůdcem dostalo násobně nižší náhrady za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než ”šťastnějšímu” poškozenému, jehož osobnost byla zasažena majetným původcem zásahu" (str. 9 rozsudku).
47. Ústavní soud k tomuto výkladu dovolacího soudu uvádí, že podstata zásady tzv. odrazujícího účinku (chilling effect) spočívá v tom, aby výše přiznaného peněžitého zadostiučinění nebyla pro původce neoprávněného zásahu likvidační. Smyslem této zásady je právě nepřijatelným disproporcím zabránit. Výjimka z této zásady se pak týká - jak je výše v bodě 33 uvedeno - právě těch subjektů, jejichž podnikání je postaveno či doprovázeno závažnými zásahy do základním práv a které účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních a na cti utrhačných "informacích" o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných, kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování jejího majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média. Okolnosti této výjimky jsou přitom plně aplikovatelné na případ žalované. Ústavní soud již v této souvislosti také judikoval, že z tohoto pohledu "lze námitku stěžovatele týkající se zcela neadekvátního poměru výše částek vydavatelů bulvárních časopisů vynakládaných na reklamu a jím požadované, resp. posléze přiznané výše náhrady nemajetkové újmy hodnotit jako odůvodněnou a racionální." (nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 44). Tento závěr, který jak dovolací tak odvolací soud zcela pominul, je přiléhavý také na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud k tomu dodává, že argumentace ve vztahu k majetkovým poměrům původce zásahu z hlediska nerovného zacházení tak, jak ji formuloval dovolací soud, by ve svém důsledku neumožnila žádný konkrétní závěr ve vztahu k výši nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií vyjma toho, že může být pouze minimální, resp. taková, aby jeho náhrada byla v možnostech každého subjektu.
48. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s argumentem dovolacího soudu týkajícím se (dis)proporčnosti náhrad v tom smyslu, že pokud se soudní praxe ustálila na určitých částkách náhrad za zásahy do osobnostních práv způsobených například úmrtím či těžkým zdravotním postižením blízké osoby, pak by vysoké ("milionové") částky za zásah do osobnostních práv nepravdivými dehonestujícími informacemi s nimi byly v křiklavém rozporu, a neospravedlnitelné. Takto paušálně formulovaný závěr by vedl k mechanickému či čistě aritmetickému srovnávání účinků těchto zásahů bez ohledu na konkrétní okolnosti případů, resp. k závěru, že výše náhrad za zásahy do osobnostních práv nepravdivými informacemi má být automaticky nižší než u jiných zásahů do osobnostních práv. Smysl hlediska proporčnosti výše náhrad nemajetkové újmy v penězích a jejich porovnání v jiných srovnatelných případech představuje dosažení spravedlivého vyčíslení relutární náhrady (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 56). Ačkoli je ztráta blízké osoby či její zdravotní postižení nepochybně velmi závažným zásahem do osobní integrity, vždy je třeba posuzovat každý jednotlivý případ individuálně tak, aby výše náhrady byla spravedlivě posouzena a stanovena.
49. Právě na tuto svou povinnost obecné soudy rezignovaly. Namísto toho, aby ve svých rozhodnutích zohlednily výše předestřená kritéria a maximy, rozhodnutí o přiměřenosti výše nemajetkové újmy v penězích založily především na závěru o nepřiměřenosti výše nároku stěžovatele. Jak Ústavní soud výše konstatoval, tato skutečnost však nemůže být přičítána k tíži stěžovatele, neboť ani zákonné předpoklady ani judikatorní praxe neposkytuje přesná vodítka pro adekvátní výši žalovaného nároku v případě zásahu způsobeného zveřejněním nepravdivých a difamačních informací.
50. Soudy při stanovení výše relutární náhrady zároveň nedostatečně zohlednily relevantní okolnosti ve vztahu k žalované a k míře zavinění za zásah, jakými je skutečnost, že žalovaná předmětnou informaci nijak neověřovala, její zveřejnění a šíření bylo bezohledně motivováno pouze s úmyslem zvýšit publicitu a získat tak majetkový prospěch bez respektu k důstojnosti stěžovatele. Po ohrazení se stěžovatele vůči obsahu předmětných informací žalovaná dále úmyslně informace šířila a popření pravdivosti informací ze strany stěžovatele využila ke své další publicitě způsobem zesměšňujícím stěžovatele a jeho sestru. Obecné soudy adekvátně neposoudily ani majetkové postavení žalované a povahu její činnosti, založené převážně na publikaci difamačních informací o známých osobách za účelem sledování jejího majetkového prospěchu. Vzhledem k těmto skutečnostem považuje Ústavní soud částku relutární náhrady ve výši 100 000 Kč za problematickou a neadekvátní okolnostem konkrétního případu. Ústavní soud považuje za nezbytné, aby soudy znovu posoudily výši částky za nemajetkovou újmu a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Soudy stanovená částka v daném případě totiž neplní nejenom preventivní, ale ani satisfakční funkci náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výsledné nezohlednění preventivně-sankční funkce relutární náhrady v dané věci - z hlediska výše uvedených maxim - přináší také nepřijatelné poselství, že jednání vedlejšího účastníka nevybočuje ze standardů právních a společenských vztahů a jako takové je lze tolerovat a bez citelného postihu v něm dále pokračovat.
VII. Závěr
51. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupem nerespektujícím kritéria, která je nezbytné brát v úvahu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a nedostatečným odůvodněním svého postupu porušily ústavně zaručená práva stěžovatele podle čl. 10 odst. 1 a odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny
52. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu