32. K této skupině námitek Ústavní soud uvádí, že referenčním rámcem pro posouzení ústavní stížnosti a případně nutnosti předložit věc plénu ke konkrétní kontrole ústavnosti dotčených ustanovení zákona o pobytu cizinců [buď na návrh stěžovatele podle § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nebo na návrh senátu podle § 64 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu] není a nemůže být to, zda by zákonodárce mohl přijmout právní úpravu jinou, lepší nebo vstřícnější k jejím adresátům, nýbrž pouze to, zda jsou dotčená ustanovení zákona v rozporu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. Stěžovatel však protiústavnost dotčených ustanovení zákona o pobytu cizinců nenamítá a v petitu nenavrhuje jejich zrušení. Naopak stěžovatel toliko uvádí, že zákonem předpokládaný způsob podávání žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu považuje ve vztahu ke své věci za zbytečný a zbytečně zatěžující. To však není z hlediska konkrétní kontroly ústavnosti dotčených ustanovení zákona o pobytu cizinců významné. Ústavní soud také dodává, že ani rozhodující senát proprio motu neshledal důvody k předložení věci plénu.
V. Závěr
33. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí správních orgánů a správních soudů nepovažuje za neslučitelná se základním právem stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny. Na jedné straně lze mít na lidské úrovni jisté pochopení pro touhu stěžovatele nebýt (ani krátkodobě) oddělen od své rodiny, zejména od svých nezletilých dětí. Na druhé straně však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel odůvodňuje porušení svých základních práv způsobem blížícím se institutu actio popularis, neboť si osobuje zkušenosti a námitky třetích osob a snaží se jimi nahradit absenci vlastní autentické zkušenosti s činností zastupitelského úřadu. Bez významu není ani to, že stěžovatel opakovaně staví správní orgány i soudy před fait accompli, zejm. v podobě rozšiřování rodiny v době, kdy byla jeho pobytová situace přinejmenším nejistá. Za této situace se Ústavní soud nemohl ztotožnit s názorem stěžovatele, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby na přechodnou dobu vycestoval do země svého původu za účelem podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu dle § 169d odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců.
34. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.