35. Jde-li o výroky pod písmeny e) a f), ty nebyly obecnými soudy řádně hodnoceny v kontextu, v němž jsou učiněny. Pod písm. f) je tak stěžovatelce zakázáno v rámci e-mailu "Musíte se odbavit u letecké společnosti" sdělovat, že se cestující musí odbavit na letišti. Na jiném místě tohoto e-mailu se ovšem hovoří i o možnosti on-line odbavení [srov. písm. d), kde je tento obsah uvedeného e-mailu výslovně citován]. Uvedený výrok je tak třeba hodnotit v tomto kontextu, což obecné soudy neučinily. Co se týče zbytku výroků pod písmeny e) a f), je na obecných soudech, aby znovu zhodnotily, v jakém kontextu jsou ze strany stěžovatelky činěny. Lze souhlasit s tím, že potenciálně problematická jsou sdělení vyvolávající dojem, že po uplynutí 24 hodin před odletem, kdy skončí možnost on-line odbavení u stěžovatelky, je již možné pouze odbavení na letišti, pokud by příslušný dopravce nabízel ještě možnost on-line odbavení cestujícími zdarma. Obecné soudy se však musejí znovu zabývat tím, zda předmětná sdělení mají tento charakter v kontextu, v němž jsou tato sdělení stěžovatelkou činěna. Je přitom na vedlejší účastnici jako navrhovatelce, aby osvědčila relevantní skutečnosti, usiluje-li o omezení daných projevů. V této souvislosti je vhodné podotknut, že Zemský soud v Hamburku předběžným opatřením z roku 2020, na něž obecné soudy odkázaly, zakázal stěžovatelce sdělovat zákazníkům (cestujícím), že po uplynutí lhůty 24 hodin před odletem se již musí odbavit na letišti. Problém tedy rovněž spočíval v absenci informace o tom, že cestující se mohou odbavit i samostatně on-line u příslušného dopravce, pokud takovou službu nabízí. Obecné soudy dosud řádně nezhodnotily, zda má některý z výroků stěžovatelky obdobný charakter.
36. Dále je třeba konstatovat, že výrok I rozhodnutí krajského soudu je zjevně excesivní i v rozsahu informací, které má stěžovatelka zakázáno poskytovat. Uvedený výrok, potvrzený vrchním soudem, je totiž formulován tak, že stěžovatelce je zakázáno poskytovat všechny tam uvedené informace, nikoliv pouze informace týkající se nutnosti on-line odbavení do 24 hodin před odletem. Pod písm. a) je tak například stěžovatelce zakázáno poskytovat rovněž sdělení: "Pokud se neodbavíte online, většina leteckých společností si účtuje vysoký poplatek. Rádi za vás online odbavení bezplatně vyřídíme a zašleme vám palubní lístky. Stačí, když nám zašlete údaje z pasu nebo průkazu totožnosti. [...]". Obecné soudy nepoukázaly na nic, co by odůvodňovalo tak široká omezení, k jakým bylo přistoupeno, a i toto je důvod pro zrušení výroku I v celém rozsahu.
37. Z těchto důvodů tak rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na svobodu projevu.
C. Právo podnikat ve spojení s právem na soudní ochranu
c) Obecné principy
38. Podle čl. 26 odst. 1 Listiny má každý "právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost". Jak Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 93/20 ze dne 22. 6. 2021 (288/2021 Sb.), bodě 30, právo podnikat "v jádru znamená svobodu vykonávat určitou výdělečnou činnost samostatně na vlastní účet a odpovědnost za účelem dosažení zisku bez toho, aby povinnosti a omezení, k této činnosti se vztahující, znemožňovaly její hlavní účel (status negativus)".
39. Právo podnikat je jedním z těch základních práv, jichž se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Povaha práva podnikat je nicméně ambivalentní v tom smyslu, že toto právo sice vymezuje autonomní prostor pro jednotlivce, do něhož veřejné moci nepřísluší zasahovat bez splnění ústavním pořádkem vymezených požadavků (již zmíněný status negativus), ale současně je to do jisté míry i veřejná moc, která pozitivně formuje a stanoví podmínky pro výkon povolání a hospodářských činností, a vytváří tak samotné předpoklady pro výkon tohoto práva (status positivus), jak v obdobném kontextu Ústavní soud vyložil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003 (N 138/31 SbNU 227). Z toho pak vyplývá, že přípustná míra omezení práva podnikat dle čl. 26 odst. 2 a čl. 41 odst. 1 Listiny veřejnou mocí "je závislá na podílu veřejné moci na samotném konstituování určitého oboru či typu činnosti. Existují totiž činnosti, jejichž výkon je existencí a organizací veřejné moci dokonce podmíněn (status positivus), a pak již nelze hovořit o volném trhu a výše popsané svobodě v pravém slova smyslu (nejde již o pouhé umožnění jednotlivci svobodně vykonávat jím zvolenou činnost). [...] Jinými slovy, jádro práva podnikat je modifikováno (oslabováno) tím více, čím silnější je veřejný zájem na kvalitě výkonu dotčené činnosti, a nejútlejší je právě u činností, které stát k zajištění svých úkolů přímo vytváří, a tím vyšší míra veřejnoprávní regulace (omezení práv jednotlivce plynoucích z čl. 26 odst. 1 Listiny) je z ústavního hlediska tolerovatelná" (viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 93/20, bod 31; srov. obdobně k negativním závazkům státu plynoucím z práva podnikat nález sp. zn. II. ÚS 2007/20 ze dne 5. 3. 2021, bod 29).
40. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu právo podnikat působí i jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva. I zákonné meze práva podnikat tedy musí být "stanoveny, vykládány a uplatňovány ústavně konformním způsobem" [nález sp. zn. III. ÚS 2332/16 ze dne 17. 4. 2018 (N 74/89 SbNU 133), bod 37; obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 3101/18 ze dne 2. 5. 2019 (N 75/94 SbNU 10), body 18-19, nebo již nález sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 200/54 SbNU 489), bod 27]. Ačkoliv čl. 41 odst. 1 Listiny posiluje úlohu zákonodárce, aby prostřednictvím provádějících zákonů blíže upravil základní právo podnikat, neznamená to, že by byl zároveň poskytnut i obecným soudům širší prostor pro zásahy do tohoto základního práva.
41. K právu podnikat se vážou rovněž pozitivní závazky veřejné moci. Ústavní soud tak dovodil povinnost obecných soudů i ve vztazích mezi jednotlivci (horizontálních vztazích) "povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže" [nález sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 200/54 SbNU 489), bod 27; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 3101/18 ze dne 2. 5. 2019 (N 75/94 SbNU 10), bod 19]. Platí tedy, že "z ochranné funkce základních práv a svobod v této oblasti proto též plynou pozitivní závazky státu zajistit prostředí pro podnikání a jinou hospodářskou činnost zajišťující rovnost podmínek soutěže v tržním prostředí" [nález sp. zn. III. ÚS 2332/16 ze dne 17. 4. 2018 (N 74/89 SbNU 133), bod 38].
42. Ve vztahu k řízení o předběžných opatřeních pak - obdobně, jako to Ústavní soud dovodil již v případě svobody projevu - platí, že i v tomto typu řízení je třeba zohlednit principy plynoucí z práva na podnikání. Má-li tedy být zasaženo předběžným opatřením do práva podnikat, je třeba zabývat se přiměřeností tohoto zásahu.
43. Z práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, pak plyne dle ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. To zahrnuje povinnost vypořádat se se všem námitkami účastníků majícími vztah k projednávané věci v míře odpovídající jejich závažnosti [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377), bod 37; nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723), bod 58; nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443); nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623); nález sp. zn. III. ÚS 3328/09 ze dne 29. 4. 2010 (N 99/57 SbNU 289); nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469), bod 34; či nález sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543), bod 14]. Rozsah povinnosti řádného (dostatečného) odůvodnění soudních rozhodnutí se ovšem odlišuje v závislosti mimo jiné na povaze daného rozhodnutí i okolnostech konkrétního případu [nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), odkazující i na relevantní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva; nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521), bod 14].
44. Ústavní soud ve své judikatuře vztahuje právo na řádné odůvodnění i na rozhodnutí o předběžných opatřeních [viz např. nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121)]. Rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních je ovšem rovněž nutno vnímat jako celek; proto například nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně mohou být zhojeny rozhodnutím odvolacího soudu [viz podrobněji nález sp. zn. II. ÚS 1263/16 ze dne 1. 8. 2016 (N 142/82 SbNU 269), body 13-15]. Námitky toho, proti němuž předběžné opatření směřuje, budou typicky obecným soudům předloženy až v odvolání, a proto je především úkolem odvolacího soudu se s nimi vypořádat způsobem odpovídajícím jejich závažnosti a specifikům řízení o předběžném opatření.
45. Z výše uvedeného lze tedy shrnout, že z práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá i požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, který zahrnuje povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení v míře odpovídající závažnosti příslušné námitky. Tento princip dopadá i na rozhodování o předběžných opatřeních, avšak s ohledem na charakter těchto rozhodnutí jsou požadavky na odůvodnění snížené. S námitkami účastníka řízení, že předběžné opatření nepřiměřeně zasahuje do jeho základních práv, je ovšem nezbytné se vypořádat.
d) Aplikace na posuzovanou věc
46. Výrokem II krajský soud dále uložil stěžovatelce povinnost zdržet se předávání "nesprávných osobních údajů osob, kterým prostřednictvím webu kiwi.com zprostředkovala uzavření smlouvy o letecké přepravě s [vedlejší účastnicí], a to zejména údajů o e-mailu a bydlišti těchto osob a identifikaci jejich platební karty". I tento výrok byl potvrzen vrchním soudem. Obecné soudy se však nevypořádaly s námitkou stěžovatelky ohledně zásahu do jejího základního práva na podnikání, který předběžné opatření vyvolává.
47. Stěžovatelka při poskytování služeb svým zákazníkům figuruje rovněž jako prostředník pokud jde o komunikaci mezi vedlejší účastnicí a zákazníky (cestujícími). Namítá přitom, že tuto službu by jim ovšem nemohla poskytovat, pokud by do systému vedlejší účastnice zadávala e-mail zákazníků (cestujících), a nikoliv vlastní e-mailové adresy, které pro jednotlivé zákazníky za tím účelem vytváří. Obdobně má-li stěžovatelka zprostředkovávat i platbu ze strany zákazníků (cestujících), mohlo by dojít k problémům, pokud by v systémech vedlejší účastnice byly zadány údaje o platební kartě cestujícího, z níž však cena letenek hrazena nebude.
48. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, že předběžným opatřením nařízeným pod bodem II by stěžovatelka musela významně omezit způsob, jakým poskytuje své služby zákazníkům (cestujícím), ani s otázkou, nakolik by vyžadované změny mohly ve svých důsledcích dokonce stěžovatelce zcela znemožnit poskytování této služby. Jde o zásah do ústavně zaručeného práva na podnikání ve smyslu svobody podnikání (zásah do statu negativu), tedy do autonomního prostoru pro jednotlivce, a to na základě soudního rozhodnutí o předběžném opatření. Bylo již úkolem krajského soudu zvážit přiměřenost zásahu do práva stěžovatelky podnikat, neboť daný zásah je patrný již z toho, čeho se vedlejší účastnice domáhala (byť krajskému soudu pochopitelně nemohla být známa argumentace stěžovatelky). Především však bylo povinností vrchního soudu se vypořádat s námitkou stěžovatelky k této otázce. To ovšem vrchní soud neučinil. Jeho jediná reakce k této otázce se totiž týká nutnosti změnit poskytované informace označené obecnými soudy za nepravdivé a zajistit si k tomu překlad do jiných jazykových verzí.
49. To platí obdobně i ve vztahu k problematice, zda z nařízení č. 261/2004 vyplývá povinnost poskytovat vedlejší účastnici požadované osobní údaje cestujících. Ač i v této souvislosti vznesla stěžovatelka námitku, omezil se vrchní soud pouze na obecný odkaz na toto nařízení s tím, že tato povinnost z něj plyne. To nelze ani v kontextu řízení o předběžném opatření označit za adekvátní odůvodnění.
50. Specificky ve vztahu k údaji o bydlišti bude namístě zabývat se i tím, zda stěžovatelka má uvedený údaj k dispozici, a současně tím, zda jej vedlejší účastnice skutečně potřebuje (což musí alespoň osvědčit).
51. Ústavní soud současně upozorňuje, že Zemský soud v Hamburku se v odkazovaném předběžném opatření otázkou osobních údajů cestujících vůbec nezabýval. Při zvažování, zda je namístě nařídit předběžné opatření týkající se poskytování osobních údajů cestujících, tak nemůže být uvedeným předběžným opatřením argumentováno.
52. Byť i na odůvodnění předběžného opatření nejsou kladeny takové podmínky jako na odůvodnění konečného rozhodnutí ve věci, je nezbytné, aby obecné soudy v případě zásahu do práv účastníka řízení předběžným opatřením jasně vyslovily, jaké konkrétní zákonné ustanovení dotčený účastník řízení (v tomto případě stěžovatelka) porušuje. Obecné soudy sice obecně odkazují na zákon o ochraně spotřebitele, aniž by však citovaly jeho konkrétní ustanovení, které měla stěžovatelka porušit. Dále se obecné soudy vůbec nezabývaly aktivní legitimací vedlejší účastnice k podání žaloby a návrhu na vydání předběžného opatření. Rovněž odkaz obecných soudů na porušení občanského zákoníku ze strany stěžovatelky je jen povšechný, neodkazující na konkrétní ustanovení, a řádně nezdůvodňující v čem konkrétně a které ustanovení občanského zákoníku mělo být stěžovatelkou porušeno.
53. Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly dopady předběžného opatření do práva stěžovatelky na podnikání. Z těchto důvodů bylo napadenými usneseními porušeno základní právo stěžovatelky na podnikání ve spojení s právem na soudní ochranu.
54. Výrok III navazuje na výroky I a II a ukládá stěžovatelce odstranit "závadný stav" vzniklý v rozporu s povinnostmi uloženými výroky I a II. Jelikož oba uvedené výroky neobstojí z důvodů vyložených výše, nemůže obstát ani výrok III. Výrok IV o povinnosti vedlejší účastnice podat návrh na zahájení řízení má akcesorickou povahu (bez vyhovění návrhu na předběžné opatření by nemohl být učiněn), a proto musí být rovněž zrušen.
D. Závěr
55. Napadenými usneseními bylo porušeno právo stěžovatelky na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny a právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud z výše uvedených důvodů podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená usnesení zrušil. Ústavní soud vyřídil ústavní stížnost přednostně a z toho důvodu již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení [srov. obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 2007/20 ze dne 5. 3. 2021, bod 35; nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795), bod 63; nález sp. zn. III. ÚS 925/13 ze dne 4. 7. 2013 (N 115/70 SbNU 27)].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. srpna 2021
Ludvík David, v. r. předseda senátu