45. Ustanovení § 1042 o. z. nekonkretizuje, čeho se může prostřednictvím negatorní žaloby vlastník domáhat. Podle starší judikatury bylo možné se negatorní žalobou domáhat i toho, aby žalovaný odstranil následky už vykonaných rušivých zásahů (stanovisko kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972 sp. zn. Cpj 59/71, zveřejněné pod č. Rc 65/1972; část II). Podle Nejvyššího soudu však nyní "možnost uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, (...) není důvod v tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby (...). Domáhá-li se vlastník proti bývalému držiteli (případně i proti jiné osobě) uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle § 442 odst. 2 ObčZ." (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 735/2001; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 870/2014). Vznikla-li tedy v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení o náhradě škody, podle Nejvyššího soudu "nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle § 126 odst. 1 ObčZ [nyní § 1042 o. z.], případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 735/2001). V těchto případech má podle judikatury přednost využití žaloby na náhradu škody.
46. Nejvyšší soud tuto větev své judikatury poté upřesnil tak, že rozlišil u negatorních žalob mezi jednorázovým a trvajícím neoprávněným zásahem do vlastnického práva. V případě jednorázových zásahů zásah skončil a z § 1042 o. z. "není možné vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody. V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (...) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z." (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2886/2014 a podobně i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu). V jiném případě, kde žalovaní upevnili na budovu žalobce 11 kusů krokví, a zasáhli tak do střešní konstrukce stavby žalobců, Nejvyšší soud jako příklad jednorázového zásahu uvedl poškození trámu, střechy či jiné části stavby žalobců při umísťování krokví na pozednici a jako příklad trvajícího zásahu opření střechy stavby žalovaných o stavbu žalobců bez soukromoprávního titulu (rozsudek ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 911/2018). V těchto případech je pro odstranění trvajícího zásahu (umístění krokví do střešní konstrukce) třeba aplikovat ustanovení o negatorním nároku.
47. Podle nauky by navíc mělo být možné, aby "[v] rámci jedné žaloby požadoval žalobce vedle negatorní ochrany i náhradu škody nebo jiný, na zavinění závislý nárok. Tyto dva nároky je však třeba odlišit (...) [N]árok na uvedení do původního stavu je požadavkem, který lze uplatnit v rámci negatorní žaloby (...), přičemž tento požadavek může směřovat i na odstranění následků protiprávních zásahů" (PETROV, VÝTISK, BERAN a kol. Občanský zákoník, komentář, Praha: C. H. BECK, 2017, § 1042, body 18?20, podobně viz též Winterová, A. Komentář ASPI, k § 1042).
48. Ve věci přezkoumávané ústavní stížnosti Nejvyšší soud shledal, že vlastník má po dobu trvajícího zásahu právo domáhat se po rušiteli, aby se rušení zdržel. Tomuto postupu však podle Nejvyššího soudu bránilo to, že se stěžovatelka domáhala zásahu napravujícího negativní dopady na domě žalované, nikoli na svém domě a že se nedomáhala náhrady škody, která jí zásahem do jejího vlastnického práva vznikla (viz výše body 22?23).
49. Stěžovatelka zjevně váhala, jaký žalobní typ je namístě využít, a žádala o navrácení budovy žalované do původního stavu. Současně však opakovaně upozornila na to, že nemá dostatek informací, aby požadovala konkrétní úpravy, jež by méně zasahovaly do vlastnického práva žalované a současně postačovaly k nápravě škod na její nemovitosti. Do žalobního návrhu zahrnula žádost napravit škody na její budově způsobené stavebními úpravami.
50. Ústavní soud výše uvedl, že rozsah zjišťovaných skutkových okolností záleží na použité žalobě. Zároveň však platí, že aby mohl vlastník, na jehož nemovitosti se negativně projevují stavební úpravy sousední nemovitosti, formulovat svůj nárok, je zapotřebí dobře zjistit skutkový stav. V některých případech žalobce teprve na základě něj zjistí, jestli se má domáhat pouze ukončení stávajícího zásahu, tedy odstranění provedených stavebních úprav, anebo zdali k nápravě následků bude potřeba dalších stavebních úprav a jaké by to měly být. Jak již Ústavní soud konstatoval v citované věci sp. zn. II. ÚS 1507/17, pokud žalobce nedisponuje na počátku sporu všemi vědomostmi předurčujícími obsah povinnosti stanovené žalovanému, skutkové podklady pro stanovení této povinnosti mohou být zjišťovány teprve postupně.
51. Stěžovatelka po celou dobu řízení uváděla, že je pro ni složité naformulovat žalobní petit s ohledem na nedostatek informací. V žalobě ze dne 18. 10. 2012 navrhovala stěžovatelka, aby byl ustanoven znalec zejména z oboru statiky. Když později obvodní soud vyzval stěžovatelku, aby doplnila žalobní návrh, požádala stěžovatelka o prodloužení lhůty k doplnění s odůvodněním, že "nemá možnost podrobně ověřit stav prací na nemovitosti žalované, a proto i specifikace petitu je značně ztížena". Stěžovatelka uvedla, že nebyla účastníkem správních řízení a stavební úřad nereagoval na její opakované žádosti o zpřístupnění nemovitosti žalované (doplnění žalobního návrhu ze dne 1. 3. 2013). V doplnění žaloby ze dne 15. 3. 2013 stěžovatelka uvedla, že "jí nejsou známy veškeré práce, které byly žalovanou na předmětné nemovitosti provedeny, neboť předmětná nemovitost nebyla žalobkyni přes její žádosti zpřístupněna". V opětovném doplnění žaloby z dubna 2015 stěžovatelka zdůraznila, že jelikož "nemá přístup do nemovitosti žalované, nemá k dispozici plány skutečného provedení stavebních prací, nebylo provedeno žádné zaměření původních ani stávajících konstrukcí a stávající dokumentace se osvědčuje jako vadná či rozporná, odkazuje (...) na deficit informací a závěry rozsudku Nejvyššího soudu (...), dle nichž postačuje, pokud (...) označí rozhodné skutečnosti a určí, čeho se domáhá, tak aby byl vymezen předmět řízení". Z toho důvodu rovněž stěžovatelka navrhla vypracování znaleckého posudku zejména z oboru statiky staveb s tím, že následně upřesní žalobní návrh (doplnění žaloby).
52. Znalkyně, jejíž odborností byla ekonomika (cena a odhady nemovitostí) a obor stavebnictví (stavby obytné, průmyslové i zemědělské), ve svých vyjádřeních u několika bodů konstatovala, že k určitým položeným otázkám se musí vyjádřit statik. Dokonce i žalovaná zpočátku namítala ustanovení zvolené znalkyně právě s odkazem na to, že odbornost statika znalkyně nemá. V řízení však soud využil pouze uvedenou znalkyni. Během výslechu znalkyně se právní zástupkyně stěžovatelky tázala, jestli by bylo možné znalecký posudek doplnit o posouzení statika. Poté, co byla u jednání znalkyně k písemně zpracovanému posudku vyslechnuta, stěžovatelka opětovně požádala o další znalecký posudek z oboru statiky. Tyto návrhy obvodní soud zamítl s tím, že ze skutkového stavu zjistil vše potřebné pro rozhodnutí o žalobním návrhu. Během jednání, u něhož soud znalkyni vyslechl, žalovaná uvedla, že znalecký posudek je založen na dokumentaci, ale některé z úprav byly provedeny odlišně od dokumentace. Jelikož se podle tvrzení obou stran lišil reálný stav od stavu zachyceného v dokumentaci, bylo nezbytné takové znalecké posouzení, které by posoudilo reálně provedené úpravy. Stěžovatelce tak pro formulaci jejího nároku nemohlo pomoci ani to, že během soudního řízení získala přístup k dokumentaci.
53. Na to, že má omezené informace, tedy stěžovatelka upozorňovala opakovaně a rovněž opakovaně navrhovala vypracování znaleckého posudku v oboru statiky, jehož výsledkem měl být rovněž návrh řešení stavby tak, aby byla napravena škoda, která vzniká na její budově. Tyto její důkazní návrhy soudy zamítly.
54. V případech, kdy vlastník nemovitosti má omezený přístup k informacím nezbytným pro specifikaci svého požadavku, neboť nemá přístup k sousední nemovitosti a k její stavební dokumentaci, může mu usnadnit přístup k těmto informacím právě soud ve svých skutkových zjištěních. Obvodní i odvolací soud spatřují roli soudů pouze v rozhodnutí o nároku, který stěžovatelka naformulovala s ohledem na omezené informace, jež měla k dispozici, aniž by věc posoudil statik, jehož ustanovení se opakovaně domáhala a jehož roli v určitých ohledech zdůraznila i ustanovená znalkyně. Příliš formalistické vnímání této role však může vést k tomu, že těm, co se obracejí na soud, není poskytnuta ochrana jejich práv.
55. Postup soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení případů jsou záležitostí obecných soudů. V občanském soudním řízení musí při rozhodování ve věci soudy zjistit skutkové okolnosti případu prostřednictvím důkazů a na takto zjištěný skutkový stav mohou aplikovat právní úpravu. Podle § 153 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Za tím účelem provádí soud dokazování, přičemž jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Tyto důkazy poté soud hodnotí "podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci" (§ 132 o. s. ř.).
56. Při prokazování skutečností, které vyžadují odborné znalosti, jež soudy samy nemají, využívají znalecké posudky. Mnohdy mají znalecké posudky rozhodující vliv na posouzení skutkového stavu věci. V civilním řízení je posílena odpovědnost stran za předložení důkazů, platí však zásady práce s provedenými důkazy v tom, že soud nesmí relevantní důkazy opomenout, nesmí je upravovat či měnit jejich obsah. V odůvodnění rozhodnutí je povinen se soud vypořádat se všemi provedenými důkazy a přesvědčivě zdůvodnit, na základě čeho a jakým postupem dospěl ke zjištění skutkových okolností posuzované věci (TOMOSZEK, M. Jaké zásady pro znalecké dokazování vyplývají z práva na spravedlivý proces? Časopis pro právní vědu a praxi. 2020, č. 1, s. 59, srov. též KOPA, M. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod, Komentář. Praha: C. H. BECK, 2020, komentář k čl. 36, V. Základní ústavní principy dokazování, www.beck-online.cz).
57. Z čl. 36 Listiny vyplývá požadavek provést všechny důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu věci. Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny obvykle nelze spatřovat v tom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům účastníků podle § 120 odst. 1 o. s. ř. To však platí pouze potud, pokud lze z provedených důkazů bezpečně usoudit na skutkový stav posuzované věci [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. II. ÚS 92/95 ze dne 1. 11. 1995 (N 72/4 SbNU 191), nález sp. zn. I. ÚS 307/98 ze dne 11. 7. 2001 (N 111/23 SbNU 87) a nález sp. zn. I. ÚS 455/06 ze dne 9. 5. 2007 (N 75/45 SbNU 175)].
58. Důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy odmítnout, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: prvním je argument, dle něhož skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Druhý argument vychází z vypovídací hodnoty důkazu, tedy není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Třetím argumentem je nadbytečnost důkazu, tedy argument, dle něhož byla-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231)].
59. Při posouzení toho, zdali je skutečnost, kterou má důkaz prokázat, pro rozhodnutí relevantní a zdali určitá skutečnost byla s potřebnou mírou jistoty prokázána, musí soud zvážit, jestli zjištěný skutkový stav odpovídá na otázky důležité pro posouzení žalobního návrhu. Přitom musí mít na vědomí rovněž to, že v soudním řízení by měla být poskytnuta ochrana základním lidským právům ve smyslu čl. 4 Ústavy, jsou-li v daném případě ve hře. Funkcí soudů je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy) a v materiálním právním státě i ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy), a to i v horizontálních vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. I v těchto případech jsou soudy povinny pečlivě vážit lidská práva "prozařující" při výkladu a aplikaci jednoduchého práva a jsou povinny jim poskytnout ochranu [nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. V tomto případě se jednalo o právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
60. Soudy odmítly provést dodatečný znalecký posudek z oboru statiky s odůvodněním, že takový důkaz by byl již nadbytečný. Při vědomí, že soudy dospěly k závěru, že to, co stěžovatelka požaduje (žalobní návrh), není přiměřené pro ochranu jejího vlastnictví, když zároveň stěžovatelka poukazovala na to, že nemá dostatek informací, jak navrhnout opatření, která by měla vést k nápravě stavu její nemovitosti, se jeví, že tento znalecký posudek mohl značně doplnit informace o skutkovém stavu věci a pomoci stěžovatelce lépe zvolit žalobní typ i naformulovat žalobní návrh.
61. Neprovedení navrhovaného důkazu mělo značný dopad na to, že poté byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soudy připustily, že nápravu může stěžovatelka požadovat, nicméně má ji hledat společně s žalovanou vhodným postupem, který určí statik. Prostředkem k hledání tohoto společného řešení tak nemá být soud. Nejvyšší soud pak toto konstatování upřesnil tím, že dovodil, že kdyby se stěžovatelka byla domáhala náhrady škody, byl by možný další postup v jejím řízení. Stěžovatelka se obrátila na soudy právě proto, že snaha o domluvu s žalovanou selhala a že nebyla schopna zjistit skutečný rozsah provedených úprav bez pomoci soudu. Bez toho neměla informace, jestli lze budovu žalované vrátit do původního stavu a jestli by se tím vyřešily potíže, které způsobily stavební úpravy na její nemovitosti. Dožadovala se tedy znaleckého posudku z oboru statiky a hydrologie, aby mohla svůj žalobní návrh upravit. Na základě znaleckého posudku se zjistilo, že navrácení do původního stavu budovy žalované by nejen nebylo dostatečným opatřením k odstranění způsobených škod, ale navíc by ani nebylo možné. Nebylo však ještě zjištěno, jaká opatření by byla dostatečná (viz výše). Ústavní soud shledal, že v posuzované věci nezjistily obecné soudy skutkový stav věci dostatečně s ohledem na to, že stěžovatelka se domáhala ochrany před zásahem do nemovitosti v jejím vlastnictví, tedy že se domáhala ochrany svého vlastnického práva.
62. Ostatně zatím se ani nejeví, že by stěžovatelce poskytly ochranu jejího vlastnického práva správní orgány, ač se ochrany domáhá různými způsoby od roku 2011 (viz např. stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 7637/2012/VOP, podle něhož "[s]tavební úřad Úřadu městské části Praha 1 nezákonným rozhodnutím umožnil stavební činnost, která závažným a rozsáhlým způsobem zdevastovala nemovitou kulturní památku měšťanský dům ‚XY' na Hradčanech, v Pražské památkové rezervaci - jednom z nejcennějších památkově chráněných území České republiky zapsaném i na seznamu UNESCO", rozsudky týkající se přezkumného řízení vztahujícího se k rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací popsané v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 5 As 203/2015 - 141, odvolací řízení ve věci dodatečného povolení stavby).
63. Soudy měly nejprve doplnit zjištění skutkového stavu a poté, kdy by bylo zřejmé, jaká opatření mohou pomoci napravit vzniklé škody, bylo namístě, aby obecné soudy dále navedly poučovací povinností stěžovatelku k úpravě petitu. Poučovací povinnost soudů, jež je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se týká i povinnosti navést navrhovatele ke správné úpravě žalobního petitu [nález sp. zn. I. ÚS 352/2000 ze dne 26. 3. 2002 (N 38/25 SbNU 307)]. Již Nejvyšší soud v prvním usnesení, jímž potvrdil projednatelnost žaloby, uvedl, že je-li zřejmé, čeho chce stěžovatelka dosáhnout, není formulace petitu v konečném rozhodnutí výlučně na stěžovatelce, ale je povinností obecných soudů. Výše citovaná ustanovení občanského zákoníku je třeba vyložit tak, že se žalobci mohou jedním žalobním návrhem domáhat jak negatorního nároku, tak zároveň i nároku na náhradu škody, případně soudy mají možnost jejich návrh vyložit tak, že je potřeba aplikovat ustanovení o náhradě škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4143/2013).
64. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale také jejich výklad a aplikace práva musí směřovat ke spravedlivému výsledku. Zákonná ustanovení bylo možné vyložit tak, že by soudy umožnily stěžovatelce žalobní návrh opět upřesnit na základě informací vyplývajících ze znaleckého posudku, případně mohly nařídit provedení dalšího posudku ze strany statika, a tím urychlit nalezení řešení, které by co nejméně zasahovalo do vlastnického práva jak žalované, tak stěžovatelky. Za této situace zamítnutí návrhu stěžovatelky s tím, že stěžovatelka může věc žalovat "znovu a lépe", vedlo k tomu, že stěžovatelce nebyla poskytnuta efektivní soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tímto postupem tedy soudy neposkytly požadovanou ochranu vlastnickému právu stěžovatelky, ale ani žalované, když je odkázaly opětovně s řešením sporu na vlastní domluvu.
65. Soudy rezignovaly na svou procesní povinnost zjistit skutkový stav tak, aby žalobce věděl, čeho se má domáhat, a řádně žalobce poučit o jeho procesních možnostech. Odvolací soud se mýlí, když uvádí, že není rolí civilního soudu provádět šetření ke zjištění toho, jaký nárok by měl být uplatněn. Civilní soudy jsou povinny zachovat rovné postavení účastníků řízení, ale zároveň mají povinnost nalézt skutkový stav věci v případech, kdy k informacím nemají přístup strany samotné, a usnadnit jim tím přístup k soudu. V případě, že soudy sice shledají, že nemovitost stěžovatelky byla úpravami na sousední nemovitosti poškozena, ale rezignují na možnost zjistit skutkový stav věci tak, aby stranám pomohly hledat řešení, jež by mohlo pomoci k odstranění této škody, a odkazují obě strany na další řízení stavebního úřadu, orgánů památkové péče a domluvu obou stran, přenáší svou odpovědnost chránit vlastnická práva na jiné orgány. Tímto postupem soudy rezignovaly na svůj ústavní závazek zákonem stanoveným způsobem poskytnout ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy České republiky). Obecné soudy tak svými rozhodnutími porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho i její právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
IV. Závěr
66. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jak Nejvyšší soud, tak Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1 svými rozhodnutími porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
67. Z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v civilních věcech vyplývá povinnost při zachování rovného postavení účastníků zjistit skutkový stav věci tak, aby strany, které vyjádřily, čeho chtějí dosáhnout, ale nepřesně formulovaly žalobní návrh, měly možnost tento návrh upravit. Funkcí soudů je poskytovat ochranu základním právům, včetně práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, i v horizontálních vztazích, kde strana sporu nemá jinou možnost domoct se informací než prostřednictvím soudu. Je proto nezbytné, aby soudy důsledně zvážily, jestli byly potřebné skutečnosti dostatečně prokázány, jestli navrhované důkazy jsou relevantní. Součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je rovněž poučení o možnosti návrh na základě zjištěného skutkového stavu věci upravit. Shledaly-li soudy poškození nemovitosti stěžovatelky, a zároveň nezjistily skutkový stav věci tak, aby stranám pomohly nalézt řešení, jež by vedlo k odstranění této škody, přenesly tím svou odpovědnost poskytnout ochranu vlastnickému právu dílem na správní orgány a dílem na strany sporu.
68. V posuzovaném případě nyní bude povinností obecných soudů provést stěžovatelkou požadovaný důkaz spočívající ve znaleckém statickém posouzení obou budov i další potřebné kroky ke zjištění skutkového stavu a dále splnit svou poučovací povinnost, jak je výše uvedeno.
69. Jelikož napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho i její právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.