37. Podnětné je také srovnání se zahraniční judikaturou a právní doktrínou. Kupříkladu právní řád Spojeného království zná institut konkurenční doložky, resp. srovnatelných ujednání přinejmenším od počátku 15. století a často je uváděno, že právě odtud se dál šířil i do jiných států. Základy přístupu v současnosti již britských soudů ke konkurenčním ujednáním položil Dyer's case z roku 1414 (Y. B. Mich. 2 Hen. 5, fol. 5, pl. 26). Soud v něm vyslovil názor, že tato smluvní ujednání jsou neplatná, neboť omezují svobodu smluvně zavázané osoby podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací [viz také rozsudek ve věci Colgate v. Bachelor z roku 1602 (Cro. Eliz. 872, 78 Eng. Rep. 1097, Q. B. 1602)]. Tuto doktrínu zčásti prolomil až rozsudek ve věci Mitchel v. Reynolds z roku 1711 (24 Eng. Rep. 347, Q. B. 1711). Soud v něm dovodil, že domněnka neplatnosti konkurenčního ujednání je vyvratitelná, je-li jeho rozsah omezen co do místa, trvání a oblasti podnikání a nastoluje-li spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi smluvních stran. Postupem času se začaly britské soudy přiklánět k názoru, že nad zaměstnancovou svobodou podnikání a jeho zájmem, aby nebyl omezován konkurenční doložkou, může převážit zájem zaměstnavatele, aby jeho (bývalí) zaměstnanci nezneužívali v konkurenčním boji informace získané v průběhu trvání zaměstnání. V rozsudku ve věci Homer v. Ashford z roku 1825 [3 Bing. 322, 327 (1825)] proto soud vyslovil názor, že "obchodník nebo podnik by brzy našel v každém ze svých podřízených soupeře, kdyby jim nemohl zabránit v tom, aby v jeho neprospěch využili znalosti, které získali v zaměstnání u něj. Konkurenční ujednání (...) nejsou škodlivými omezeními svobody podnikání (zaměstnanců - pozn.), ale nezbytnými zárukami pro ty, kdo podnikat chtějí". Naopak nutnost chránit zaměstnance před nepřiměřenými smluvními zákazy konkurence po ukončení pracovního poměru a omezeními jejich práva podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací byla zdůrazněna např. v rozsudku Sněmovny lordů ve věci Herbert Morris Ltd v. Saxelby (1916) A. C. 688. V nedávném rozsudku ve věci Tillman v. Egon Zehnder Ltd z roku 2019 (UKSC 32) britský Nejvyšší soud znovu potvrdil závěr, že konkurenční doložky představují omezení práva zaměstnance podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Je proto nutno přistupovat k nim s jistou zdrženlivostí a považovat za platná pouze taková smluvní ujednání, která zaměstnance po skončení pracovního poměru neomezují v širší míře, než je zcela nezbytné pro ochranu legitimních zájmů zaměstnavatele.
38. Rovněž v Kanadě soudy vycházejí z premisy, že vázanost zaměstnance konkurenční doložkou je zpravidla v rozporu s jeho zájmy a základními právy. O přípustné ujednání v pracovněprávních vztazích se bude jednat pouze tehdy, jsou-li práva a povinnosti smluvních stran vyvážené a rozumné. Soudy musejí hledat rovnováhu mezi soupeřícími právy stran a právními principy, zejména autonomií vůle a smluvní svobodou jednotlivců, ochranou legitimních zájmů zaměstnavatelů, ochranou zaměstnanců před zneužíváním silnějšího postavení zaměstnavatele a veřejným zájmem na odrazování od smluvních omezení svobody podnikání a otevřené hospodářské soutěže (rozsudek Nejvyššího soudu Kanady z roku 1978 ve věci Elsley v. J. G. Collins Insurance Agencies, 2 S.C.R. 916; dále viz např. rozsudek Odvolacího soudu pro Britskou Kolumbii z roku 2017 ve věci IRIS The Visual Group Western Canada Inc. v. Park, 2017 BCCA 301; rozsudek Vrchního soudu v Ontariu z roku 2017 ve věci Ceridian Dayforce Corporation v. Daniel Wright, 2017 ONSC 6763).
39. K obdobným závěrům dospěla také judikatura a právní doktrína ve Spojených státech amerických. Ačkoli je tamní právní úprava a judikatura roztříštěná, neboť úprava otázek spojených s konkurenčními doložkami spadá do kompetence jednotlivých států federace, její východiska jsou srovnatelná s těmi, jež byla popsána ve vztahu ke Spojenému království nebo Kanadě (v podrobnostech viz např. Blake, H. M. Employee Agreements Not to Compete. Harvard Law Review, 73/1960, s. 625-691; Employee Noncompetes: A State-by-State Survey. Beck Reed Riden LL, 12/2020. Dostupné na https://beckreedriden.com/50-state-noncompete-chart-2/; Non-Compete Contracts: Economic Effects and Policy Implications. U. S. Department of Treasury, Office of Economic Policy, 3/2016, s. 25 a násl. Dostupné na https://www.treasury.gov/connect/blog/Pages/The-Economic-Effects-of-Non-compete-Agreements-.aspx).
40. Na to, že primárním smyslem a funkcí konkurenční doložky je ochrana zájmů a práv zaměstnavatele, nikoli zaměstnance, ostatně poukazovala i prvorepubliková odborná literatura: "Konkurenční doložky chovají v sobě pro zaměstnance značné nebezpečí hledíc k tomu, že vztahují se teprve na dobu po skončení poměru pracovního a svádějí zaměstnance (...) k souhlasu s doložkou bez bližší úvahy o dosahu doložky v situaci po ztrátě svého zaměstnání; situaci to pro něho tím choulostivější, čím více se v odvětví své činnosti vzdělal a nejlépe by právě v konkurenčním podniku se umístil. S tímto zájmem zaměstnance utkává se zájem zaměstnavatele na omezení zaměstnance ve směru uvedeném, zájem to rovněž velmi závažný, ano často pro zaměstnavatele přímo životní: zaměstnanec, jenž v důsledku svých služeb nabyl znalosti o závodních tajemstvích zaměstnavatele ať výrobních, ať obchodních, může po vystoupení z poměru pracovního vstoupiti do podniku konkurentova - jsa jím třebas i přímo zlákán - anebo založiti podnik vlastní a svého bývalého zaměstnavatele, využívaje jeho tajemství výrobních nebo obchodních, ruinovati." (Hermann-Otavský, K., Srb, J. Zákon o soukromých zaměstnancích. Praha, 1935, s. 438, jak bylo citováno v Doležílek, J. Soutěžní doložka v českém pracovním právu. Právní rozhledy, 10/1996, s. 433 a násl.)
41. Na základě toho lze vyslovit závěr, že konkurenční doložka, ač je synallagmatickým právním vztahem, slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele. Naopak v zájmu zaměstnance zásadně je, aby konkurenční doložkou vázán nebyl. Konkurenční doložka je totiž právním institutem, který zaměstnance po skončení pracovního poměru omezuje v dalším pracovním uplatnění, omezuje využitelnost jeho speciálních a z pohledu pracovního trhu cenných vědomostí, zručností nebo schopností, v jistém smyslu "snižuje jeho cenu" na trhu práce a typicky jej vystavuje nebezpečí, že v případě, byť i nepatrného porušení konkurenční doložky po něm zaměstnavatel může požadovat zaplacení smluvní pokuty. Ilustrativním příkladem může být shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3101/18, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že "pokud by byl akceptován závěr Nejvyššího soudu o toliko zanedbatelném porušení smluvní povinnosti vyplývající z konkurenční doložky, stala by se její použitelnost v praxi velmi spornou, neboť zaměstnavatelé by si nemohli být jisti, zda by její budoucí porušení ze strany zaměstnance nebylo v soudním sporu shledáno rovněž zanedbatelným, v důsledku čehož by ovšem sjednání konkurenční doložky pro zaměstnavatele zcela postrádalo svůj smysl". V návaznosti na to Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že i toliko čtyřdenní pracovní poměr u konkurenta zaměstnavatele, jehož zájmy byly konkurenční doložkou chráněny, zakládá povinnost dotčené zaměstnankyně zaplatit smluvní pokutu v plné výši, a to bez ohledu na to, zda tento konkurent v důsledku jednání zaměstnankyně skutečně získal konkurenční výhodu na trhu nebo nikoli. V důsledku toho vázanost zaměstnance konkurenční doložkou citelným způsobem zasahuje do práva zaměstnance na svobodnou volbu povolání a podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny), práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny) a eventuálně také do jeho majetkové sféry (čl. 11 odst. 1 Listiny).
42. To se pochopitelně musí promítnout i do oblasti posouzení ústavní konformity soudy dovozené nepřípustnosti (absolutní neplatnosti) takového smluvního ujednání, které zaměstnavateli umožňuje odstoupit od konkurenční doložky v průběhu trvání pracovního poměru zaměstnance bez udání důvodu.
V. 2. 2. Naplnění požadavků na ústavně konformní soudcovské dotváření práva v oblasti podmínek pro odstoupení od konkurenční doložky zaměstnavatelem
43. V zájmu přehlednosti Ústavní soud znovu připomíná, že smluvní strany si výslovně sjednaly, že stěžovatelka je oprávněna odstoupit od konkurenční doložky kdykoliv v průběhu trvání pracovního poměru vedlejšího účastníka (zaměstnance) bez udání důvodu. V reakci na výpověď vedlejšího účastníka z pracovního poměru stěžovatelka tuto smluvně zakotvenou možnost využila. Vedlejší účastník však stěžovatelčino odstoupení od konkurenční doložky napadl žalobou s tím, že je neplatné, neboť stěžovatelka v něm neuvedla důvod odstoupení. Obecné soudy jeho žalobě vyhověly s pouhým poukazem na to, že sjednání možnosti odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez udání důvodu je z podstaty věci nepřípustné a absolutně neplatné. Nepřípustnost takového smluvního ujednání přitom není stanovena zákonem, nýbrž byla dovozena judikaturou Nejvyššího soudu.
44. Takové soudcovské dotváření práva, k jakému v nyní posuzované věci přistoupily obecné soudy, lze považovat za ústavně konformní pouze tehdy, vyžaduje-li to korektně vymezený účel a smysl dotčené právní úpravy, jeho systematická souvislost nebo některý z ústavních principů. Obecné soudy navíc musejí předložit mimořádně přesvědčivé argumenty, z nichž bude zřejmé, že jimi zvolené řešení nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi základními právy stěžovatelky jakožto zaměstnavatele (čl. 26 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny) a vedlejšího účastníka jakožto zaměstnance (čl. 28 Listiny v oblasti ochrany zaměstnance coby typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích; eventuálně čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny v oblasti ochrany zaměstnance před nepřiměřeně širokým smluvním omezením jeho práva podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací) a v maximální možné míře respektuje princip autonomie vůle a smluvní svobody jednotlivců (čl. 2 odst. 3 Listiny).
45. Co se týče korektnosti vymezení smyslu a účelu institutu konkurenční doložky, obecné soudy - především Nejvyšší soud - toho dosáhly pouze zčásti. Ústavně konformní jsou závěry obecných soudů, které konvenují s názorem vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 3101/18, dle něhož smysl a účel konkurenční doložky spočívají primárně v preventivní ochraně práv zaměstnavatele a jeho zájmu na tom, aby prostřednictvím (bývalých) zaměstnanců nedocházelo k únikům a následnému zneužívání určitých typů cenných informací v konkurenčním boji. K závěru o ústavní konformitě ovšem nelze dospět ve vztahu k těm názorům obecných soudů, podle nichž má zaměstnanec jakýsi inherentní zájem na své vázanosti konkurenční doložkou a s tím spojeným získáváním "hospodářského prospěchu" od zaměstnavatele, jakož i na ochraně před možností zaměstnavatele jednostranně odstoupit od konkurenční doložky buď bez uvedení důvodu, nebo z příliš široce či neurčitě vymezených důvodů. Dle Ústavního soudu to platí o to víc, že obecné soudy - jak správně podotýká stěžovatelka - tento zájem zaměstnance bez dalšího předpokládají a nepovažují za nezbytné zjišťovat a prokazovat, že je ve světle konkrétních skutkových okolností případu skutečně dán.
46. To, že obecné soudy v nyní posuzované věci nedokázaly korektně identifikovat účel a smysl konkurenční doložky a dospěly k vnitřně rozporným závěrům, mělo pochopitelně negativní dopad i na jejich schopnost předložit mimořádně přesvědčivé argumenty na podporu jejich závěrů stran absolutní neplatnosti smluvními stranami výslovně sjednané možnosti odstoupení stěžovatelky (zaměstnavatele) od konkurenční doložky bez uvedení důvodu. Negativní dopad to mělo rovněž na schopnost obecných soudů nalézt spravedlivou rovnováhu mezi základními právy stěžovatelky (zaměstnavatele) a vedlejšího účastníka (zaměstnance) a v maximální možné míře ctít ústavní principy plynoucí z čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
47. Problematičnost napadených rozhodnutí a judikatury Nejvyššího soudu, na které jsou tato rozhodnutí založena, se projevuje ve dvou rovinách. První rovinu tvoří dopad do oblasti základních práv a ústavně chráněných zájmů zaměstnanců. Ústavní soud znovu připomíná shora vyslovený závěr, že s trváním závazků plynoucích z konkurenční doložky není spojeno pouze právo zaměstnance požadovat od zaměstnavatele poskytnutí peněžitého plnění, nýbrž v souladu se synallagmatickou povahou tohoto právního institutu také povinnost zaměstnance nekonkurovat zaměstnavateli a eventuálně také povinnost zaplatit zaměstnavateli smluvní pokutu. Příslušná judikatura obecných soudů, byť vznikla ve jménu principu ochrany zaměstnance jakožto typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích (čl. 28 Listiny), tedy nutně nemusí přispívat k ochraně jeho zájmů a (nejen) základních práv a za určitých okolností může být spíš danajským darem.
48. Druhou, z pohledu nyní posuzované ústavní stížnosti důležitější rovinou je pak její dopad do oblasti základních práv stěžovatelky (zaměstnavatele). Ústavní soud v této souvislosti akcentuje, že součástí ústavně chráněné autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny a svobody podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny není pouze možnost sjednat si podmínky vzniku závazku a obsah vzájemných práv a povinností smluvních stran, nýbrž také možnost sjednat si podmínky zániku tohoto závazku.
49. Ačkoli zaměstnavatel zpravidla bude mít zájem na trvání sjednané konkurenční doložky, mohou nastat situace, kdy se vázanost stran tímto smluvním ujednáním začne jevit jako nepřiměřená, zbytečná, nežádoucí nebo z jiného důvodu neudržitelná. K tomu může dojít z rozličných příčin, kupříkladu v důsledku plynutí času (např. zastarání informací, jejichž úniku měla konkurenční doložka předcházet), vývoje na trhu (např. ztráta lukrativnosti těchto informací), z důvodů na straně zaměstnavatele nebo z důvodu na straně zaměstnance (např. zaměstnanec v průběhu pracovního poměru nepřišel do kontaktu se žádnými informacemi, které by bylo nezbytné chránit konkurenční doložkou).
50. K řešení naznačených situací slouží možnost vyvolat zánik závazků plynoucích z konkurenční doložky jinak než jejich splněním. Ve vztahu k některým způsobům zániku závazků plynoucích z konkurenční doložky jinak než jejich splněním přitom zákonodárce stanovil relativně jasná kogentní pravidla (viz např. zákonnou úpravu možnosti zaměstnance vypovědět konkurenční doložku dle § 310 odst. 5 zákoníku práce nebo zániku závazku zaměstnance z konkurenční doložky zaplacením smluvní pokuty dle § 310 odst. 3 zákoníku práce). Ve vztahu k jiným způsobům zániku těchto závazků ale podrobnější právní úprava chybí (viz zákonnou úpravu možnosti zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky dle § 310 odst. 4 zákoníku práce, u níž je zákonem vymezeno pouze časové období, v němž je odstoupení přípustné), takže stranám je ponechána možnost, aby si tyto otázky upravily smluvně.
51. Právě v tomto volném prostoru, který § 310 odst. 4 zákoníku práce ve spojení s § 2001 občanského zákoníku vytváří v oblasti úpravy podmínek pro možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky, se naplno uplatní ústavní garance svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny (srov. Hůrka, P., Randlová, N., Doležílek, J., Roučková, D., Vysokajová, M., Doudová, S., Košnar, M., Horna, V. Zákoník práce. Komentář. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 661, dle něhož by podmínky odstoupení od konkurenční doložky měly být výslovně sjednány v samotné konkurenční doložce). V rámci limitů vytyčených citovanými ustanoveními si zaměstnavatel a zaměstnanec mohou ve smlouvě volně upravit vzájemná práva a povinnosti, přičemž pokud se smluvní ujednání obsažená v konkurenční doložce z těchto limitů nevymykají, obecné soudy jsou povinny upřednostnit takový výklad, který nezakládá jejich neplatnost.
52. V této souvislosti stěžovatelka správně poznamenala, že konkurenční doložka je v době před skončením pracovního poměru zaměstnance tzv. spící smlouvou a zamýšlené právní následky začne vyvolávat až po jeho skončení. Dle kogentní úpravy obsažené v § 310 odst. 4 zákoníku práce zaměstnavatel může odstoupit pouze v této dormantní (spící, neaktivní) fázi konkurenční doložky, čímž je do jisté míry zajišťována ochrana zaměstnance jakožto typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích. Nelze navíc přehlédnout, že v důsledku tohoto časového omezení možnosti zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky se současně stírá praktický rozdíl mezi "tvrdším" právním institutem odstoupení od smlouvy, jenž vyvolává zánik smluvního závazku od počátku (ex tunc), a "měkčím" právním institutem výpovědi, jenž způsobuje zánik smluvního závazku až od momentu účinnosti výpovědi, resp. uplynutí výpovědní doby (ex nunc) a u něhož je běžně akceptována možnost podání výpovědi bez uvedení důvodu [srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1175].
53. Ve světle těchto skutečností se jeví judikaturou dovozená nemožnost (absolutní neplatnost) odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky v průběhu trvání pracovního poměru zaměstnance bez uvedení důvodu jako excesivní, iracionální a porušující základní práva stěžovatelky podle čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud důrazně odmítá názor Nejvyššího soudu, že kategorický, plošný zákaz smluvních ujednání, jež by opravňovala zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky bez udání důvodu (příp. "z kteréhokoliv důvodu"), je nezbytný, protože jinak by zaměstnavatel mohl tímto způsobem odstoupit od konkurenční doložky klidně i v poslední den trvání pracovního poměru zaměstnance, zasáhnout do jeho legitimních očekávání a výrazně jej tím poškodit. Tento kategorický, plošný zákaz totiž nevede pouze k nepřípustnosti odstoupení zaměstnavatele bez udání důvodu (příp. "z kteréhokoliv důvodu") v posledních dnech trvání pracovního poměru zaměstnance, jak se snaží tvrdit obecné soudy, nýbrž vede k nepřípustnosti takového odstoupení zaměstnavatele v průběhu celého trvání pracovního poměru zaměstnance, třeba i několik let před tím, než pracovní poměr zaměstnance skutečně skončí.
54. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy se dopustily ústavně nepřípustného dotváření práva, jestliže dospěly k závěru, že stěžovatelka jakožto zaměstnavatel není oprávněna odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, byť tato možnost byla smluvními stranami výslovně sjednána, neboť podobná smluvní ujednání jsou podle § 310 odst. 4 zákoníku práce ve spojení s § 2001 občanského zákoníku nepřípustná. Obecné soudy tím vykročily z mezí, v rámci nichž je soudcovské dotváření práva ústavně konformní, čímž porušily čl. 1 odst. 1 Ústavy a současně základní práva stěžovatelky dle čl. 2 odst. 3 Listiny (ústavní garance svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody) a čl. 26 odst. 1 Listiny (právo podnikat).
V. 2. 3. Ochrana zaměstnance jako typově slabší smluvní strany
v případě neexistence plošného zákazu odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez uvedení důvodu
55. Shora uvedené závěry - tedy závěr, že zásadně není v zájmu zaměstnance být vázán konkurenční doložkou, a závěr, že plošný judikaturní zákaz smluvních ujednání opravňujících zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu (příp. "z kteréhokoliv důvodu") je ústavně nekonformním soudcovským dotvářením práva - ovšem nelze vykládat tak, že zaměstnanci nemá být poskytnuta žádná ochrana před potenciálním zneužitím práv a postavení ze strany zaměstnavatele. To by pouze vedlo k vytvoření další nerovnováhy mezi základními právy zaměstnavatele a zaměstnance a porušení konstitucionalizovaného principu ochrany zaměstnance coby typově slabší smluvní strany dle čl. 28 Listiny.
56. Ústavní soud si je totiž vědom toho, že konkurenční doložka může fakticky působit na jednání smluvních stran a mít faktické dopady na rozhodování zaměstnance o svém dalším kariérním uplatnění i před skončením pracovního poměru, byť uvedené ujednání je v té době pořád tzv. spící smlouvou a nevyvolává zamýšlené právní následky. Ztotožňuje se proto s názorem obecných soudů, že z ústavního hlediska lze jen stěží akceptovat ničím neomezenou možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky třeba i v poslední den trvání pracovního poměru zaměstnance. Svoboda zaměstnavatele totiž končí tam, kde naráží na základní práva a legitimní zájmy zaměstnance, jemuž navíc ústavní pořádek přiznává zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích.
57. Z čl. 28 Listiny plyne požadavek, aby se zaměstnanec mohl domáhat účinné ochrany před svévolí nebo zneužíváním typově silnějšího postavení zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. Obecné soudy tudíž mají povinnost poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu (příp. "z kteréhokoliv důvodu"). Povinnost poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance se pak do popředí dostává především tehdy, pokud k takovému odstoupení došlo v době, kdy bylo zřejmé, že zaměstnanec byl při rozhodování o svém dalším kariérním uplatnění veden vědomím, že je povinen po sjednanou dobu a typicky pod hrozbou smluvní pokuty dodržovat zákaz konkurence plynoucí z konkurenční doložky.
58. Ústavní soud k tomu ale dodává, že svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky i bez udání důvodu (příp. "z kteréhokoliv důvodu"), byla-li tato možnost sjednána, musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky a bez dalšího předpokládány (jak v nyní posuzované věci činily obecné soudy všech tří stupňů). Obecné soudy jsou při rozhodování povinny vzít do úvahy všechny relevantní okolnosti případu, kupříkladu
a) dobu, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo,
b) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance, pak zvážit důvod, proč tak nemohl učinit dřív (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),
c) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval za nežádoucí, nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),
d) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou (např. si již našel povolání, které požadavkům plynoucím z konkurenční doložky vyhovuje, nebo naopak odmítl nabídku povolání, které těmto požadavkům nevyhovovalo), nebo
e) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou).
VI. Shrnutí a závěr
59. Ústavní soud shrnuje, že konkurenční doložka je považována za obecně přípustný prostředek smluvního omezení základního práva zaměstnance podle čl. 26 odst. 1 Listiny, jež - ač má synallagmatickou povahu - slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele. To se pochopitelně musí promítnout i do posouzení ústavní konformity judikaturou dovozené nepřípustnosti (absolutní neplatnosti) smluvních ujednání zakotvujících možnost odstoupení zaměstnavatele (stěžovatelky) od konkurenční doložky bez uvedení důvodu.
60. Takové soudcovské dotváření práva, k jakému v nyní posuzované věci přistoupily obecné soudy, by bylo ústavně konformní pouze za splnění dvou kumulativních podmínek - zaprvé, pokud by to vyžadoval účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; zadruhé, pokud by obecné soudy předložily mimořádně přesvědčivé argumenty pro nutnost zavedení plošného, kategorického zákazu odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez uvedení důvodu. Napadená rozhodnutí tyto podmínky ústavně konformního soudcovského dotváření práva nesplňují.
61. Obecné soudy především nedokázaly korektně identifikovat podstatu právního institutu konkurenční doložky ani účel a smysl dotčené právní úpravy. To se následně negativně promítlo i do jejich schopnosti předložit mimořádně přesvědčivé argumenty na podporu jejich názoru, že plošný judikaturní zákaz odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez uvedení důvodu (a to i tehdy, byla-li tato možnost smluvními stranami výslovně sjednána) je nezbytný, nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi základními právy a legitimními zájmy smluvních stran a v maximální možné míře ctí ústavní garance svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody jednotlivců, jakož i zásadu priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud uvedl, že obecné soudy se dopustily ústavně nepřípustného soudcovského dotváření práva v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy a porušily základní právo stěžovatelky podle čl. 26 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny a výše citovaným článkem Ústavy.
62. Výše řečené ovšem neznamená, že zaměstnanci coby typově slabší smluvní straně v pracovněprávních vztazích nemá být v soudním řízení poskytnuta žádná ochrana před potenciální svévolí nebo zneužitím práva ze strany zaměstnavatele. Svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky bez udání důvodu, byla-li tato možnost smluvními stranami sjednána, nicméně musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky a bez dalšího předpokládány.
63. V soudním řízení, které bude následovat po vydání tohoto nálezu, budou obecné soudy povinny zohlednit všechny relevantní okolnosti případu a na základě konkrétních důkazů mj. posoudit, zda se stěžovatelka dopustila svévole nebo zneužila svého typově silnějšího postavení v pracovněprávních vztazích, když bez uvedení důvodu odstoupila od konkurenční doložky, kterou si sjednala s vedlejším účastníkem. Obecné soudy následně budou muset své závěry stran důvodnosti či nedůvodnosti žaloby vedlejšího účastníka zdůvodnit řádným, logickým, srozumitelným a přesvědčivým způsobem v souladu s požadavky plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny.
64. Závěrem Ústavní soud stručně podotýká, že se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu (příp. obdobnými názory nižších soudů a vedlejšího účastníka), dle něhož judikaturní závěry stran nepřípustnosti odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez udání důvodu v minulosti obstály v ústavněprávním přezkumu, neboť Ústavní soud "zamítl" ústavní stížnosti směřující proti nim. Ústavní soud předmětnou otázku doposud meritorně neposuzoval a nepřijal žádný nález, natožpak nález zamítavý, jenž by mohl být považován za závaznou judikaturu Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Z téhož důvodu Ústavní soud neakceptoval ani poukaz stěžovatelky na nutnost "překonat" dosavadní judikaturu Ústavního soudu v této oblasti, což lze interpretovat jako návrh na předložení věci k posouzení plénu dle § 23 zákona o Ústavním soudu.
65. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud zrušil také nákladové výroky, neboť se jedná o výroky závislé na zrušovaných výrocích týkajících se merita věci.