58. V nálezu ze dne 2. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275), na který se stěžovatel v řízení před obecnými soudy a ústavní stížnosti odvolával, se Ústavní soud vyjádřil kriticky ke koncepci systému bodového ohodnocení odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., neboť tato opomíjí premisu civilního práva o volné soudní úvaze při stanovování konkrétních částek odškodnění, nerespektuje systém náhrad dle metodiky a pevnou částkou fixuje hodnotu bodu (bod 25 citovaného nálezu). Obecné soudy rozhodující ve věci stěžovatele se s tímto názorem Ústavního soudu vypořádaly tak, že tyto právní názory netvoří nosné důvody (ratio decidendi) daného nálezu. S tímto závěrem obecných soudů lze formálně souhlasit, neboť základem pro kasační zásah Ústavního soudu v tehdejší věci bylo porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny představované svévolí odvolacího soudu, který téměř o dvě třetiny zkrátil odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění přiznané stěžovatelce prvostupňovým soudem, aniž by důvody takto zásadní moderace řádně vyložil. Přesto se Ústavní soud k této kritice systému bodového ohodnocení odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. obsahově hlásí i v nyní projednávané věci, navazuje na ni a podotýká, že jen samotná legislativní technika, kdy vymezení bodového ohodnocení jednotlivých poškození zdraví a stanovení konkrétní hodnoty bodu je provedeno v podzákonném právním předpise, je ze strany zákonodárce hraničním přístupem ve vztahu k požadavku pro něj plynoucího z čl. 4 odst. 2 Listiny, který stanovuje, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Vychází-li Ústavní soud z toho, že výše (tj. konkrétní částka) odškodnění za ztížení společenského uplatnění pro poškozeného je v rovině kompenzace následků za zásah do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí lidskoprávní otázkou dle čl. 7 odst. 1 Listiny, které je "kvalitou" právem základním, jeví se systém veličin, na jejichž základě mají soudy při svém rozhodování "jen" vyčíslovat konkrétní odškodnění, jako jedna z "mezí" práva dle čl. 7 odst. 1 Listiny, když nastavují základní ekonomickou hranici odškodnění jeho porušení [k tomu viz např. nález ze dne 10. července 1996 sp. zn. Pl. ÚS 35/96 (N 64/5 SbNU 487; 206/1996 Sb.)]. Takováto materie by svědčila lépe zákonné úpravě, resp. volné úvaze soudů, způsobem, který již byl zvolen při rekodifikaci občanského zákoníku. Přitom nelze odhlédnout ani od toho, že postavení poškozených zaměstnanců se bez zásahu normotvůrce neustále zhoršuje již pouhým plynutím času, neboť pěvně fixovaná hodnota bodu v důsledku obecného nárůstu cenové hladiny ztrácí reálnou hodnotu - takto nastavený mechanismus se v inflačním prostředí, kde se ztráty na kupní síle nominálně určené částky každým rokem kumulují, stává více a více nespravedlivým. Při zohlednění čl. 95 odst. 1 Ústavy a principu priority ústavně konformního výkladu před derogačním zásahem však nedošel rozhodující senát k natolik opodstatněnému závěru o potřebě postupu dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který by mohl směřovat ke zrušení nařízení vlády č. 276/2015 Sb. rozhodnutím pléna Ústavního soudu.
59. Pro úplnost Ústavní soud dále konstatuje, že za okolností projednávané věci by jako důvod pro jeho zásah mohlo eventuálně přicházet v úvahu i porušení práva na spravedlivý proces a právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť způsob, kterým se obecné soudy vypořádaly s námitkou stěžovatele ohledně porušení ústavního principu rovnosti a (ne)vázanosti soudu nařízením vlády č. 276/2015 Sb. ve smyslu čl. 95 Ústavy, byl vskutku hraniční, když tyto žádnými vlastními (věcnými) protiargumenty, které by odpovídaly závažnosti námitky stěžovatele a konkrétním okolnostem sporu, nepřispěly. Sled odkazů na judikaturu dovolacího soudu, v níž se tento pouze obecně vyslovoval k otázce rovnosti v dané oblasti, by dle názoru Ústavní soudu bylo jen stěží možno považovat za dostatečné vypořádání námitek stěžovatele. Ústavní soud mnohokráte judikoval, že právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí splňující požadavky předepsané § 157 o.s.ř., které vedle dalšího umožňuje účastníkům pochopit úvahy soudu - řádné odůvodnění soudního rozhodnutí rovněž přispívá k jeho přesvědčivosti a v důsledku vylučuje libovůli při soudním rozhodování [k tomu např. srov. nálezy ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151), ze dne 9. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717) nebo ze dne 22. září 2009 sp. zn III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Nicméně podstata projednávané věci a význam jejího ústavněprávního posouzení pro budoucí judikaturu vedl Ústavní soud k formulaci výše uvedeného (hmotněprávního) ratia decidendi a upřednostnění tohoto postupu před případným zásahem založeným na procesních důvodech, který by byl co do výsledku věci nadbytečným, a z velké části by se také minul se skutečným meritem problému.
60. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a všechna napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. listopadu 2021
Ludvík David v. r. předseda senátu