32. Byla-li jednáním, pro které byla podána obžaloba, způsobena poškozeným škoda, pak případné nesprávné posouzení otázky, zda jim tato škoda skutečně vznikla, ze strany obecných soudů a navazujícím zproštěním obžalovaného obžaloby, samo o sobě zásadně nemá za následek porušení práva poškozených vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, respektive pokojně jej užívat podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Je tomu tak z toho důvodu, že poškození mají bez ohledu na výsledek trestního řízení možnost domáhat se náhrady škody proti tomu, kdo za ni odpovídá, v občanském soudním řízení. Současně to ale neznamená kategorický závěr, že by k takovémuto porušení nemohlo nikdy dojít. Nelze totiž vyloučit, že konkrétní okolnosti věci budou opodstatňovat závěr, že samotné občanské soudní řízení s ohledem na závažnost zásahu do vlastnického práva poškozených, jakož i závažnost případných souvisejících dopadů do různých sfér jejich života (například dojde-li následkem škody ke ztrátě obydlí, nemožnosti či významnému ztížení výkonu zaměstnání či podnikání nebo k hmotné nouzi), nebude bez realizace účinného vyšetřování poskytovat účinnou ochranu tomuto jejich právu (možnost takového zásahu připustil i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 14. 10. 2008 ve věci stížnosti č. 70930/01 Blumberga proti Lotyšsku, jestliže vyřešení sporu v občanském soudním řízení o náhradu škody znemožňují zásadní vady ve vyšetřování či vedení trestního stíhání). Takovéto okolnosti však Ústavní soud ve věci stěžovatelů nespatřuje. Napadená rozhodnutí nebrání řádnému posouzení nároku na náhradu škody v občanském soudním řízení, v jehož rámci mohou být předmětem hodnocení také důkazy provedené v rámci trestního řízení.
33. Závěrem je nutno podotknout, že napadená rozhodnutí, jimiž byl vedlejší účastník 1 zproštěn obžaloby, nezavazují obecné soudy, aby v občanském soudním řízení učinily stejný závěr ohledně toho, zda stěžovatelům vznikla jednáním vedlejšího účastníka 1 škoda. Nelze přehlédnout, že těmito rozhodnutími bylo rozhodováno o tom, zda se vedlejší účastník 1 dopustil trestného činu, což s sebou nese i jiný standard hodnocení provedených důkazů (např. zásada in dubio pro reo). Obecné soudy v občanském soudním řízení tudíž nemohou bez dalšího přebírat závěry trestního rozsudku o tom, že poškozeným nebyla způsobena škoda. Tyto ovšem mohou zohlednit v rámci vlastního rozhodování, v němž se musí ústavně konformním způsobem vypořádat s důkazními návrhy všech účastníků řízení.
34. Lze tedy shrnout, že napadenými rozhodnutími v částech, jež se týkaly zproštění obžaloby vedlejšího účastníka 1, nebyla porušena základní práva stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Za situace, kdy došlo ke zproštění obžaloby, zároveň nemohlo být jinak rozhodnuto ani o nároku stěžovatelů, kteří byli podle § 229 odst. 3 trestního řádu se svými nároky odkázáni do občanského soudního řízení, což tito v ústavní stížnosti ani nijak nerozporují.
35. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelů, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným.