44. Obecné soudy přesto svá rozhodnutí formalisticky postavily na tom, že v případě stěžovatelů se nemůže jednat o nesprávný úřední postup, ale zároveň není možné stěžovatelům přiznat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, protože nebylo zrušeno nebo změněno. Soudy tak zahnaly stěžovatele do slepé uličky a prakticky jim znemožnily domáhat se náhrady škody. Dostatečně se nezabývaly výše rozebranými okolnostmi a právními úvahami, které by mohly vést k náhradě škody i bez zrušení nebo změny nezákonného rozhodnutí, přestože stěžovatelé opakovaně namítali nutnost hodnotit splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu materiálně. Soudy se pouze letmo dotkly nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/08 s tím, že je nepoužitelný vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem, ale k tomuto závěru neposkytly přesvědčivé zdůvodnění.
45. V této souvislosti se argumenty soudů v řízení o náhradě škody týkají právních prostředků ochrany, které měli stěžovatelé k dispozici. Soudy se snaží nepřiznání náhrady škody ospravedlnit tím, že se stěžovatelé nebránili správným způsobem. Tento přístup však Ústavní soud považuje v projednávaném případě za nepřípustný.
46. Obvodní soud například uvedl, že prostředkem přezkumu rozhodnutí Státního pozemkového úřadu byla žaloba podle části páté občanského soudního řádu. Tu stěžovatelé využili, ale nemohla vést k účinné nápravě, jak Ústavní soud vysvětlil výše při posouzení první ústavní stížnosti. Městský soud navrhl, že stěžovatelé měli napadnout rozhodnutí, v nichž bylo vyhověno jiné části jejich restitučního nároku. Stěžovatelé však neměli důvod bránit se proti rozhodnutím vydaným v jejich prospěch a ani to po nich nelze požadovat. Jako další varianta, kterou zřejmě naznačuje Nejvyšší soud ve svém vyjádření, se nabízí to, že by stěžovatelé napadli žalobou podle části páté občanského soudního řádu přímo rozhodnutí týkající se M. Blechy. Právě jimi totiž byla založena původní nezákonnost, která se poté zprostředkovaně projevila i v rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. PÚ 4392/92/12. Tato rozhodnutí nicméně nebyla stěžovatelům doručována, protože byla vydána v řízení, jehož nebyli účastníky. V době, kdy ještě bylo možné podat žalobu, tedy stěžovatelé o existenci a obsahu rozhodnutí ohledně restitučního nároku M. Blechy nemuseli vůbec vědět. (Tomu ostatně nasvědčuje i vyjádření Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu, popsané v bodě 19 výše.) Byl to tedy stát, který nastavil restituční procesy tak, že bylo možné rozhodovat o restitučních nárocích ke stejným pozemkům v několika samostatných řízeních.
47. Jestliže existoval alternativní procesní postup, jak se stěžovatelé mohli reálně domoci zrušení nezákonného rozhodnutí, soudy jej nepředložily. Nelze tak vinit stěžovatele za to, že jej nenašli oni, ačkoli k obraně svých práv rozhodně nepřistupovali liknavě. To platí především proto, že jde o restituční věc, v níž není namístě přísně prosazovat zásadu vigilantibus iura scripta sunt, ale naopak je třeba na případná procesní pochybení stěžovatelů nahlížet mírněji. Složitost systému restitucí jde navíc na vrub státu, který by z ní neměl těžit tím, že se díky ní bude vyhýbat své odpovědnosti za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem považuje Ústavní soud z pohledu vyčerpání opravných prostředků za dostačující, že stěžovatelé napadli (i když neúspěšně) rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. PÚ 4392/92/12, jehož obsah byl nevyhnutelně předurčen předcházejícími nezákonnými rozhodnutími týkajícími se M. Blechy.
48. Ústavní soud tedy shrnuje, že skrze argumentaci zákonnou úpravou nelze popřít či omezit základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny tedy může vzniknout odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přestože toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno, jestliže o restitučním nároku stěžovatelů bylo rozhodnuto negativně jen proto, že Státní pozemkový úřad ve zjevném rozporu se zákonem přiznal předmětné pozemky někomu jinému, přičemž toto pochybení i sám uznal. To platí za předpokladu, že stěžovatelé nezákonnost nezavinili a že po nich nelze, i s ohledem na specifický charakter restitučních věcí, rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili.
49. Jelikož soudy v napadených rozhodnutích zjevně přehlížely skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu v materiálním slova smyslu a současně interpretovaly zákon č. 82/1998 Sb. způsobem, jenž přiznání náhrady škody fakticky vylučuje, postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny.
c. Obiter dictum
50. Shledaný zásah do práv stěžovatelů vede sám o sobě k nutnosti zrušit napadená rozhodnutí vydaná v řízení o náhradě škody, a Ústavní soud se již proto nebude podrobně zabývat námitkami ohledně § 21 zákona o půdě. Obecné soudy budou mít prostor se znovu zabývat aplikací tohoto ustanovení a vypořádat se s argumenty stěžovatelů, díky čemuž odpadá problém s případnou překvapivostí rozhodnutí.
51. Toliko jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že právní otázku předestřenou stěžovateli nepovažuje za vyřešenou. Ustanovení § 21 zákona o půdě stanoví, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá. Jinými slovy, pokud některá z oprávněných osob nárok neuplatní, připadne její podíl na věci ostatním oprávněným osobám. Ústavní soud si je rovněž vědom judikatury, podle níž se § 21 zákona o půdě nepoužije, jestliže oprávněná osoba nárok uplatnila, byť neúspěšně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 130/2015 ze dne 17. 3. 2015; nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1550/13 ze dne 13. 5. 2014 (N 92/73 SbNU 537)]. V případě stěžovatelů však Ústavní soud spatřuje otázku ještě trochu jinou, tj. zda se § 21 zákona o půdě použije v situaci, kdy M. Blecha nárok uplatnil až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty (tedy po zániku nároku). Není jednoznačné, zda na tuto situaci nelze nahlížet podobně, jako by M. Blecha nárok neuplatnil vůbec. Takto si ustanovení § 21 zákona o půdě zjevně vyložil Státní pozemkový úřad, který na jeho základě po zrušení některých rozhodnutí týkajících se M. Blechy přiznal uvolněné podíly ostatním oprávněným osobám (včetně stěžovatelů).
52. Není úkolem Ústavního soudu, aby nyní § 21 zákona o půdě vykládal, neboť k tomu jsou povolány obecné soudy. Považuje ale za vhodné objasnit, že odpověď na nastíněnou výkladovou otázku nedává citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1550/13, odkaz na nějž se objevil v napadených rozhodnutích. Tento nález se totiž týkal situace, kdy nárok uplatněný oprávněnou osobou byl neúspěšný z důvodů závisejících na jeho věcném posouzení. Bude tedy na obecných soudech, aby rozvedly, jak se § 21 zákona o půdě aplikuje v případě restitučního nároku neúspěšného kvůli zmeškání příslušné lhůty.
C. Závěr
53. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími vydanými v řízení o náhradě škody bylo porušeno základní právo stěžovatelů garantované čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a tato rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil. Ústavní stížnost proti soudním rozhodnutím vydaným v řízení o nahrazení rozhodnutí naopak odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.