39. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně u jiného orgánu. Tento postup se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která však musí soudní nebo jinou právní ochranu reálně umožňovat. Jsou-li v konkrétním případě splněny zákonné předpoklady, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby návrh projednal a věcně o něm rozhodl. Jedním z těchto předpokladů je také lhůta k uplatnění procesního prostředku. Nesprávné posouzení jejího dodržení, jež by mělo za následek odmítnutí řádně a včas podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), nález ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477) nebo nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16 (N 45/80 SbNU 555), body 12 a 13].
40. Pro posouzení ústavní stížnosti je v rovině podústavního práva, kromě výše citovaného § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, určující § 19 zákona o konkursu a vyrovnání, jenž jako celek upravuje způsob, jakým se lze bránit proti zapsání majetku do soupisu konkursní podstaty. Podle § 19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Ustanovení § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zase stanoví, že soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zapsána, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně. Pro úplnost je třeba zmínit i § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.
41. Osoba, jejíž majetek byl podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání zapsán do soupisu konkursní podstaty, se může domáhat toho, aby tento majetek byl ze soupisu vyřazen, pouze vylučovací žalobou podle § 19 odst. 2 tohoto zákona. Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo postaveno najisto, že stěžovatelka byla usneseními městského soudu vyzvána k podání vylučovací žaloby a této možnosti také využila. U části předmětných nemovitostí byla tímto způsobem vyzvána již v roce 2001, u zbylé části v roce 2008 (viz bod 4 tohoto nálezu). Je tedy mimo jakoukoli pochybnost, že vylučovací žaloba byla podána v roce 2015 po uplynutí lhůt v těchto usneseních určených, což nijak nerozporuje ani stěžovatelka.
42. Pro úplné posouzení věci však tato zjištění nejsou postačující. Ústavní soud musel rovněž zvažovat, zda má pro použití § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání význam skutečnost, že k dodatečnému zániku důvodu zařazení majetku do soupisu konkursní podstavy podle § 27 odst. 5 tohoto zákona mělo dojít až poté, co marně uplynula lhůta určená k podání vylučovací žaloby, nebo co bylo pravomocně rozhodnuto o dřívější vylučovací žalobě stejného vlastníka. V takovém případě vyvstává otázka, zda tento vlastník může znovu uplatnit svůj nárok podle § 19 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání, včetně zápisu poznámky do soupisu konkursní podstaty a následného podání vylučovací žaloby ve lhůtě k tomu určené s důsledky spočívajícími v tom, že po dobu trvání této lhůty, jakož i po dobu řízení o případné vylučovací žalobě by s majetkem nebylo možné nakládat.
43. Ustanovení § 19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání výslovně nestanoví, že "pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty", musí mít základ v okolnostech existujících v době zařazení majetku do soupisu konkursní podstaty. Soud při rozhodování o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zohlední i okolnosti, které nastanou později, čemuž odpovídá i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 604/2001 (Rc 9/2005)]. Vlastník věci, práva nebo pohledávky zajišťující pohledávky vůči úpadci proto může i po uplynutí lhůty 30 dnů pro vyplacení zajištěné pohledávky podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, potažmo po zařazení majetku do soupisu konkursní podstaty, svým právním jednáním přivodit zánik zajištění s důsledky pro meritorní rozhodnutí o vylučovací žalobě. Jako příklad lze uvést zánik zástavního práva tím, že zajištěná pohledávka zanikla nebo že zástavní dlužník nebo zástavce složil zástavnímu věřiteli cenu zastavěné věci (dříve obvyklou cenu zástavy) podle § 1376 a § 1377 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, [dříve § 170 odst. 1 písm. a) nebo e) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013].
44. Uvedené ovšem neznamená časově neomezenou možnost vlastníka podat vylučovací žalobu na základě tvrzení, že u určitého majetku dodatečně odpadl důvod zařazení do soupisu konkursní podstaty. Její připuštění by mohlo vést k oddalování zpeněžení konkursní podstaty, a tím k ohrožení cíle konkursu, kterým je alespoň částečné uspokojení pohledávek věřitelů výtěžkem tohoto zpeněžení. Na řízení o vylučovací žalobě ostatně nelze nahlížet izolovaně, nýbrž jako na součást konkursu, v jehož rámci je vedeno mnoho řízení a procesní úkony jednoho subjektu se mohou projevit (a to nejen pozitivně) v právní sféře jiných subjektů, především konkursních věřitelů, kteří ani nemuseli být účastníky tohoto řízení [k nezbytnosti posuzování konkursního řízení (nyní insolvenčního řízení) v jeho komplexnosti viz nález ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15 (N 201/87 SbNU 269; 422/2017 Sb.), bod 77]. Právě ohrožení zájmů věřitelů má zamezit lhůta určená podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i tímto ustanovením stanovená domněnka pro případ marného uplynutí této lhůty, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota byly do soupisu pojaty oprávněně. Tato domněnka by pozbyla smysl, pokud by ve vztahu ke stejnému majetku mohla být podána další vylučovací žaloba.
45. Lhůta pro podání vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání tak představuje omezení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož cílem je umožnit v co nejkratší době uspokojení pohledávek věřitelů zpeněžením majetku zapsaného do konkursní podstaty. Zároveň jde o prostředek, který je způsobilý tohoto cíle dosáhnout. Konkrétní vymezení této lhůty, zejména její délky, nelze rozumně přezkoumávat z toho hlediska, zda její vymezení nemůže být k právu na soudní ochranu šetrnější, neboť přísně vzato šetrnější bude vždy lhůta delší. Předmětem posouzení ale může být její délka z toho hlediska, zda omezení z ní plynoucí nečiní vylučovací žalobu neefektivním procesním prostředkem ochrany práva [obecně k otázce ústavnosti lhůt např. nález ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), nález ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.) nebo nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že zákon délku lhůty výslovně nestanoví, je vždy na příslušném soudu, aby určil přiměřenou lhůtu. Z hlediska příslušné zákonné úpravy je zároveň podstatné, že dotčený vlastník má vždy k dispozici lhůtu 30 dnů, během níž může vyplatit pohledávku nebo složit cenu věci, a svým jednáním tak zamezit již samotnému zařazení svého majetku do soupisu konkursní podstaty. Toto zařazení tak pro něj nemůže být překvapivé. Nedojde-li ze strany soudu ke stanovení nepřiměřeně krátké lhůty, vlastník bude mít vždy dostatečný časový prostor k tomu, aby vylučovací žalobu podal.
46. Lze-li z těchto důvodů považovat za ústavně konformní, aby lhůta určená na základě zákona vylučovala možnost podání vylučovací žaloby po jejím uplynutí i v případě, že teprve poté dojde k zániku důvodu zařazení majetku do soupisu konkursní podstaty, pak neobstojí námitka stěžovatelky, že obecné soudy při posuzování včasnosti žaloby postupovaly formalisticky a že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti neobstojí striktní výklad této lhůty. Zamítnutí v pořadí druhé vylučovací žaloby stěžovatelky představuje zákonem předvídaný následek nedodržení předmětné lhůty, která jiný výklad, než jaký použily obecné soudy, vůbec nepřipouští.
47. Obecné soudy se tedy při posuzování včasnosti vylučovací žaloby nedopustily žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelky. Osoba, jejíž vylučovací žaloba podaná ve lhůtě určené podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání byla v minulosti jako nedůvodná zamítnuta, ji nemůže po uplynutí této lhůty podat znovu z důvodu, že k zániku zajištění pohledávky vůči úpadci, které opodstatňovalo zařazení jejího majetku do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 tohoto zákona, došlo až po právní moci rozhodnutí o dřívější vylučovací žalobě. Zamítnutí takovéto žaloby jako opožděně podané není neústavním odepřením soudní ochrany vlastnického práva, jež by zakládalo porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani v něm nelze spatřovat zjevně nespravedlivý výsledek řízení.
48. Závěrem je třeba zdůraznit, že zamítnutím vylučovací žaloby stěžovatelky není nijak dotčena povinnost správkyně konkursní podstaty či konkursního soudu dbát o to, aby do soupisu konkursní podstaty nebyl zapsán majetek, u něhož k tomu nejsou splněny zákonné podmínky, nebo aby byl takovýto majetek ze soupisu konkursní podstaty vyloučen, jakož i jiné související povinnosti. Rovněž není dotčena případná odpovědnost za porušení těchto povinností. Ústavní soud zároveň dodává, že se věcně zabýval jen včasností vylučovací žaloby stěžovatelky, zatímco její důvodnost nijak neposuzoval, což platí nejen ve vztahu k důvodům zařazení předmětných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, ale také ohledně případných jiných důvodů tohoto zařazení, na které ve svém vyjádření upozorňovala správkyně konkursní podstaty.
IX. Závěr
49. Ústavní soud proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků nálezem tak, že ústavní stížnost v části, ve které směřovala proti rozhodnutím vydaným v řízení o vylučovací žalobě stěžovatelky, podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl (výrok I). Ve zbytku ji odmítl, a to v části, ve které směřovala proti výroku I napadeného usnesení městského soudu, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a v části, ve které směřovala proti výroku II tohoto usnesení, podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným (výrok II).