32. Odkazují-li stěžovatelé na podporu tvrzení, že podanými žalobami neobcházeli restituční předpisy, na nálezsp. zn. I. ÚS 894/10, Ústavní soud ho nepovažuje pro nynější řízení za relevantní. Uvedená věc totiž byla specifická již v tom, že právním předchůdcům stěžovatelů bylo jejich vlastnické právo přiznáno již na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a následně přešlo na stěžovatele; v důsledku vadného stavu zápisů pozemkového katastru však nebylo dědické řízení řádně dokončeno, a stěžovatelé proto podali restituční žalobu, kterou poté, co se dozvěděli o privatizaci předmětných nemovitostí, změnili na žalobu na určení vlastnického práva. Ústavní soud zde zohlednil především to, že soud prvního stupně stěžovatelům vyhověl, a ti tak měli legitimní očekávání svého druhu, že zvolený procesní postup není nesprávný. V tom byli - což bylo zcela zásadní - utvrzováni i tehdejší soudní judikaturou, která podání určovací žaloby, tím spíše v souběhu s restitučním návrhem, přinejmenším připouštěla. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že bylo příliš tvrdé požadovat po stěžovatelích, aby odhadli budoucí vývoj judikatury, která právě v době řešení jejich případu doznala významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních zákonů předpisů obecných (viz nálezsp. zn. I. ÚS 894/10). Popsané jedinečné okolnosti věci, spočívající ve zmíněném judikaturním vývoji, jež byly důvodem vyhovění ústavní stížnosti, však v posuzované věci nebyly dány.
33. Ani druhý stěžovateli odkazovaný nálezsp. zn. I. ÚS 3943/14, ve kterém Ústavní soud výjimečně připustil možnost uplatnění určovací žaloby, aniž by takový postup považoval za obcházení restitučních předpisů, nelze označit za přiléhavý. Předmětem dané věci totiž byly rovněž zcela výjimečné okolnosti, kdy se stěžovatel o samotné existenci majetku, jenž měl původně patřit jeho právním předchůdcům, kteří zahynuli v koncentračním táboře, dozvěděl až po uplynutí všech restitučních lhůt. V nynější věci však stěžovatelé netvrdili, že by se o předmětných nemovitostech dozvěděli až nyní, naopak bylo zjištěno, že k získání vlastnického práva činila určité kroky nejen jejich právní předchůdkyně Clarice Adelaide de Rothschild, ale též právní předchůdkyně třetího a čtvrtého stěžovatele Bettina Looram v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 390/92, která však v jeho průběhu vzala svůj návrh na určení vlastnického práva zcela zpět, a řízení proto bylo zastaveno (viz str. 7 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4716/2016). Důležitý význam při rozhodování Ústavního soudu v odkazovaném nálezu měla též skutečnost, že stěžovatelem uplatňované nároky nezasahovaly do práv jiných osob, neboť předmětný majetek zůstal od konfiskace nepřetržitě ve vlastnictví státu; to však přinejmenším pro část nemovitostí, jež jsou předmětem nynější věci, neplatí.
34. Vliv na posouzení věci nemůže mít ani další námitka stěžovatelů o vadách rozhodnutí ("důvěrného výnosu") Ministerstva zemědělství ze dne 27. 12. 1949, kterým údajně bylo rozhodnuto o konfiskaci předmětného majetku, ani tvrzení, že lze mít pochybnosti o tom, zda byl uvedený dokument vůbec kdy vydán. Ústavní soud zde navazuje na svou argumentaci obsaženou shora v bodě 28 a doplňuje, že právním důvodem konfiskace majetku nejsou následně vydaná správní rozhodnutí, jež mají toliko deklaratorní povahu, nýbrž přímo příslušný dekret prezidenta republiky. Z uvedeného důvodu proto tvrzení o vadách v konfiskačním řízení, v posuzované věci tvrzení o vadách "důvěrného výnosu" Ministerstva zemědělství či vůbec rozporování existence tohoto dokumentu, není s to zpochybnit účinky konfiskace [v podrobnostech viz též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nález ze dne 23. 6. 2020sp. zn. IV. ÚS 2056/18(N 132/100 SbNU 453) nebo usnesení ze dne 23. 7. 2020sp. zn. II. ÚS 3296/19]. Dle zjištění obecných soudů (jež jsou navíc v tomto ohledu shodná s tvrzeními stěžovatelů) byl navíc konfiskační proces dovršen až vydáním výměru Okresního národního výboru v Hlučíně ze dne 3. 3. 1950 (resp. 4. 3. 1950).
35. Důvodnost ústavních stížností nemůže založit konečně ani námitka zneužití dekretů komunistickým režimem. Ústavní soud předně nepřehlédl, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelé tuto námitku uplatnili v předchozím řízení. Vznášejí-li ji proto poprvé až nyní ve svých ústavních stížnostech, aniž by nejprve umožnili soudům náležitě ji posoudit, nezbývá Ústavnímu soudu než takovou námitku - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - odmítnout jako materiálně nepřípustnou. Již pouze nad rámec Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelé toto zcela obecně formulované tvrzení ani nijak blíže nerozvádí, přičemž z pouhého data vydání výměru okresním národním výborem, jež spadá oficiálně až do období po únoru 1948, nelze bez dalšího usuzovat na závěr o zneužití dekretů prezidenta republiky.
36. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Jelikož neprováděl dokazování a od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
37. Stěžovatelé v ústavních stížnostech navrhli, aby jim Ústavní soud přiznal podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení již s ohledem na jeho výsledek.
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Zemánka
Většinové stanovisko III. senátu k nálezu odůvodňuje zamítnutí ústavních stížností pouze převzetím tvrzení obecných soudů o neuplatnění předmětných nároků právní předchůdkyní stěžovatelů podle poválečných restitučních předpisů, aniž zkoumá, zda tuto právní skutečnost postavily najisto, a zejména pak z této teze dovozuje závěry směrem ke konfiskačním dekretům prezidenta republiky, jdoucí proti samotnému účelu těchto předpisů. Nevypořádává se přitom s řadou argumentů uváděných stěžovateli na podporu petitu ústavní stížnosti, jejichž reflexe v řízeních u obecných soudů měla naplňovat ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na řádný proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. První ústavní stížnost byla podána už před 3,5 roky a původní návrh soudce zpravodaje směřoval k poměrně stručnému odmítnutí usnesením pro zjevnou neopodstatněnost. Avšak ani zamítavý nález podpořit nemohu, konkrétně pak zejména z těchto důvodů:
Neplatnost majetkových převodů a majetkově-právních jednání, uzavřených v době nesvobody pod tlakem okupace nebo národní, rasové či politické perzekuce podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů, a § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů, má konstitutivní účinky, nároky s nimiž spojené přísluší tomu, kdo utrpěl újmu v důsledku takových převodů či jednání (popř. jeho právním nástupcům), ledaže by šlo o osobu státně nespolehlivou, kdy - a jen tehdy - nárok přísluší státu jako majetek konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, (§ 4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.). Otázka "státní nespolehlivosti" právní nástupkyně však předmětem původních soudních řízení, a tedy ani posouzení Ústavním soudem nebyla.
Nebyl-li nárok oprávněnou osobou řádně - v tříleté lhůtě - uplatněn, nezaniká, pouze se promlčuje (§ 8 téhož zákona). Oba poválečné restituční předpisy neobsahují žádný důvod pro zánik nároku oprávněné osoby. Tvrzení v bodě 25 odůvodnění nálezu, že tato lhůta je ustálenou soudní praxí chápána jako lhůta prekluzivní, jde contra legem a nezachrání ho ani odkaz na obecný zákoník občanský z roku 1811 v bodě 25.
Ani v případě marného uplynutí této lhůty by nedošlo k zpětnému obnovení vlastnických práv Německé říše, neboť nulitní a nicotné účinky převodu platí nepodmíněně ipso iure. Nikoliv řádné uplatnění individuálního nároku bude znamenat jen jeho promlčení (ztrátu uplatnitelnosti), které je třeba namítnout, nebude však mít sankční následky ve smyslu zániku jeho právního základu - objektivní neplatnosti majetkových převodů. Označovat požadavek na uplatnění nároku za znak pouhé "relativní" neplatnosti předmětných majetkových převodů je ovšem zavádějící: tento postup sloužil k vypořádání případných, v dobré víře nabytých práv třetích osob, jak správně připomenul Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, nikoliv ale ke zpochybnění neplatnosti majetkových převodů samotných.
Nesprávný je však závěr Nejvyššího soudu o "rekvalifikaci" nároku v případě jeho včasného neuplatnění jako majetku nepřátelského, podléhajícího - bez dalšího - konfiskaci do vlastnictví státu. Tento závěr však většina III. senátu nekriticky převzala. Byla-li národní správa na tento majetek zavedena nikoliv jako na majetek osoby státně nespolehlivé (neměl reálného vlastníka), nýbrž z důvodů potřeby poválečného národního hospodářství, měl být jeho vlastnický status jako tzv. ležící pozůstalosti zachován do doby, kdy bude dědictví po původním vlastníkovi vypořádáno, popř. pominou důvody, pro které byla národní správa zavedena (§ 11 dekretu č. 5/1945 Sb.).
Nesdílím rovněž tvrzení o omezení nápravy křivd aplikací poválečných restitučních předpisů způsobem, "jenž by byl pro další fungování tehdejších (nejen) majetkových právních vztahů udržitelný", resp. byl schopen "zabránit chaosu v majetkových vztazích". Na bližší rozvedení důvodů tohoto omezení v napadených rozhodnutích obecných soudů nález "pro stručnost" pouze odkazuje (bod 27), což jeho přesvědčivosti a přijatelnosti nepřidává. Toto zdůvodnění není než úlitbou prezidenta Beneše a spol. politickému tlaku některých frakcí ve vládě Národní fronty a z hlediska hodnot dnešního demokratického právního státu je třeba ho vykládat ústavně konformně. (Z obdobných důvodů si německá vláda vyhradila posouzení dopadů za nulitní prohlášené Mnichovské dohody z r. 1938 do soukromoprávní sféry svých občanů, což nakonec bylo z československé strany akceptováno.)
Následky nevypořádání restitučního nároku žádný z obou restitučních předpisů neupravuje. Zemřel-li původní vlastník, vypořádání tzv. ležící pozůstalosti podléhalo tehdy platným předpisům práva civilního. Na jejich použití v daném případě měl mít vliv výklad podaný obecnými soudy, konformní ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy se závazkem nepřikládat právní důsledky smlouvám mezi orgány nacistické okupační správy a rakouskými občany, vyplývajícími ze Státní smlouvy o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 39/1956 Sb.), jejíž smluvní stranou se stalo i Československo, které podle jejího čl. 27 deklarovalo svůj úmysl vrátit majetky, práva a zájmy rakouských občanů (sic právních předchůdců stěžovatelů, resp. stěžovatelů samotných), nacházející se na jeho území. Tento závazek neoslabuje ani tvrzení nálezu v bodě 27, že z této smlouvy "nelze dovozovat nepřípustnost podmínění navrácení předmětných majetků předchozím splněním stanovených podmínek".
V úvahu bylo třeba vzít i to, že doba k uplatnění restitučního nároku podle § 8 zákona č. 128/1946 Sb. uplynula v květnu 1949, tj. více než 14 měsíců po 25. únoru 1948, nástupu komunistického režimu k moci, kdy uplatňování restitučních nároků občany "kapitalistických" států nemělo sebemenší naději na úspěch. Dnešní český stát, hlásící se k principům demokratického právního státu, by měl umět najít způsob, jakým naložit - v případě nejistoty ohledně uplatnění nároku podle poválečných restitučních předpisů, v duchu zásady ex favore restitutionis - po více než 75 letech od skončení 2. světové války s nápravou zjevné křivdy, kterou utrpěla v důsledku rasové a politické perzekuce tehdejší k majetkové restituci oprávněná osoba, jejíž nárok nepropadl v důsledku prekluze, ale byl pouze promlčen. K takové možnosti nápravy však většinové stanovisko III. senátu uzavírá cestu.
Mezinárodněprávní rozměr přezkumu rozhodnutí obecných soudů je velmi "mělký", neboť tvrzení, že "stát zcela dobrovolně umožnil bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho navrácení, avšak pouze v omezeném množství případů", ignoruje prohlášení československé exilové vlády v Londýně, učiněné na bázi Mezispojenecké deklarace týkající se majetků na území okupovaném nebo kontrolovaném a neplatnosti jejich převodů v roce 1943 o tom, že "2) veškeré převody spadající do působnosti Deklarace se považují za neplatné od počátku". Přitom klauzule, podle níž československá exilová vláda "3) vyhrazuje si právo upravit postup poskytování náležitého odškodnění a nápravu vlastnických vztahů" nikterak nepodmiňuje tyto účinky neplatnosti uplatněním individuálních nároků z ní vyplývajících. Tomuto jednostrannému aktu československé exilové vlády učiněnému vůči spojencům rozhodně nelze upírat vnitrostátní následky ve vztahu k příslušným opatřením, včetně legislativních, směřujícím k jeho naplnění.
Nález trpí rovněž nekritickým postojem vůči absenci úvahy soudů o civilistických aspektech věci, uvedených s odkazem na obecný občanský zákoník rovněž v prohlášení československé exilové vlády, na něž stěžovatelé také poukazují, jako je neplatnost jednání provedených lstí, podvodem, zavedením nucených opatření, nátlakem, násilím, zneužitím tíživé situace, právní status věci, na niž nebyl uplatněn restituční nárok, jako věci opuštěné apod.
Náležitá pozornost měla být obecnými soudy věnována národní správě, k níž mělo dojít, jak bylo shora už uvedeno, nikoliv pro "státní nespolehlivost" právní nástupkyně původního vlastníka nemovitostí, ale z důvodů hospodářských, jakož i dopadům tohoto institutu na aktivní legitimaci právní nástupkyně k uplatnění restitučního nároku. Přezkumnou funkci vůči postupu obecných soudů však většinový nález III. senátu ani v tomto směru nesplňuje.
Co však zaráží nejvíce, je nevypořádání se s vlastní judikaturou Ústavního soudu ke vztahu žaloby o určení vlastnického práva a restitučního zákonodárství. K zásahu státu do základních práv právních nástupců původního vlastníka nemovitostí Alphonse Rothschilda došlo v důsledku aplikace dekretu č. 108/1945 Sb. vůči majetku, původně náležejícímu jejich právnímu předchůdci, tedy před obdobím rozhodným pro použití "polistopadových" restitučních předpisů. Proto relevance stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), vycházejícího primárně z hodnocení takové otázky v kontextu nápravy křivd způsobených komunistickým režimem v tomto období, není v posuzovaném případě bezezbytku přiléhavá, včetně námitky absence českého státního občanství. Zcela mylným je pak - jako ospravedlnění omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství, v kontextu věci ahistorickým - odkaz na čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob (původně i se sídlem v České republice), jehož ústavodárcem sledovaným smyslem je např. ochrana obecně prospěšných statků, přírodního bohatství apod., běžná i v řadě jiných vyspělých zemí.
Odůvodnění sice uvádí dva nálezy, které nepovažují uplatnění určovací žaloby podle obecné úpravy za obcházení restitučních předpisů jako leges speciales, s poukazem na "zcela výjimečné okolnosti" takových případů však nepokládá - i s odvoláním na vývoj judikatury - tyto nálezy za relevantní pro posuzovanou věc. Za takový označuje např. nález ze dne 2. 8. 2016sp. zn. I. ÚS 3943/14(N 144/82 SbNU 287), jenž připouští určovací žalobu při uplatnění nároků vůči státu na odčinění křivd způsobených Německou říší v letech 1938-1945, nezasahujících do práv jiných osob, která není obcházením restitučních předpisů, pokud stěžovatel tyto nároky "nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky". Dále pak uvádí: "Je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo, a aby přitom vycházely z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Tyto nároky jsou do té míry mimořádnými, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků i jejich právních zástupců týče. Namístě je shora popsaná interpretace vycházející z hodnotových a principiálních hledisek současného ústavního státu, kterým musí být všechny právní předpisy poměřovány." Pro tuto pasáž, která v odůvodnění citována není, nelze uvedený nález označit za nepřiléhavý, jak se ale činí v bodě 33. Není co dodat.
Nemohla-li právní nástupkyně uplatnit svůj nárok z doby nesvobody ve lhůtě podle poválečných restitučních předpisů kvůli zaviněné nečinnosti národního správce, přičemž ze skutkových okolností je patrné, že o jeho uplatnění usilovala - což měly ale soudy spolehlivě zjistit, pak ve světle svých shora zmíněných mezinárodních deklarací vůle jí (jejím dědicům) stát neměl upírat přístup k možnosti domoci se nápravy náhradním způsobem, totiž žalobou o určení vlastnictví nemovitostí. Pokud by v případě úspěchu takové žaloby jejich vydání in natura dnes už možné nebylo např. s ohledem na ochranu práv aktuálního dobrověrného vlastníka, resp. kvalifikovaný veřejný zájem, pak měl vzniknout prostor pro uplatnění nároku na náhradu škody proti státu. Pokud by bylo možno na nárok skutečně hledět jako na uplatněný, ale výsledek správního řízení není už kvůli důkazní nouzi možno zjistit, pak nárok za promlčený považovat nelze. Vzhledem k nevymahatelnosti nároku v době vlády totalitního režimu může stát upustit od uplatňování námitky jeho promlčení. Prostor pro takové politické rozhodnutí však tento nález uzavírá. Nemovitosti původního vlastníka však nelze pokládat za nepřátelský majetek Německé říše, automaticky podléhající konfiskačnímu dekretu prezidenta republiky.