Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRAGON s.r.o., se sídlem Imrychova 883, Praha 12, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 34/2021-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody spadající pod čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy, dále pak čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), dále pak čl. 1 Dodatkového protokolu 1 k Úmluvě a taktéž čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 15. 9. 2020, č. j. 45767/2020-MZE-18111, zamítlo námitku systémové podjatosti úředních osob, podanou stěžovatelkou ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "s. ř.") v řízení o odvolání proti blíže specifikovanému rozhodnutí Ústředního inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce. Rozklad, podaný stěžovatelkou proti tomuto rozhodnutí podle § 152 odst. 1 s. ř., zamítl ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 8. 12. 2020, č. j. 63328/2020-MZE-11181. Následná žaloba, podaná stěžovatelkou proti rozhodnutí o rozkladu podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002, soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), byla usnesením Městského soudu v Praze ("městský soud") ze dne 10. 2. 2021, č. j. 14 A 28/2021-41, odmítnuta pro nepřípustnost, neboť městský soud shledal, že se jedná o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem, a na které proto dopadá soudní výluka podle ustanovení § 70 písm. c) s. ř. s.
3. Proti odmítavému usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka, a dále také spolky "HABEAS CORPUS" a Unie příznivců Tradiční čínské medicíny, spolek, kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl jako nedůvodné. Městský soud se podle něj nedopustil procesních pochybení, když žalobu odmítl z důvodu, že napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství o námitce podjatosti nespadalo do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví. K tomu Nejvyšší správní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odkázal jak na příslušnou zákonnou úpravu, tak na k ní vztaženou ustálenou judikaturu.
5. Stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu v ústavní stížnosti nesouhlasí. Má za to, že Nejvyšší správní soud formalisticky přehlédl (či nechtěl vidět a neřešil) stěžovatelkou v kasační stížnosti namítané a doložené podjatosti některých pracovníků Ministerstva zemědělství ve vztahu ke stěžovatelce, jakož i k dalším osobám zúčastněným na řízení i jejich zástupcům, a to od počátku celého řízení. Podle stěžovatelky je celé řízení od samého počátku "cinklé" a nespravedlivé, a to i po podání kasační stížnosti, jak je podle ní zjevné z přístupu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud chybně a v rozporu s realitou vymezil předmět řízení a poté formalisticky rozsudkem na základě takto chybně vymezeného předmětu řízení rozhodl, že žalobou bylo napadeno pouze procesní rozhodnutí, čímž se dopustil zjevné nespravedlnosti a porušil tak zásadu řádného a spravedlivého řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud svým formalistickým přístupem utvrdil státní správu (Ministerstvo zemědělství), že si může v České republice i v době nouzového stavu dělat, co chce, přičemž se zároveň dopustil porušení obsáhlé judikatury Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, na kterou v ústavní stížnosti příkladmo odkazuje. Na podporu své argumentace stěžovatelka uvádí též odkazy na výroční a jiné zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, které si dle ní všímají nízké úrovně státní správy v České republice a nízké kvality rozhodování jejích orgánů. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud měl řádně a včas navržené důkazy provést a řádně vyhodnotit a poté řádně a spravedlivě o podjatosti a nepodjatosti rozhodnout, což však neudělal. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že věcným neprojednáním žaloby a neprovedením navržených důkazů soudy porušily její základní práva, vymezená v bodu 1. odůvodnění tohoto usnesení.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti věci známy.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl však k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává zdejšímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Základní problém nyní posuzované ústavní stížnosti spočívá v tom, že se její obsah v podstatné míře zcela míjí s podstatou, na které je založen napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Sedes materiae obou rozhodnutí správních soudů totiž vychází ze zákonné úpravy, podle které jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu [§ 70 písm. c) s. ř. s.], přičemž mezi tyto úkony jsou podle ustálené judikatury správních soudů (zde postačuje pro stručnost odkázat na jejich namátkový výčet obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) i podle doktríny (srov. Potěšil, L. a kol. Soudní řád správní - komentář. Praha: Leges, 2014, str. 611) řazena též rozhodnutí správních orgánů o (ne)vyloučení pracovníka, resp. o jeho (ne)podjatosti. Tento výklad opakovaně akceptoval rovněž Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3158/17 ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2413/17 ze dne 25. 9. 2017 nebo sp. zn. III. ÚS 3921/14 ze dne 24. 3. 2015; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz) a není proto dán žádný rozumný důvod se od něj v nyní posuzované věci jakkoliv odchylovat.
10. Lze shrnout, že argumentace uplatněná stěžovatelkou proti závěrům Nejvyššího správního soudu postrádá ústavněprávní rozměr a staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
11. Nejvyšší správní soud správně poukázal na ustálenou judikaturu v otázce soudního přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti, z níž vyplývá, že vyloučením rozhodnutí o námitce podjatosti ze samostatného soudního přezkumu nedochází k porušení práva na soudní ochranu proti rozhodnutím správních orgánů podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Soudní přezkum rozhodnutí o námitce podjatosti je totiž koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci samé. Tento závěr je plně ústavně souladný, a jak je již zmíněno výše, konvenuje rovněž s dosavadní judikaturou Ústavního soudu.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu