Se stěžovatelčinou argumentací nálezem sp. zn. III. ÚS 2707/18 a extenzivním výkladem zásady neznalost zákona neomlouvá se přitom nález dostatečně nevyrovnává. Výše naznačená problematika posouzení dobré víry byla většinou III. senátu hodnocena pouze tak, že se jí obecné soudy podrobně zabývaly (bod 21 odůvodnění nálezu). Nelogický závěr o absenci dobré víry, učiněný na základě povinnosti dotčených osob znát tzv. blokační ustanovení, zůstal pominut. Nález se také nezabývá možným legitimním očekáváním stěžovatelky plynoucím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky toliko s odůvodněním, že takovou argumentaci je nutno odmítnout. K nepřezkoumatelnému závěru okresního soudu a krajského soudu, který má být pro další úvahy stěžejní, tedy na jakém právním základě nabyla stěžovatelka předmětný pozemek, nález v bodu 21 odůvodnění in fine pouze uvádí, že úvaha soudů je v tomto ohledu "matoucí", nemění však nic na absenci dobré víry stěžovatelky i její právní předchůdkyně. Jak jsem však naznačil výše, její posouzení souvisí i s jednáním státu v privatizaci, a Ústavní soud tak aproboval zkratkovitou úvahu obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů mělo být ústavní stížnosti vyhověno.