Takový postup krajského soudu nepovažuji za ústavně souladný, neboť omezení stanovená v § 3 písm. a), c) a d) a § 5 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., v jejichž důsledku byl významně krácen majetek, za nějž stěžovatelce příslušela náhrada, nepochybně představují neústavní zásah do výše uvedených základních práv stěžovatelky. Nelze než mít za to, že také tato ustanovení pozbyla účinnosti ex constitutione na základě čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., neboť stejně tak jako u omezení spočívajícího v poskytnutí náhrady za hospodářské budovy a půdu pouze těm zemědělcům, kteří hospodařili jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci [§ 3 písm. b) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.], omezení spočívající v přiznání náhrady za nemovitý majetek pouze v rozsahu stanoveném v § 3 písm. a), c) a d) a § 5 citované vyhlášky jsou nepochybně výrazem tzv. třídního chápání práva, které je diskriminační, neboť namísto rovného přístupu ke všem osobám užívá odlišný přístup na základě příslušnosti ke společenské třídě, resp. na základě rozsahu vlastněného majetku. Stejně tak jako u § 3 písm. b) přitom požadavek na omezení poskytnuté náhrady, jak byl posléze stanoven v § 3 písm. a), c) a d) a § 5 citované vyhlášky, nebyl zakotven ani v mezistátní smlouvě (Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, sjednaná dne 29. 6. 1946, uveřejněná pod č. 186/1946 Sb., spolu s Dohodou mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o konečném vypořádání majetkových a finančních otázek, souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou sjednanou dne 6. 7. 1957 a uveřejněnou pod č. 1/1958 Sb.), ani v zákoně č. 42/1958 Sb.
Krajskému soudu i vedlejší účastnici lze přisvědčit v tom, že je na zákonodárci, aby určil rozsah v restituci vydávaného majetku či majetku, za nějž je poskytována finanční náhrada. Jak však uvedl v nálezusp. zn. I. ÚS 3964/14Ústavní soud, nelze přijmout hledisko vyvěrající z přístupu, který rozděloval občany protiprávně do nestejných kategorií. Podle § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. se náhrada poskytne za rodinný domek (nikoliv však např. za vilu nebo deputátní dům), za pozemek zastavěný rodinným domkem (nejvýše však za výměru 800 m2), za budovy sloužící k provozu malé (nikoli rozsáhlejší) živnosti, za hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na Zakarpatské Ukrajině a za pozemek zastavěný těmito budovami, nebo podle § 5 za zemědělskou půdu nepřevyšující výměru pozemků vnesených do jednotného zemědělského družstva či samostatně obhospodařovaných v maximální výměře 13 ha. Vyhláška č. 159/1959 Ú. l. tak stanoví odlišný právní režim pro navrácení drobného (osobního) soukromého vlastnictví, sloužícího pro uspokojování jen osobních potřeb hospodařícího rolníka a jeho rodiny, rozdílný od nikoli drobného vlastnictví, sloužícího k výdělečným účelům. Jak však uvedl v nálezusp. zn. I. ÚS 3964/14Ústavní soud, nelze akceptovat hledisko vyvěrající z marxistického třídního přístupu, který svévolně rozděloval občany do nestejných kategorií na základě majetkového kritéria. Nepochybně je projevem takového třídního přístupu myšlenka vydat odňatý majetek pouze v rozsahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, zatímco majetek, který uvedenou kategorii jako "nadbytečný" překračuje, nevydat.
Uvedené se projevilo právě ve věci stěžovatelky, které nebyla přiznána náhrada např. za obytné domy, stáje, 102 ha rolí, 7 ha lesů, výrobní prostory, sklady apod. Není přitom pochyb o tom, že předmětný podzákonný předpis byl přijat pod vlivem tehdejšího politického režimu, jehož hodnotové a právní principy se se současnými principy demokratického právního státu neslučují. Jak však bylo konstatováno již v nálezusp. zn. I. ÚS 3964/14, nelze pominout, že soudce není podzákonným předpisem vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy), nota bene, když takový předpis zakládá zřetelně diskriminační účinek ve vztahu k legitimnímu očekávání oprávněných osob.
V nálezusp. zn. I. ÚS 3964/14Ústavní soud poukázal na věc Broniowski proti Polsku (č. 31443/96), ve kterém Evropský soud pro lidská práva posuzoval případ týkající se majetku osob repatriovaných z východní části předválečného Polska, a konstatoval, že stát nesmí ukládáním různých omezení učinit jejich práva vlastně nevynutitelnými a prakticky je eliminovat. Lze se v posuzované věci shodně jako v citovaném nálezu domnívat, že v podobných případech je namístě zdůraznit i zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu. Účastníci řízení a tím spíše restituenti, u kterých má dojít k alespoň částečné nápravě křivd způsobených totalitním režimem, oprávněně očekávají, že soud bude nestranný a spravedlivý v každém ohledu a v každé fázi řízení. Jedná se o obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen vykonána, ale musí být i vidět, že byla vykonána (justice must not only be done, it must also be seen to be done). Takto, majíc na zřeteli účel a smysl restitucí, je třeba vykládat i specialitu restitučních zákonů vůči obecným předpisům, a ne naopak, jak to v podstatě učinily obecné soudy a Ministerstvo financí, v jejichž použití § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. spatřuji porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, zejména na ochranu vlastnického práva a zákazu diskriminace.
Mám tedy za to, že krajský soud i Nejvyšší soud pochybily, když postupem podle § 3 písm. a), c) a d) a § 5 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. omezily rozsah majetku rozhodného pro přiznání náhrady, v důsledku čehož za obecnými soudy přiznanou částku 466 616 Kč nelze pořídit v dnešní době nemovitý majetek ani ve výrazně skromnějším rozsahu, než v jakém si poskytnutí náhrady představoval zákonodárce v roce 1958 (rodinný domek, hospodářské budovy, zastavěné pozemky a zemědělskou půdu do výměry 13 ha), natož v rozsahu, který by odpovídal účelu a smyslu právních předpisů dopadajících na věc stěžovatelky, jak o nich hovoří Ústavní soud v nálezusp. zn. I. ÚS 3964/14.
Naopak okresní soud postupoval v posuzované věci správně, řídil-li se v citovaném nálezu uvedenými výkladovými pravidly (která mají obecný dopad a nevztahují se pouze k otázce osobní diskriminace, jak dovozuje stanovisko většiny), nebral v úvahu ani jedno z diskriminačních omezení obsažených v § 3 a 5 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. a postupoval podle jejího § 7 odst. 1, který náhradu poskytovanou za nemovitý majetek pouze snižuje o břemena a dluhy váznoucí na majetku, za který se náhrada poskytuje. Po použití jím zvoleného koeficientu 5 přistoupil k testu přiměřenosti vypočtené náhrady se zřetelem k tomu, jaký majetek, ve srovnání s majetkem zanechaným na území bývalé Zakarpatské Ukrajiny (a uvedeným v přihlášce k náhradě podle § 2 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.), je možno v současné době, tedy v době poskytnutí náhrady, pořídit.
Imperativu spravedlivé náhrady podle ústavně konformního výkladu restitučních předpisů pak neodpovídá ani způsob výpočtu výše náhrady, který stanovisko většiny s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019sp. zn. II. ÚS 4239/18spatřuje v (jakožto "ústavně přijatelném kompromisu") označovaném určení výše finanční náhrady pomocí kombinace přepočtu podle § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. (v poměru 5:1) a indexu podle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (násobek 10), v poměru k uvedené ceně nemovitostí přihlášených k náhradě.
Namítá-li stěžovatelka v posuzované věci, že krajský soud pokrátil částku uvedenou v přihlášce k soupisu majetku (a již sníženou s ohledem na omezení stanovená v § 3 a 5 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.) nejdříve v poměru 5 : 1 a následnou částku vynásobil koeficientem 10 podle zákona č. 212/2009 Sb., čímž fakticky přiznal částku, která odpovídá pouze dvojnásobku ceny uvedené v přihlášce, má její úvaha racionální jádro, neboť způsob výpočtu použitý krajským soudem je minimálně problematický s ohledem na kombinované použití dvou právních předpisů z různých období a politicko-historických kontextů. Každý z uvedených zákonů, který upravuje zmírnění majetkových křivd občanů České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi, totiž stanovuje různé koeficienty pro výpočet náhrady, a to s ohledem na dobu přijetí toho kterého zákona. Zatímco dle zákona č. 42/1958 Sb. se základ pro výpočet náhrady dělí pěti, přičemž tento koeficient odráží vývoj ceny nemovitostí od roku 1938 do roku 1958 (zejména s přihlédnutím k měnové reformě z roku 1953), dle zákona č. 212/2009 Sb. se naopak užije koeficient desetinásobku, s ohledem na cenový vývoj na trhu nemovitostí od roku 1938 do roku 2009. Je tedy zjevné, nejen z pohledu ústavnosti, ale i prosté logiky, že s ohledem na odlišný okruh oprávněných osob, rozdílné vymezení majetku zakládajícího nárok na poskytnutí náhrady i diametrálně jiný způsob výpočtu náhrady samotné nelze oba koeficienty použít současně, jak učinil v napadeném rozsudku krajský soud.
Zůstává tedy na úvaze obecných soudů, jaký koeficient výpočtu náhrady v konkrétní věci použijí, a s ohledem na nemožnost použití § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. musí postupovat na základě soudního uvážení tak, aby dospěly k výsledku, který bude znamenat poskytnutí spravedlivé náhrady. Na tomto místě je třeba poukázat na závěry nálezusp. zn. II. ÚS 1135/14ze dne 30. 6. 2015 (N 124/77 SbNU 899), ve kterém se uvádí, že "úprava podle části páté o. s. ř. umožňuje soudu ve věcech občanských práv a závazků v pojetí článku 6 Úmluvy [o ochraně lidských práv a základních svobod] svým rozhodnutím nahradit i rozhodnutí správního orgánu věcně vadné, tedy nejen rozhodnutí nezákonné, a rovněž nahradit správní uvážení závislého správního orgánu nezávislým soudcovským uvážením (viz David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1357)".
Jsem přesvědčen, že napadený rozsudek krajského soudu, stejně tak jako usnesení Nejvyššího soudu, ve kterých obecné soudy zdůraznily doslovné znění § 3, 4 a 5 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., představující politickou vůli vlády z doby jejího přijetí, aniž by respektovaly zásady obecné spravedlnosti a především výkladová pravidla uvedená v nálezusp. zn. I. ÚS 3964/14, z výše uvedených důvodů představují porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Odvoláváním se na nemožnost odčinění všech majetkových křivd minulosti a zbavováním se - poukazem na možnost zmírnění jen některých z nich - odpovědnosti za co možná nejspravedlivější nápravu, aniž by se vypořádal s okolnostmi namítanými v tomto odlišném stanovisku, většinový názor III. senátu nedostál úloze Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky.