47. Ústavní soud je toho názoru, že s testem proporcionality je souladné právě takové nakládání s placentou, které minimalizuje možné ohrožení chráněného veřejného statku, tj. veřejného zdraví, a práv dalších osob. Z veřejně přístupných zdrojů (viz také citované vyjádření Ministerstva zdravotnictví, podle kterého je ve všech jím zřizovaných nemocnicích umožněno rodičkám na jejich žádost vydat placentu) se ostatně podává, že řada nemocnic (např. Nemocnice České Budějovice, a. s., Městská nemocnice Čáslav nebo Nemocnice Mělník) podmiňuje vydání placenty podepsáním příslušného formuláře (označovaného jako protokol nebo žádost), jehož součástí je odpovídající poučení o tom, jakým způsobem je možné si placentu odnést a jakého jednání je třeba se vyvarovat. Takto nemocnice plní i svoji informační povinnost (srov. § 23 v nyní posuzované věci aplikovaného zákona o péči o zdraví lidu, § 28, 31 a 34 zákona o zdravotních službách, § 2637 občanského zákoníku nebo čl. 5 Úmluvy o biomedicíně).
48. Situace je ovšem odlišná, pokud jsou zde dány závažné důvody, pro které je vydání placenty zdravotnickým zařízením nepřípustné, neboť je v rozporu s avizovaným veřejným zájmem na ochraně zdraví. Tak by tomu bylo tehdy, pokud by bylo zjištěno, že placenta vykazuje známky patologie, a tudíž představuje nebezpečný biologický odpad, který musí být zlikvidován ve spalovně zdravotnického zařízení nebo v krematoriu ve smyslu ustanovení § 26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu, resp. ustanovení § 91 zákona o zdravotních službách. Uvedený závěr ostatně potvrzuje i úprava obsažená v rovině podústavního práva (srov. zejména § 111 odst. 1 občanského zákoníku nebo též § 15 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
49. Ústavní soud tedy s ohledem na předestřená východiska ústavního přezkumu nyní posuzovaného případu konstatuje, že právní závěry obecných soudů obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích, jež rodičkám obecně a za všech okolností odpírají právo na vydání placenty, nelze považovat za ústavně konformní, neboť zcela nedostatečně reflektují lidskoprávní kontext věci a jako takové jsou pro zdejší soud nepřijatelné. V tomto ohledu se ostatně i z obou shora označených stanovisek Ministerstva zdravotnictví podává, že "pokud není znám důvod, pro který by hrozilo ohrožení zdraví člověka, je povinností poskytovatele zdravotních služeb vydat rodičce na její žádost placentu, neboť se jedná o část oddělenou od jejího těla a takové rozhodnutí spadá do rozsahu svobody člověka rozhodovat o tom, co to znamená žít podle svého".
50. Navzdory nesprávnému právnímu hodnocení však obecné soudy dospěly při zohlednění skutkových okolností nyní posuzovaného případu k závěru, který je s uvedenými obecnými východisky přezkumu v konečném důsledku souladný. Jak se totiž podává z rekapitulace průběhu předchozího řízení, krajský soud zdůraznil, že k vydání placenty nedošlo ze závažných důvodů ve shora naznačeném smyslu, neboť placenta byla infikovaná virem herpes. Tento závěr ovšem stěžovatelka rozporuje, když uvádí, že "krajský soud dotvořil skutkový stav, který nicméně neodpovídá dokazování".
51. Ústavní soud v tomto ohledu ustáleně judikuje, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak je nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li v soudním rozhodování skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud ve své judikatuře k právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stojí na stanovisku, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1113/16 ze dne 29. 11. 2016 (N 228/83 SbNU 559)].
52. Ústavní soud přisvědčil stěžovatelce v tom ohledu, že závěry krajského soudu o infikování placenty virem herpes, resp. o tom, že se vzhledem k době odtoku plodové vody evidentně jednalo o tkáň zahnívající (srov. rozsudek krajského soudu, bod 80), skutečně nemají oporu v dokazování provedeném okresním soudem. Krajský soud přitom dokazování dále nedoplňoval a jak sám výslovně uvedl (srov. rozsudek krajského soudu, bod 70), "při svých závěrech o skutkovém stavu věci vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně". Okresní soud ovšem svá skutková zjištění takto explicitně neformuloval, když výslovně uvádí jen to, že z provedené anamnézy stěžovatelky zjistil, že trpěla genitálním herpes virem (srov. rozsudek okresního soudu, s. 13).
53. Jak se ovšem podává z obsahu spisu, ve stěžovatelčině případě akutně hrozila v důsledku uplynutí delší doby (cca 36 hodin - č. l. 433) od odtoku plodové vody infekce, což odůvodnilo podání antibiotik (srov. č. l. 383). Antibiotika byla navíc podána až na základě laboratorního vyšetření krve, které potvrdilo zvýšení markerů infekce (srov. č. l. 433). V daném případě byly zvýšené leukocyty a CRP, "což indikuje nástup zánětu, infekce a již toto samo svědčí pro závěr, že porod nebyl fyziologický" (srov. č. l. 463, 466).
54. Pro Ústavní soud je s ohledem na takto zjištěné výsledky dokazování především podstatné, že v daném případě není možné vyloučit závěr o patologickém stavu placenty, kterýžto závěr - jak se podává shora - představuje důvod pro odepření jejího vydání ze strany zdravotnického zařízení. Řečeno jinak, Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění obecných soudů byla přes naznačené dílčí nedostatky v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, resp. že by přijaté skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, což teprve by odůvodňovalo uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu.
55. Vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu tudíž Ústavní soud uzavřel, že nevydání placenty nepředstavovalo zásah do základních práv stěžovatelky.
IV. c) Ostatní argumentace
56. Ústavní soud nepřisvědčil ani zbývajícím námitkám poukazujícím na tvrzené porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
57. Ústavní soud předně neshledal protiústavnost v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž označil stěžovatelčino dovolání za nepřípustné v těch jeho částech, jež se netýkaly otázky vydání/nevydání placenty (srov. výše). Stěžovatelka totiž navzdory svému odlišnému názoru v tomto ohledu řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání části podaného dovolání, a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
58. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)], což nebylo v posuzované věci - v dané části dovolání - splněno, neboť stěžovatelka spíše jen předkládala vlastní skutkové závěry a neuvedla žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. S tímto postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci se Ústavní soud ztotožňuje.
59. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy též racionálně a dostatečně vyložily, proč nebylo nezbytné provedení dalších stěžovatelkou navrhovaných důkazů, a nedopustily se tak ústavně deficitního jevu, který je setrvale označován jako "opomenutý důkaz" (srov. rozsudek krajského soudu, bod 21; rozsudek okresního soudu, s. 15). K situaci "opomenutého důkazu" totiž dochází nikoliv v případě, kdy soud neprovede důkaz navržený účastníkem řízení, nýbrž pokud současně ani přesvědčivě nevysvětlí, z jakých důvodů jeho provedení považuje za nadbytečné, nedůvodné či jde podle jeho názoru o důkaz nevěrohodný anebo neproveditelný. Takovéhoto pochybení se však obecné soudy v posuzované věci nedopustily.
60. Protiústavnost zdejší soud konečně neshledal ani v tvrzeném porušení participačních práv stěžovatelky spočívajícím v tom, že jí před rozhodnutím odvolacího soudu nebylo zasláno vyjádření žalované a kolizního opatrovníka k jejímu odvolání. Ústavní soud souhlasí se závěrem dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 25), že tato námitka má spíše spekulativní charakter, neboť nebyla blíže odůvodněna a specifikována, ať už v dovolání, či v samotné ústavní stížnosti.
V. Závěr
61. Ústavní soud s ohledem na shora učiněné závěry konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako návrh nedůvodný podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).