29. V posuzované věci je právně významná dikce § 12 zákona o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000. Podle odstavce 1 přísluší ve veřejném zájmu organizacím spojů vymezená oprávnění, zejména zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní a podzemní telekomunikační vedení, přičemž před zahájením výkonu oprávnění podle tohoto odstavce je organizace spojů povinna neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí (odstavec 2). S použitím obecně teoretických východisek (bod 28) je zřejmé, že notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení, byla samostatnou povinností této organizace patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitosti [pozn. obsahem tohoto právního vztahu byla (a s ohledem na přechodná ustanovení navazujících předpisů stále zůstává) množina subjektivních práv a subjektivních povinností, např. právo na náhradu, právo provést smýcení atd.].
30. Založily-li obecné soudy svoje rozhodnutí na názoru, že ke vzniku oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 telekomunikačního zákona je třeba splnění notifikační povinnosti (str. 8 a 9 odůvodnění rozsudku krajského soudu, str. 5 a 6 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu), dopustily se s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci nepřípustné libovůle spočívající ve výkladu nerespektujícím jednoznačně znějící právní normu, čímž porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí založená na nesprávném právním názoru, že stěžovatelce nesvědčí právo provozovat na pozemku vedlejšího účastníka telekomunikační zařízení, v konečných důsledcích zasahují do vlastnického práva stěžovatelky chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
31. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil (pozn. z důvodů procesní ekonomie zrušil i rozsudek okresního soudu, který není přímo založen na nesprávném výkladu § 12 telekomunikačního zákona, avšak s ohledem na závěr krajského soudu o povaze stěžovatelčiny budovy budou předmětem jeho posuzování podmínky pro vznik věcného břemene podle uvedeného ustanovení).
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Zemánka
S vyhovujícím nálezem ve výroku i odůvodnění nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odlišné stanovisko. Ústavní stížnost měla být zamítnuta jako nedůvodná. K tomu mne vedou tyto důvody:
1. V posuzované věci byl právním titulem zřízení předmětného televizního převaděče Petrov na pozemku vedlejšího účastníka nájemní vztah, kterým vedlejší účastník jako vlastník pozemku udělil občanskoprávní titul ke zřízení a provozování předmětného telekomunikačního zařízení. Za tohoto právního stavu a vzhledem ke skutečnosti, že předmětná stavba měla být podle čl. 5 smlouvy o pronajmutí pozemku nejpozději ke dni ukončení šíření televizního signálu přes tento televizní převaděč odstraněna, má Ústavní soud za zcela nadbytečné úvahy krajského soudu o tom, zda stěžovatelce či jejímu právnímu předchůdci mohlo vzniknout zákonné věcné břemeno ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o telekomunikacích. Za situace, kdy právním titulem, na základě kterého bylo telekomunikační zařízení na pozemku vedlejšího účastníka umístěno, byl smlouvou založený nájemní vztah, v dané věci navíc z hlediska svého vymezení v nájemní smlouvě časově limitovaný (dobou, dokdy bude zajištěno šíření televizního signálu jiným způsobem), nelze na věc aplikovat § 12 zákona o telekomunikacích, neboť skutkový stav posuzované věci se s hypotézou citovaného ustanovení, které zakotvuje oprávnění organizace spojů ve veřejném zájmu (jednostranně) zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení po předchozím uvědomění vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí, zcela míjí.
2. Na věci přitom nic nemění tvrzení stěžovatelky, že nebyla stranou smlouvy o pronajmutí pozemku či že se soudy nezabývaly její námitkou neplatnosti této smlouvy pro neurčitost. Uvedené otázky řešil ve svém napadeném rozsudku již okresní soud, který konstatoval, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o pronajmutí pozemku za účelem zlepšení příjmu TV signálu s tím, že se jednalo o dočasné řešení do doby, kdy bude příjem TV signálu zajištěn jiným způsobem. Projev vůle stran při uzavírání smlouvy byl dle okresního soudu nepochybný jednak z textu smlouvy, ale i z provedených výpovědí svědků (Ing. Antonína Branného - starosty obce Hradišťko pod Medníkem v době uzavření smlouvy o pronajmutí pozemku, Ing. Josefa Jirmana - člena představenstva JZD Jílová či Františka Hřebíka - místostarosty obce Hradišťko pod Medníkem v době uzavření smlouvy o pronajmutí pozemku). Skutečnost, že stěžovatelka vstoupila do práv a povinností strany, která tuto smlouvu uzavírala, přitom není v rozporu se závěrem krajského soudu, že nájemní vztah k pozemku na právního předchůdce stěžovatelky ani na stěžovatelku nabytím vlastnictví k předmětnému telekomunikačnímu zařízení na základě darovací smlouvy ze dne 30. 5. 1997 nepřešel. Stěžovatelka se stala na základě darovací smlouvy vlastníkem nemovitosti - stavby televizního převaděče, tudíž na ni přešla povinnost nemovitost demontovat a pozemek uvést do původního stavu, jakmile bylo možno zlepšení televizního signálu řešit jiným způsobem (čl. 5 smlouvy o pronajmutí pozemku). Pokud tak neučinila, postupovaly soudy zcela v mezích ústavnosti, uložily-li stěžovatelce napadenými rozsudky povinnost odstranit stavbu a vydat vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu.
3. Se stěžovatelkou přitom nelze souhlasit v tom, že soudy nepostavily svá rozhodnutí na specifiku dané věci, a to existenci časově omezeného nájemního vztahu, které by odlišovalo posuzovanou věc od obdobných případů, kdy by v praxi, jak se obává stěžovatelka, mohla být na základě soudy přijatého výkladu zpochybněna oprávněnost výstavby stovek telekomunikačních zařízení. Jak okresní soud, tak i krajský soud a Nejvyšší soud v odůvodnění svých napadených rozhodnutí považovaly za významné, že právním důvodem zřízení předmětného televizního převaděče Petrov na pozemku vedlejšího účastníka byl nájemní vztah, založený nájemní smlouvou ze dne 10. 6. 1992. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že ze skutečnosti, že vedlejší účastník věděl, že stěžovatelka ani její právní předchůdce nebyli účastníky této smlouvy, nelze dovodit, jak tvrdí stěžovatelka, předpoklad vědomosti vedlejšího účastníka o tom, že by stěžovatelka či její právní předchůdce neopírali právo mít na jeho pozemku zařízení a provozovat je o svolení obce jako nájemce pozemku. Nejvyšší soud zdůraznil, že vědomost o stavbě a jejím provozu je něco zcela jiného než vědomí, že pozemek, který vedlejší účastník pronajal obci za určitých podmínek, má být v důsledku jednání obce a třetích osob zatížen legálním věcným břemenem, a smlouva bude nadále nevýznamná.
4. Stanovisko většiny III. senátu v bodě 28 s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005sp. zn. Pl. ÚS 25/04sice připouští, že tzv. zákonná věcná břemena, omezující vlastnické právo, mají i významný prvek soukromoprávní, založený na obecném občanském právu, excesivním způsobem však upřednostňuje normativní význam speciálních - v daném případě telekomunikačních, tedy veřejnoprávních - předpisů. To v daném případě vede většinu III. senátu až k potlačení původního smluvního základu vztahu mezi vlastníkem pozemku a provozovatelem zařízení na něm umístěného natolik, že právním předpisem založená míra možnosti chování oprávněného subjektu - organizace spojů je zcela v nepoměru k tímto předpisem stanovené míře nutnosti chování vlastníka pozemku jako povinného subjektu (jak vyplývá z bodu 29). Podmínkou vzniku takového veřejnoprávního oprávnění přitom není ani povinnost organizace spojů uvědomit předem vlastníka nebo uživatele dotčených nemovitostí o zřízení či provozování telekomunikačních zařízení na cizích nemovitostech (bod 30).
S takovým ústavně nekonformním výkladem a použitím podústavních předpisů se nedokážu ztotožnit.
V této věci jsem původně byl soudcem zpravodajem, jelikož ale můj návrh odmítavého usnesení nebyl v III. senátu přijat, došlo podle § 55 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ke změně soudce zpravodaje.