46. Z důvodu možného porušení zejména čl. 3, čl. 15, čl. 16 a čl. 17 Listiny Ústavní soud samostatně přezkoumal i naplnění požadavku stanoveného v § 91 odst. 1 písm. p) ZMJS, který zakotvuje, že vydání je nepřípustné, pokud je dána důvodná obava, že by osoba, o jejíž vydání jde, byla v cizím státu vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. V tomto případě jde o důvod, pro nějž by bylo možno stěžovateli udělit azyl, což se však nestalo (viz rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany ze dne 20. 1. 2021 č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019, kde je ve výroku rozhodnutí výslovně uvedeno, že azyl se stěžovateli podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu neuděluje). Z podkladů, které má Ústavní soud k dispozici, tedy zejména ze tří zapůjčených spisů, vyplývá toliko skutečnost, že stěžovatel tvrdí, že jeho trestní stíhání je politicky motivováno, neboť stěžovatel v Ruské federaci zmařil korupci vysoce postavených funkcionářů, kteří se nyní chtějí stěžovateli mstít. Stěžovatel dle svých tvrzení otevřeně projevoval svůj nesouhlas s politikou současného vedení Ruské federace. Tato tvrzení však stěžovatel nikterak nedokázal důkazně podložit, a to ani částečně, a ani přesto, že svůj nesouhlas údajně vyslovoval otevřeně. Pro takové tvrzení stěžovatele nebyly zjištěny a ani jím dodány jakékoliv podklady. Naopak z extradičních materiálů dodaných Ruskou federací vyplývá, že je v trestní věci stěžovatele dána ucelená soustava důkazů, které zakládají důvodné podezření, že se stěžovatel skutečně dopustil závažné majetkové kriminality. Ústavní soud tedy neshledal naplnění překážky pro vydání do Ruské federace podle § 91 odst. 1 písm. p) ZMJS.
47. Samostatnou argumentační linii, kterou stěžovatel předestřel, tvoří námitky směřující proti umístění stěžovatele do předběžné vazby v České republice, resp. k jejímu prodlužování.
48. Nutno podotknout, že městský soud usnesením ze dne 1. 2. 2021 č. j. Nt 401/2019-750 rozhodl o propuštění stěžovatele na svobodu z předběžné vazby, a to v reakci na udělení doplňkové ochrany stěžovateli, neboť předběžnou vazbou v daném okamžiku nelze dosáhnout zajištění účelu extradičního řízení, když udělená doplňková ochrana brání extradici stěžovatele do Ruské federace.
49. Ústavní soud se zabýval důvodností předběžné vazby i přes skutečnost, že stěžovatel byl již propuštěn, neboť v okamžiku podání ústavních stížností se ještě v předběžné vazbě nacházel.
50. Stran předběžné vazby stěžovatel argumentuje, že se v ní nachází na základě nezákonného titulu, a tudíž je jeho vazba neoprávněná. Této námitce nelze přesvědčit z důvodů obšírně rozvedených výše, neboť Ústavní soud se ztotožnil se závěrem obecných soudů, že v případě stěžovatele jsou naplněny všechny zákonné požadavky k vydání stěžovatele do Ruské federace (aktuálně tedy vyjma požadavku uvedeného v § 91 odst. 1 písm. b) ZMJS, neboť stěžovateli byla na dobu 12 měsíců udělena doplňková ochrana).
51. Stěžovatel dále zpochybňuje důvodnost uložení předběžné vazby, neboť tvrdí, že obavy z útěku jsou v jeho případě liché. Tato námitka je však taktéž nedůvodná, když je zcela zřejmé, že v případě stěžovatele představovala Česká republika toliko tranzitní destinaci, a stěžovatel k České republice nemá vůbec žádné vazby. Naopak je občanem Izraele, kde uvádí i svůj trvalý pobyt, a tedy v případě útěku na území tohoto státu by byla extradice zcela zmařena. I přes tuto skutečnost však městský soud s ohledem na délku předběžné vazby v době rozhodování, která toho času činila přibližně 17 měsíců, rozhodl o tom, že přijímá jako náhradu předběžné vazby peněžitou záruku ve výši 7 000 000 Kč, přičemž uvedená výše byla stanovena zejména s ohledem na majetkové poměry stěžovatele, který uvedl, že disponuje společně se svou manželkou částkou ve výši 500 000 euro a hodnota jeho firmy činí 100 000 000 amerických dolarů. Městský soud takto dospěl k závěru, že přijetím záruky v uvedené výši lze zvýšit šanci, že stěžovatel neuprchne.
52. Stěžovatel však následně peněžitou záruku nesložil a usnesení městského soudu napadl stížností, v níž konstatoval, že usnesení městského soudu je nezákonné a scestné, neboť nehrozí, že by stěžovatel uprchl, pročež by jako záruka postačil toliko písemný slib stěžovatele, že neuprchne. Stěžovatel dále uvedl, že částka ve výši 7 000 000 Kč je pro něj nepřiměřeně vysoká a není schopen ji uhradit. Vrchní soud stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Ústavní soud oproti stěžovateli shledává napadená vazební rozhodnutí obecných soudů jako zcela zákonná a přezkoumatelná. Umožněním kauce s ohledem na původně stěžovatelem tvrzené majetkové poměry dostál městský soud požadavkům, dle nichž je vazba prostředkem ultima ratio, a to i vzhledem k vysokému riziku útěku stěžovatele, který sice tvrdí, že by rozhodně neuprchl, ale žádnou věcnou a relevantní argumentaci nepodává, neboť ta ani není možná, když stěžovatel na Českou republiku nemá vůbec žádné vazby a Česká republika nebyla ani cílovou destinací jeho cesty, v rámci níž byl zadržen českými orgány. V ústavních stížnostech stěžovatel nadto ani nezmínil, že peněžitou záruku nesložil. Ústavní soud uznává, že předběžná vazba byla prodlužována, nicméně bylo tomu tak zejména s ohledem na doposud neskončené řízení o udělení mezinárodní ochrany, přičemž s ohledem na vysoké riziko útěku stěžovatele do ciziny, nebylo možno stěžovatele z předběžné vazby propustit. Ostatně ani když městský soud umožnil stěžovateli propuštění na svobodu za současného složení peněžité záruky, stěžovatel tohoto nevyužil s odkazem na nedostatečné finanční prostředky, byť v průběhu vazebního zasedání tvrdil, že disponuje společně s manželkou částkou ve výši 500 000 euro a že jeho firma má hodnotu 100 000 000 amerických dolarů. Pokud jsou majetkové poměry stěžovatele skutečně takové, jak uváděl, nemělo by pro něj činit problém složit peněžitou záruku ve výši "pouhých" 7 000 000 Kč. Pokud stěžovatel své majetkové poměry z neznámých důvodů nadsadil, nelze tuto skutečnost klást k tíži městskému soudu, který vycházel z tvrzených majetkových poměrů tak, jak je popsal stěžovatel.
53. Nedůvodná je i námitka, v rámci níž stěžovatel konstatuje, že usnesení o jeho vzetí do vazby vydané obvodním soudem Tverskoj v Moskvě požaduje držení stěžovatele ve vazbě toliko po dobu dvou měsíců. Zde je nutno brát v potaz zejména účel extradičního řízení, tedy úspěšnou realizaci vydání osoby do ciziny (za předpokladu, že jsou splněny všechny požadavky vyplývající z mezinárodních závazků a ze zákonných ustanovení), který mohl být realizován pouze při omezení osobní svobody stěžovatele jeho umístěním do předběžné vazby. Délka samotného extradičního řízení byla ovlivněna řízením o udělení mezinárodní ochrany, kdy tato nejprve stěžovateli nebyla udělena, pročež na základě žaloby stěžovatele městský soud zrušil původní rozhodnutí ministerstva a vrátil mu věc k novému posouzení se závazným právním názorem. Nejvyšší správní soud následně nevyhověl kasační stížnosti ministerstva, a tudíž ministerstvo věc znovu posoudilo a rozhodlo o udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Rozhodnutí o předběžné vazbě tedy nelze pouze na základě izolované skutečnosti, že původně bylo požadováno omezení osobní svobody stěžovatele pouze na dva měsíce, považovat za rozporné s ústavním pořádkem.
54. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu