34. Obdobnou námitku jako v řízení před obvodním soudem stěžovatel zahrnul i do svého odvolání (č. l. 269 a 270 soudního spisu, bod 7 odvolání), přičemž zdůraznil, že obvodní soud navzdory jeho výslovnému návrhu neprovedl porovnání jeho případu s případem P. L. Nutno podotknout, že městský soud se s touto námitkou žádným způsobem nevypořádal. Ústavní soud přitom v nálezu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1680/13 (N 219/79 SbNU 517) konstatoval, že jestliže právní posouzení sporu o náhradu škody proti státu nebylo obecnými soudy "provedeno z pohledu všech žalobních tvrzení", zakládá tento postup "neúplnost a v důsledku nepřezkoumatelnost odůvodnění vydaných rozhodnutí o nároku na náhradu škody". Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí je přitom vyvozováno již z principu nezávislosti soudů a předvídatelnosti rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Soudy uvedeným požadavkům nedostály.
35. V dovolání stěžovatel náležitě vymezil předpoklady jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), včetně označení konkrétní judikatury Nejvyššího soudu, jakož i dovolací důvody v užším smyslu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jak je ostatně patrné z bodu 8 výše. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel v dovolání vymezil právní otázku (podle jeho názoru dosud neřešenou), zda je pro soud, který rozhoduje o odškodnění za nedůvodné trestní stíhání jednoho z několika obviněných, závazné či směrodatné, jaké odškodnění bylo za nezákonné trestní stíhání v téže věci přiznáno jiným spoluobviněným. Podle Nejvyššího soudu však tato námitka (otázka) postrádá své opodstatnění, jelikož městský soud neoznačil rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy pro spoluobžalovanou úřednici za závazné. Z argumentace městského soudu a celkového kontextu odůvodnění jeho rozsudku však vyplývá, že případ spoluobžalované úřednice za směrodatný (jak výslovně uvedl při formulaci právní otázky stěžovatel) pro učení výše náhrady nemajetkové újmy bezpochyby považoval, neboť šlo o jediný případ, o který se při určení částky opíral a takřka "mechanicky" jej převzal. Městský soud přitom ignoroval i pět dalších rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, která ve svém odůvodnění zmínil obvodní soud.
36. Ústavní soud též souhlasí se stěžovatelem v tom, že se městský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (například rozsudku ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1198/2018) i výše vymezené judikatury Ústavního soudu, když se v rozporu s důvodným očekáváním stěžovatele a jeho právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nevyjádřil k jeho námitce směřující ke srovnání jeho trestního stíhání s případem P. L. Městský soud přitom ani nevysvětlil, proč je právě případ spoluobžalované úřednice, z něhož jako jediného městský soud vycházel, pro určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění relevantnější než případ trestního stíhání P. L. To ostatně zčásti uznal i Nejvyšší soud, když uvedl, že "je sice pravdou, že městský soud výslovně nevyjádřil, že považuje jím předestřený srovnatelný případ za více relevantní, než případ, který navrhoval žalobce, a že z tohoto důvodu žalobcem navrhované srovnání neprovede, ačkoli se k tomuto vyjádřit měl", přesto však označil dovolání stěžovatele za nepřípustné.
37. Jelikož výše uvedené porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny odůvodňuje zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud se s ohledem na zásadu procesní ekonomie řízení blíže nezabýval dalšími obsáhlými námitkami stěžovatele.
38. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu s ohledem na jeho ústavní postavení nepřísluší, aby sám přesně určoval finanční částku, kterou měl stěžovatel obdržet za nezákonné trestní stíhání, eventuálně též za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu, aby obecným soudům dával podrobný návod pro výpočet této částky. Ústavní soud rovněž netvrdí, že přiměřené zadostiučinění odpovídá právě částce 4 725 000 Kč požadované stěžovatelem. Soudy však musí dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti tohoto případu a své rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky.
39. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutími obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
40. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, proto jí vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu