30. Ústavní soud závěrem uvádí, že nepřistoupil ke zrušení kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. K tomu Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřipouští ústavněprávní přezkum kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud již jej připustí (za předpokladu vyčerpání všech zákonných procesních prostředků ochrany), jde vždy o případy výjimečné. Jde o situace, kdy např. Nejvyšší soud věcně projedná opožděně podané dovolání a rozhodne kasačním způsobem nebo svévolně (v rozporu s prejudikaturou) posoudí přípustnost dovolání [viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo. Nejvyšší soud totiž nerozhodl svévolně nebo v rozporu s dosavadní judikaturou a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Jak bylo uvedeno výše, hlavním důvodem pro zrušení většiny napadených rozhodnutí bylo nedostatečné skutkové zjištění ohledně funkčnosti zbývající části areálu a v procesní rovině neprovedení důkazu znaleckým posudkem, jehož potřeba vyplynula zejména až po zrušení měnícího a stěžovateli vyhovujícího rozsudku krajského soudu Nejvyšším soudem.
31. Ústavní soud si je rovněž vědom toho, že při ponechání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v právní moci nastane situace, kdy v okamžiku vykonatelnosti tohoto nálezu budou vedle sebe stát rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3620/2017-255 a tento nález Ústavního soudu. Jak již však vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), vázanost soudů nižších stupňů právními názory vyslovenými v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není důvodem k tomu, aby obecné soudy v dalším řízení nemohly postupovat ústavně souladným způsobem tak, aby právo nalezly. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy budou soudy nižších stupňů (tedy okresní soud a krajský soud) v dalším řízení vázány právě tímto nálezem, a nikoli závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu.
32. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona ve výroku uvedená rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbytku (proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu) ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu,
33. Úkolem obecných soudů tak bude posoudit danou věc znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že jsou povinny důkladně zjistit skutkový stav a rovněž se vypořádat s důkazním návrhem stěžovatele.
34. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).