38. Ústavní soud se dále nedomnívá, že by řádnost vyšetřování byla negativně ovlivněna tvrzenými průtahy. Vyšetřování probíhalo velmi rychle, Generální inspekce bezpečnostních sborů iniciativně hned v prvních dnech zajistila výslechy podezřelých i svědků (jeden z podezřelých byl vyslechnut dokonce ještě ten samý den v pozdních hodinách, přičemž oba podezřelí navíc v den incidentu vypracovali úřední záznam) jakož i ohledání a pitvu zemřelého, též k ohledání místa došlo v řádu dnů. Je pravda, že k vyšetřovacímu pokusu došlo s několikaměsíčním odstupem od chvíle, kdy byla věc vrácena vrchním státním zastupitelstvím, nicméně ani v tomto případě nejde o průtah, který by si vyžadoval zásah Ústavního soudu. Jednak k provedení vyšetřovacího pokusu nelze přistoupit ze dne na den (a to tím spíše v době koronavirové pandemie), navíc v mezidobí vyšetřovatelé zajistili doplnění podání vysvětlení svědkem N. K předmětné prodlevě navíc došlo v té fázi vyšetřování, kdy většina klíčových okolností již byla objasněna, vyšetřovatelé již zachytili potřebná svědectví a jevilo se jako potřebné vyjasnit poslední detaily, zjevně tedy nešlo o snad úmyslné "zdržování" ve snaze oddálit či znemožnit řádné prošetření věci, v níž první relevantní závěry vyšetřovatelé vyslovili již ve svém usnesení ze dne 1. 11. 2019, tedy pár měsíců po úmrtí poškozeného.
39. Jde-li konečně o námitky stěžovatelů stran kontroly veřejnosti, musí Ústavní soud prvně podotknout, že považuje-li stížnost proti usnesení o odložení věci a žádost o výkon dohledu za efektivní prostředky k ochraně práv, které je třeba před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14), předpokládá tím, že stěžovatelé tyto prostředky skutečně vyčerpají, tedy že v nich uplatní všechny námitky, které považují za relevantní. Jen v takovém případě bude naplněna zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Nelze tedy zásadně akceptovat, aby poškození celou řadu námitek procesní povahy vznesli poprvé až v řízení před Ústavním soudem. Z (k ústavní stížnosti přiložené) žádosti stěžovatelů o dohled ze dne 10. 10. 2020 je přitom patrné, že stěžovatelé neměli žádné výhrady ohledně jejich neúčasti u vyšetřovacího pokusu, stejně tak v něm nenamítali, že jim nebyl umožněn přístup k tělu poškozeného, či celou řadu dalších námitek, které náhle uplatňují v ústavní stížnosti. Stěžovatelé v tomto směru ve své žádosti zejména namítali, že nebyli přítomni doplnění podání vysvětlení svědkem N., k čemuž jim vrchní státní zastupitelství sdělilo, že ze spisového materiálu neplyne, že by stěžovatelé (zastoupeni advokátem) o takovou možnost požádali, což stěžovatelé nezpochybňují ani nyní a na tento argument nijak přímo nereagují.
40. K uvedenému svědkovi lze dodat, že rozhodně z jeho strany nedošlo k žádné razantní změně původní výpovědi. Svědek i v doplnění vysvětlení setrval na tom, že mu zákrok přišel razantní, pouze upřesnil, že to patrně bylo nezbytné. O tom, že zákrok ze strany policistů byl větší intenzity, ostatně není pochyb, uvádí to koneckonců i znalkyně z odvětví soudního lékařství. Svědek doplněním, že mu zákrok nepřišel nepřiměřený, pouze potvrdil to, co vyslovili vesměs všichni ostatní svědci. Naznačená nařčení stěžovatelů (kteří považují "pozměněné" vyjádření za "nanejvýš podezřelé") se tak nejeví zcela namístě.
41. Celkově lze k této skupině námitek uvést, že stěžovatelé byli jako příbuzní poškozeného do celého vyšetřování zapojeni. Měli přístup ke spisovému materiálu (do něhož i nechávali zakládat listiny) včetně záznamů o podaných vysvětleních či videozáznamu z vyšetřovacího pokusu. Měli k dispozici všechny potřebné informace tak, aby mohli včas předložit řádnou argumentaci a domohli se kontroly vyšetřovacích závěrů městským státním zastupitelstvím i vrchním státním zastupitelstvím. Byl to ostatně právě podnět ze strany poškozených, který celou věc znovu otevřel a vedl k doplnění dokazování poté, co se vrchní státní zastupitelství s některými argumenty stěžovatelů ztotožnilo. Ústavní soud nemůže za těchto okolností konstatovat, že by zde absentovala dostatečná kontrola vyšetřování ze strany veřejnosti.
42. Závěrem nezbývá než poznamenat, že povinnost provést účinné vyšetřování je povinností prostředku, nikoli výsledku (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019). Z ústavního pořádku neplyne právo, aby byl někdo za určitý skutek trestně stíhán, či dokonce odsouzen. Ani úmrtí osoby neznamená, že vůči ní byl nutně spáchán trestný čin, a to ani v situacích, kdy bylo vůči zemřelé osobě použito násilí. Stěžovatelé se ve své žádosti o dohled zaměřovali na argument, že policisté poškozeného uškrtili tzv. kravatou, což neodpovídá provedenému dokazování. V ústavní stížnosti tuto argumentaci do jisté míry posouvají, stále nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, nicméně jádro sporu se do značné míry omezuje na otázku právního posouzení jednání policistů, která už se svým způsobem dostává mimo rámec práva na účinné vyšetřování.
43. Poukazují-li stěžovatelé na to, že paralelně došlo k odložení věci i ve vztahu k podezřelým záchranářům, tak ani to pochopitelně nemůže vést k dovození trestní odpovědnosti v této věci podezřelých policistů. Závěr o absenci viny na straně policistů rozhodně nebyl založen na tom, že by se trestného činu naopak dopustili záchranáři. To, že orgány činné v trestním řízení vyjádří pochybnosti o jednání záchranářů (jak učinilo městské státní zastupitelství ve svém usnesení ze dne 2. 12. 2019), neznamená, že by trestněprávní odpovědnost záchranářů byla postavena najisto. Ostatně městské státní zastupitelství již tehdy uvedlo, že své poznatky předává Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9, aby byly některé otázky dále objasněny (ne snad aby bylo vzneseno obvinění), s tím, že bez dokazování nemůže konstatovat, zda záchranáři skutečně pochybili, či nikoli. Ústavní soud oproti stěžovatelům nepovažuje situaci za "groteskní", nýbrž za v obecné rovině logický výsledek práce orgánů činných v trestním řízení, které vedou trestní řízení a provádějí dokazování právě za účelem toho, aby se původní domněnky a hypotézy potvrdily, či naopak vyvrátily.
44. Z ústavní stížnosti se jeví, že stěžovatelé nadále mají k dispozici prostředky ochrany ve vztahu k trestnímu řízení ohledně jednání záchranářů, z níž následně může vyplynout i nová ústavní stížnost. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je však z výše uvedených důvodů (zčásti) zjevně neopodstatněná
45. Částečná nepřípustnost ústavní stížnosti (která nemá zásadní dopad na jednotlivé námitky stěžovatelů) se týká napadených usnesení Městského státního zastupitelství v Praze a č. j. 2 KZN 318/2019-47 ze dne 2. 12. 2019 a Generální inspekce bezpečnostních sborů č. j. GI-1828-135/TČ-2019-842011 ze dne 1. 11. 2019. Tato rozhodnutí totiž nebyla s ohledem na následný zásah Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci konečná.
46. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2021
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu