38. Při aplikaci uvedených závěrů na nyní posuzovanou věc je nutno uzavřít, že obecné soudy při posuzování stěžovatelovy prognózy budoucího vedení řádného života se v napadených rozhodnutích zaměřily výlučně na trestní minulost stěžovatele. Okresní soud shledal, že stěžovatel kromě objektivně poznatelné podmínky vykonání stanovené délky trestu naplnil i podmínku polepšení, což dovodil z vyjádření vězeňské služby o chování stěžovatele ve výkonu trestu (sub bod 2), avšak naplnění podmínky třetí, tj. očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu, s odkazem na jeho trestní minulost vyloučil. Ač připustil, že stěžovatel má pevné rodinné zázemí a pro případ podmíněného propuštění má zajištěné bydlení i práci, nebylo podle jeho názoru možno přehlédnout stěžovatelovu bohatou trestní minulost s konstatováním, že je již potřetí ve výkonu trestu odnětí svobody (minulé tresty odnětí svobody vykonal před 21 a 26 lety). Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel si ve věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 43 T 53/2019, podal odvolání, v němž svou vinu popřel. Z toho okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe. Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil. V souvislosti se závěrem o nenaplnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění považoval za podstatné, že stěžovatel se opakovaně dopouštěl trestné činnosti bez ohledu na předešlá odsouzení a výkony trestu odnětí svobody, z nichž si nevzal potřebné ponaučení. Vzhledem k trestní minulosti stěžovatele nebylo podle krajského soudu jednoznačné, zda by se trestné činnosti nedopouštěl opakovaně, když má k páchání trestné činnosti výrazné sklony a riziko podmíněného propuštění bylo ještě příliš vysoké. Vycházel přitom z předpokladu, jak výslovně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba považovat za formu výjimečného dobrodiní, které je dáno pouze těm odsouzeným, kteří splní veškeré podmínky stanovené zákonem, což u stěžovatele neshledal a uzavřel, že u stěžovatele není dána pozitivní prognóza vedení řádného života v budoucnu.
39. Takové odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za náležité a založené na dostatečných skutkových podkladech a nakonec ani za logické. Toto odůvodnění především nezbytným způsobem nereflektuje aktuální informace o stěžovateli, které by mohly svědčit o jeho vnitřní proměně a změně náhledu na své minulé společensky škodlivé jednání. Obecné soudy na jedné straně uzavřely, že se stěžovatel ve výkonu trestu polepšil, na druhou stranu ovšem podle nich nelze očekávat, že by vedl řádný život, a to s ohledem na to, jak se choval v minulosti. Takové posouzení si vnitřně odporuje.
40. Okresní soud ani krajský soud žádným způsobem konkrétně mimo trestní minulosti stěžovatele neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace nebyl ukončen. Blíže se nevyjádřily k aktivitám, které stěžovatel ve výkonu trestu absolvuje, ani ke skutečnosti, že má zajištěné bydliště a zaměstnání, že po celou dobu výkonu trestu udržoval kontakt s rodinou a že jeho chování v průběhu výkonu trestu bylo věznicí hodnoceno jako řádné a bezproblémové, byť tyto skutečnosti, ovšem bez bližšího zhodnocení, konstatovaly. Obecné soudy nijak nehodnotily ani další jimi konstatovanou skutečnost, že stěžovatel do výkonu trestu nastoupil sám a včas, byť jde z hlediska posuzování podmínek podmíněného propuštění o skutečnost méně významnou (sub bod 37).
41. Jedinou konkrétní okolností, kterou obecné soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu, byla předchozí trestní minulost stěžovatele, ke které však došlo před mnoha lety (minulé tresty odnětí svobody vykonal před 21 a 26 lety), což také obecné soudy konkrétně nehodnotily. Ústavní soud nepopírá, že předchozí trestní minulost je relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života odsouzeného, nemůže však být faktorem jediným, a nelze ho hodnotit jen izolovaně bez přihlédnutí k aktuálním poznatkům k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a také prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. Tyto důležité okolnosti okresní soud ani krajský soud neposuzovaly a z těchto hledisek vyznívá jejich hodnocení trestní minulosti odsouzeného formalisticky.
42. Ústavní soud nevylučuje, že ve specifických případech je skutečně efektivní na odsouzeného působit delším výkonem trestu. Tento argument by ovšem neměl být použit bez bližšího vysvětlení, jak konkrétně by měl delší výkon trestu vést k nápravě odsouzeného. Podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají.
43. Domnívaly-li se obecné soudy v posuzované věci, že nápravě stěžovatele může prospět další působení nepodmíněného trestu odnětí svobody oproti již vykonané části, pak měly doplnit, jak se tak může stát, tedy například měly uvést, co by měl stěžovatel ještě učinit a jaké konkrétní aktivity by měl ve výkonu trestu ještě absolvovat, které by měly prohloubit jeho polepšení a zvýšení šancí na vedení řádného života tak, aby závěry obou soudů byly odůvodněným předpokladem ve smyslu shora uvedených obecných závěrů (srov. nález ze dne 13. 7. 2021sp. zn. IV. ÚS 575/21). Stěžovatel ovšem žádný takový návod nedostal, pouze byl utvrzen v tom, že s ohledem na jeho trestní minulost u něj podmíněné propuštění nepřichází v úvahu.
44. Okresní soud žádným způsobem neodůvodnil, na základě jakých skutečností, vyjma trestní minulosti stěžovatele, dospěl k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace nebyl ještě ukončen, a co by měl případně ke své nápravě učinit. Za nepřijatelnou je také nutno považovat okolnost, že okresní soud při rozhodování o naplnění podmínek podmíněného propuštění přičetl stěžovateli k tíži, že podal odvolání ve své trestní věci, v němž svou vinu popřel, z čehož okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe. Jedním z ústavně zaručených práv obviněných je právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny), které zahrnuje např. odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých okolností, jakož i podání opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Je zřejmé, že skutečnost, že stěžovatel tohoto práva v trestním řízení využil a v podaném odvolání popíral svou vinu, mu nelze přičítat k tíži, a to tím spíše v rozhodnutí o jeho žádosti o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
45. Krajský soud pochybení okresního soudu nenapravil. V odůvodnění svého rozhodnutí toliko vytrhuje jednotlivé pasáže z judikatury Ústavního soudu týkající se rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které se mu hodí. Ve vztahu k zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem poukazuje na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích ustáleně zdůrazňuje nutnost zohlednění trestní minulosti u odsouzených pro reálné posouzení rizika jejich nepřijatelného chování po propuštění, dále že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného, že úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům a že na podmíněné propuštění je nutné nahlížet jako na zákonem presumovaný benefit a jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu, ale že je naopak klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody v jeho případě je již nadbytečný (tzn. musí prokázat polepšení, odstranění příčin trestné činnosti, snížení rizik a nalezení dostatečné motivace neopakovat trestnou činnost), což platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti. Podotýká také, že soudy nejsou povinny stanovovat odsouzenému jakýkoliv "plán polepšení", který musí splnit, ale že jejich úkolem je zvážit, zda v aktuální situaci rizika recidivy převyšují nad pozitivními skutečnostmi.
46. V kontextu nyní posuzované věci nelze pominout, že ač jsou krajským soudem zmíněné pasáže v judikatuře Ústavního soudu také nepochybně obsaženy je třeba je chápat v celkovém kontextu, tak jak shora vymezen (sub. 24 až 37), což však obecné soudy v napadených usneseních neučinily, a při svém rozhodování vzaly v úvahu výlučně předchozí trestní minulost stěžovatele, když zejména krajský soud poukazoval na odsuzující rozhodnutí z roku 1994 a dále na nepodmíněné tresty vykonané před více jak dvaceti lety. Přitom v mezidobí byly stěžovateli ukládány výlučně alternativní tresty, které všechny vykonal. Trestní minulost je sice relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života stěžovatele, ale, jak již bylo shora zmíněno, nemůže být faktorem jediným. Okresní soud a krajský soud si, vyjma informací o trestní minulosti stěžovatele, neopatřily dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž by bylo možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u stěžovatele svůj předpokládaný účel (srov. nálezsp. zn. III. ÚS 611/2000), a nezjistili a nezohlednily ani aktuální poznatky k osobnosti stěžovatele, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srov. nálezsp. zn. I. ÚS 2201/16). Krajský soud ve svém rozhodnutí dokonce výslovně popírá výše zmíněný názor Ústavního soudu (sub bod 44), když tvrdí, že soudy nejsou povinny stanovovat odsouzenému jakýkoliv "plán polepšení", který musí splnit. Takový "plán polepšení" jistě obecné soudy dávat odsouzenému nemusí, ale jsou za situace, kdy shledají za splněné první dvě zákonné podmínky podmíněného propuštění, avšak třetí podmínku posoudí jako nenaplněnou, povinny uvést, co by měl stěžovatel ještě učinit k tomu, aby mohl být v budoucnu z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn (viz nálezsp. zn. IV. ÚS 575/21).
47. Byť příslušné soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat i na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života.
48. V dané souvislosti není možno také přehlížet, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy stěžovatel vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít negativní důsledky na jeho resocializační proces. Pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí. Obecné soudy náležitě nevzaly v úvahu ani to, že podmíněné propuštění odsouzeného lze spojit s vyslovením dohledu a s uložením vhodných a individualizovaných přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku), pomocí nichž lze snížit riziko recidivy. K těmto možnostem se v napadených usneseních vůbec nevyjádřily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, co by reálně stěžovatel mohl učinit pro to, aby svá rozhodnutí změnily a rozhodly o jeho podmíněném propuštění. Závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života založily obecné soudy v zásadní a téměř výlučné míře na předchozím jednání (trestní minulosti) stěžovatele, které už nelze změnit. Navzdory jeho prokazatelnému polepšení, jak obecné soudy uzavřely, došly k závěru, že od něj nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a to primárně vzhledem k jeho trestní minulosti. Nevěnovaly se přitom náležitě aktuální situaci stěžovatele, jeho snaze o nápravu a změnu životního náhledu.
49. Jelikož obecné soudy řádně neposoudily vliv prokázaného polepšení na splnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění [očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu], a zásadně pouze na základě jeho trestní minulosti dospěly k závěru, že od něj v budoucnu nelze očekávat vedení řádného života, porušily tím stěžovatelovo právo na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená usnesení nebyla v uvedeném rozsahu řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Učinily-li obecné soudy závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života primárně na základě opakovaného páchání trestné činnosti a dvou značně časově vzdálených (více jak před dvaceti lety) výkonech trestů odnětí svobody, porušily zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny, jelikož svá rozhodnutí postavily takřka výlučně na minulém jednání stěžovatele, za které již byl potrestán.
50. Okresní soud tak ve svém novém rozhodnutí bude povinen materiálně posoudit, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění, přičemž se konkrétně zaměří na zvážení konkrétních okolností pro rozhodnutí, zda u něj došlo ke skutečnému polepšení, tedy zda stěžovatel prošel vnitřní proměnou a získal nový náhled na svůj život, na základě čehož by bylo možné též předpokládat, že přestane i přes svou trestní minulost páchat trestnou činnost. Dojde-li okresní soud k závěru, že některá ze zákonných podmínek, kterou může stěžovatel ovlivnit, nebyla naplněna, stručně ve svém usnesení také uvede, co a jak má napravit před podáním další žádosti o podmíněné propuštění, aby bylo pro stěžovatele zřejmé, jak se má dále ve výkonu trestu odnětí svobody chovat (podrobněji k způsobu a rozsahu odůvodnění srov. nálezsp. zn. II. ÚS 482/18, na který Ústavní soud pro stručnost v této věci v podrobnostech odkazuje). Uvedenými závěry Ústavního soudu je vázán i krajský soud, neboť podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí, a to včetně jejich nosných důvodů, závazná pro všechny orgány i osoby.
VI. Závěr
51. Protože z uvedených důvodů napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného v čl. 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.
52. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k části výroku I in fine a s tím související části odůvodnění nálezu ze dne 26. října 2021sp. zn. IV. ÚS 1804/21, kterým byla zrušena usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2021 č. j. 3 To 88/2021-98 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. března 2021 č. j. 21 PP 250/2020-82
Předmětem řízení v této věci bylo posouzení ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel podle napadených usnesení splnil dvě podmínky stanovené v § 88 trestního zákoníku, tj. vykonal alespoň polovinu nepodmíněného trestu odnětí svobody a prokázal polepšení. Za splněnou však nebyla považována podmínka, že se od něj může očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz bod odůvodnění). Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel má v rejstříku trestů celkem jedenáct záznamů a již od roku 1994 byl pravomocně odsuzován za různorodou trestnou činnost. Přestože mu byly dány šance v podobě alternativních trestů, a to podmíněného trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací i dobrodiní amnestie, nevedlo to k jeho nápravě. Přihlédnuto bylo rovněž k tomu, že stěžovatel si ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 T 53/2019, v níž byl pravomocně uznán vinným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, podal odvolání, v němž svou vinu popřel. Z toho okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe.
Tato rozhodnutí byla zrušena s odůvodněním, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k čemuž jsem se přiklonil s respektem k nálezové judikatuře Ústavního soudu. Nemohu se však ztotožnit s tím, že ve výroku I in fine je jako druhý důvod uvedeno porušení tzv. zákazu dvojího přičítání zaručeného čl. 40 odst. 5 Listiny. Proti této části výroku I podávám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odlišné stanovisko, které opírám o stejné důvody jako v případě nálezu ze dne 15. 6. 2021sp. zn. IV. ÚS 575/21.
Vedou mne k tomu (již opakovaně) tyto důvody:
1. Tato část výroku a odůvodnění je nadále nesprávně založena na již ustálené (na stejně tak nesprávné) judikatuře Ústavního soudu (viz odůvodnění nálezu), kterou Ústavní soud vytváří de facto nové základní právo, tj. základní právo na podmíněné propuštění, ačkoli nic takového s odkazem na čl. 40 odst. 5 Listiny (viz výrok II nálezu a body 49 a 51 odůvodnění) nelze dovodit, neboť navíc nejde o trestní stíhání, nýbrž o podmínky propuštění z již uloženého výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud sice (i v nynější věci) zdůrazňuje, že takové základní právo neexistuje, ve skutečnosti ale postupem podle čl. 40 odst. 5 Listiny nic jiného de facto nečiní, ač k tomu nemá žádný důvod.
2. Takto by mohlo být každé "podústavní" právo spojené s nějakými podmínkami (nakonec právě proto jde o právo, a nikoli o svobodu) prohlášeno za základní a chráněno Ústavním soudem i mimo čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje možnost každého domáhat se stanoveným postupem svého práva. Každé právo, na které odkazuje čl. 41 odst. 1 Listiny, by se mohlo tímto postupem stát základním jen proto, že nebylo podle názoru Ústavního soudu obecným soudem řádně posouzeno. Ústavní soud by se tak místo soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stával ústavodárným orgánem produkujícím a nalézajícím cestou práva procesního nová ústavně zaručená (ve skutečnosti Ústavním soudem), zejména hmotná základní práva. Ústavní soud zde právo nejen vykládá, či dokonce dotváří, nýbrž tvoří. Stejně tak pak přestává být jasné, kde vlastně končí hranice ústavně soudního přezkumu a kde se Ústavní soud stává další instancí v řízeních vyhrazených obecným soudům při hodnocení toho, zda byly splněny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
3. Odůvodnění zdůrazňuje zásadu ne bis in idem. Podle mne ale nemůže jít o žádný další trest, nýbrž jen o nesplnění podmínky pro úlevu z již uloženého trestu. Rovněž body 15 a 16 odůvodnění jsou v tomto směru rozporuplnými, když s odkazem na nálezsp. zn. III. ÚS 599/14výslovně uvádějí, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je koncipováno jako mimořádný zákonný institut - zdůrazňuji slovo "zákonný", nikoli "ústavní", ale i to, že nejde o nové ukládání trestu. Ten byl uložen rozhodnutím, které je pravomocné, nicméně tento správný závěr již v dalším není důsledně sledován.
4. Na rozdíl od základních práv zde nejde o obecný požadavek, nýbrž zcela konkrétní pravidlo trestního řízení. Vždyť i poslední věta bodu 16 uvádí, že z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny (opět zdůrazňuji) zákonné podmínky (a to ještě přecházím, že § 88 trestního zákoníku výslovně uvádí, že soud "může odsouzeného propustit", nikoli propustí). Polepšit se (a prokázat to) tak musí odsouzený.
5. Nutno zdůraznit, že o splnění podmínek rozhoduje právě obecný soud, a ne zákonodárce; zákonodárce podmínky stanoví jako výjimku z výkonu již uloženého trestu, která je možná i s přihlédnutím k "trestní" minulosti žadatele - tedy je to podmínka, kterou přece stanoví zákonodárce. Kdybychom měli uvažovat o základním právu na podmíněné propuštění, jak to činí Ústavní soud v některých nálezech tím, že odkazuje na porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, museli bychom tuto podmínku jako neústavní zrušit nebo v Listině výslovně formulovat. Nejde proto o nějaké "nové" základní právo, nýbrž jen hodnocení úrovně poskytnutí soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právně je to proto jiná konstrukce, než v situaci nařízení výkonu zbytku trestu v případě nesplnění podmínek propuštění (viz bod 18 - Damoklův meč, to je něco jiného).
6. Jinak řečeno, kdyby šlo o věc ne soudu, ale zákonodárce, muselo by být předmětné ustanovení trestního zákoníku formulováno tak, že se odsouzený propustí z výkonu trestu po odpykání určité jeho doby, "ledaže" se prokáže, že jsou zde důvodné obavy z toho, že bude na svobodě znovu pokračovat v porušování práva. Tedy nikoli tak, že to bude prokazovat žadatel o podmíněné propuštění, nýbrž veřejná moc. Konstrukce § 88 odst. 1 trestního zákoníku je však založena na tom, že soud podmíněně odsouzeného propustit "může", jestliže ten "prokázal" (ten on, nikoli veřejná moc) polepšení a důvodnou naději, že povede v budoucnu řádný život.
7. Neplatí tedy, že soudce obecného soudu musí prokázat navrhovateli, že podmínky nesplnil, nýbrž naopak žadatel o podmíněné propuštění soudci, že je všechny splnil. Vždyť Ústavní soud se touto cestou postupně blíží k formulaci pravidla in dubio pro reo či dokonce in dubio pro petitor, které je už hodně za hranicí obvyklého odkazu na to, že Ústavní soud není další instancí a že zasahuje jen v případě excesu obecného soudu. Jako by už stačilo jen podat žádost (někde se tak postupuje ex lege a brání se jen veřejná žaloba). Ale tak tomu u nás zatím není, ačkoli zahraniční inspirace by nebyla na škodu. Dokud se tak ale nestane, nutno platnou právní úpravu podmíněného propuštění respektovat a rozhodovat podle práva České republiky.
8. Zde možno poukázat na odůvodnění v bodu 27, které na tento problém naráží. Měl by tedy Ústavní soud (tento senát) řízení přerušit a podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu něco v § 88 trestního zákona zrušit? Jestliže tak neučiní, má obecný soud právo vykládat neurčité pojmy spojené s podmínkami? Jsou tyto podmínky pro všechny osoby ve výkonu trestu stejné, když páchaly odlišnou trestnou činnost? Lze rozlišovat mezi několika záznamy a několika desítkami záznamů v Rejstříku trestů na straně jedné a běžným vzorným chováním uvnitř uzavřeného zařízení na straně druhé? Podle mého názoru je to stále v pravomoci obecného soudu a Ústavní soud postupuje aktivisticky. Chce-li proto postupovat podle maximy in dubio pro libertate, dluží důkladné vysvětlení společnosti i poškozeným trestnou činností.
9. Trest se ukládá za to, co se stalo v minulosti (iudex de preterito) a co je ústavně vyjádřeno pro posuzování trestnosti (za to, co se zběhlo). Hodnocení budoucnosti (viz bod 34 odůvodnění) je v případě použití § 88 trestního zákona něčím jiným (výrazem blahovůle zákonodárce) než novým ukládáním již uloženého trestu (viz výše). I zde jde o dodržení ústavních kautel práva na řádné soudní řízení o možném propuštění z výkonu již uloženého trestu, nikoli o ukládání nového trestu v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny. Nejde o dvojí přičítání trestního zákoníku, protože to jsou dvě zcela různé věci. Jde o důsledek vadného výkladu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť tam se zakazuje, aby pachateli trestného činu nebyl "přičten" současně jak kvalifikující znak skutkové podstaty trestného činu, tak i přitěžující okolnost, která obsahuje obdobný znak.
10. Stejnou pochybnost mám u bodu 35. Svěřujeme-li soudci obecného soudu posouzení toho, zda odsouzený ve výkonu trestu změnil svůj život tak, že lze očekávat polepšení, musíme mu (bez pravidla in dubio pro petitor) dát možnost rozhodnout i tak, že jej nepřesvědčil, že taková prognóza v jeho případě již existuje. V takovém případě o žádném dvojím přičítání nemůže být řeč, máme-li zůstat v hranicích ústavních kautel trestání. Jinou věcí je pak "napínání" hranic ústavních kautel práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dodrží-li obecný soud tyto ústavní kautely, není pro zásah Ústavního soudu místo, protože žádné ústavní právo na podmíněné propuštění v našem ústavním pořádku zakotveno není.
V Brně dne 26. října 2021
Jan Filip
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k výrokům a odůvodnění nálezu ve věcisp. zn. IV. ÚS 1804/21
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům a odůvodnění nálezu ve věcisp. zn. IV. ÚS 1804/21:
1. Výrok konstatující porušení stěžovatelových základních práv napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (pozn. výroky týkající se usnesení Okresního soudu v Břeclavi ponechávám z níže uvedeného důvodu stranou pozornosti), kasační výrok a jejich odůvodnění jsou založeny na závěru (podobně jako nález ve věcisp. zn. IV. ÚS 575/21), že napadené usnesení nebylo v uvedeném rozsahu (sc. že "obecné soudy řádně neposoudily vliv prokázaného polepšení na splnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění") řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněno (srov. bod 47 odůvodnění nálezu). Na rozdíl od většinového stanoviska IV. senátu jsem přesvědčen (stejně jako ve věcisp. zn. IV. ÚS 575/21- srov. odlišné stanovisko k tomuto nálezu), že napadené usnesení Krajského soudu v Brně obsahuje ústavně konformní odůvodnění skutečnosti, že stěžovatel třetí podmínku podmíněného propuštění nesplnil (srov. body 5. až 7. odůvodnění tohoto usnesení, zejména akcent na skutečnost, že stěžovatel má v rejstříku trestů celkem 11 záznamů, kdy již od roku 1994 byl kontinuálně pravomocně odsuzován za různorodou trestnou činnost, opakovaně byl uznán vinným i za drogovou trestnou činnost, když v rámci prvního odsouzení mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a ačkoliv se formálně osvědčil, přesto to nevedlo k nápravě jeho chování, když je nyní uznán vinným znovu za tuto trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, k němuž je pak ukládán nyní aktuálně souhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti). Na tomto základě je logický závěr, že stěžovatel se opakovaně dopouští trestné činnosti bez ohledu na předešlá odsouzení a výkon trestu odnětí svobody, z nichž si nevzal potřebné ponaučení, čímž je právě zpochybněna třetí zákonem požadovaná podmínka, že by bylo možno od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
2. Krajský soud v Brně též připomenul judikaturní závěry Ústavního soudu (srov. bod 10. odůvodnění napadeného usnesení), včetně usnesení shodně obsazeného senátu ve věcisp. zn. IV. ÚS 638/21. Nález v této souvislosti konstatuje (bod 46.), že "krajský soud ve svém rozhodnutí dokonce výslovně popírá výše zmíněný názor Ústavního soudu (sub bod 44)", avšak v odkazovaném bodě žádný takový názor nenacházím.
3. Stěžovatel ústavní stížností požadoval výslovně i zrušení usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 3. 2021 č. j. 21 PP 250/2020-82, které zrušil napadeným usnesením již Krajský soud v Brně. V této části je proto ústavní stížnost návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález ze dne 16. 6. 2015sp. zn. I. ÚS 1119/15(N 116/77 SbNU 697)].
4. Z výše uvedených důvodů měla být stěžovatelova ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně odmítnuta [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] pro její zjevnou neopodstatněnost, ev. nálezem zamítnuta (podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pro její nedůvodnost, a v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
V Brně 26. října 2021
Josef Fiala