37. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
38. V § 8 občanského zákoníku se uvádí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
39. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, vyžaduje-li to smysl a účel zákona.
40. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům.
41. V posuzované věci vedlejší účastník při uzavírání předmětné nájemní smlouvy zneužil toho, že stěžovatel je s ohledem na svůj vysoký věk a nepříznivý zdravotní stav svůj i jeho manželky, která s ním žije ve společné domácnosti, slabší smluvní stranou. Vedlejší účastník jako majitel několika domů pronajímá v nich byty, a má tedy zkušenosti v oblasti realit. Vedlejší účastník po sjednání a provedení výměny stěžovatelem původně obývaného většího bytu za menší byt předložil stěžovateli návrh nájemní smlouvy (vhozením do poštovní schránky stěžovatele a bez osobního jednání), který je pro stěžovatele nevýhodný, neboť namísto nájmu na dobu neurčitou, který měl stěžovatel sjednán v původním větším bytě, mu předložil nájemní smlouvu týkající se nového menšího bytu s nájmem na dobu určitou, a to na dobu jednoho roku, s tím, že nájem bytu se automaticky prodlužuje do dne 31. 3. příslušného kalendářního roku, a to i opakovaně, nesdělí-li smluvní strana druhé smluvní straně svým písemným oznámením došlým druhé smluvní straně nejpozději ve dvouměsíčním předstihu, resp. do dne 31. 1. příslušného kalendářního roku, že na dalším pokračování nájmu bytu nemá zájem. Vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci je zřejmé, že stěžovatel by se při vědomí, že v novém menším bytě bude navrhována smlouva s nájmem na dobu určitou za uvedených podmínek, do nového menšího bytu nepřestěhoval a takovou smlouvu by v té souvislosti při důkladné znalosti jejího obsahu nepodepsal, zvláště když měl být vedlejším účastníkem ubezpečován, že se bude stěhovat za obdobných podmínek, jaké měl u právních předchůdců vedlejšího účastníka, přičemž ani neměl žádný důvod uzavírat smlouvu s nájmem na dobu určitou, která by pro něj znamenala každoroční nejistotu, zda vedlejší účastník využije svého práva a ukončí nájemní vztah. Stěžovatel opakovaně uvedl, že měl vůli v domě strávit zbytek života, neboť k němu měl citový vztah, protože v předmětném domě žil nepřetržitě od roku 1976. Tato skutečnost byla vedlejšímu účastníkovi známa, a proto musela být vedlejšímu účastníkovi známa i vůle stěžovatele uzavřít smlouvu na dobu neurčitou. Vedlejší účastník pohybující se v oblasti realit však stěžovateli, který se před tím, než mu byla předložena nová smlouva, přestěhoval (na návrh vedlejšího účastníka) s uvedeným úmyslem do nového bytu, obsah smlouvy nevysvětlil, přestože šlo i podle jeho vědomí o seniora v pokročilém věku a se zdravotními problémy (včetně problémů psychických), neupozornil ho na to, za jakých podmínek novou nájemní smlouvu uzavírá, že nájem se sjednává na dobu určitou, a to na dobu jednoho roku, s případnou možností uvedeného prodloužení nájmu (přitom i pracovnice úřadu práce, která po jednání se stěžovatelem nájemní smlouvu od něho po podpisu přejímala, si na ní poznamenala, že jde o smlouvu "na dobu neurčitou", jak vyplývá z poznámky, kterou si na nájemní smlouvu napsala, a jak potvrdila i při své svědecké výpovědi u okresního soudu).
42. Dále je třeba poukázat na to, že nájemní smlouvu vedlejší účastník stěžovateli vhodil do jeho poštovní schránky až v říjnu 2014, tedy až několik měsíců poté, co se stěžovatel do nového menšího bytu přestěhoval (květen 2014), přičemž využil i toho, že stěžovatel ji podepsal s delším časovým odstupem a z jeho hlediska pouze pro zachování nároku na příspěvek na bydlení (pod "nátlakem" úřednice úřadu práce spočívajícím v tom, že jinak nebude mít nárok na příspěvek na bydlení, a dokonce bude muset tento již vyplacený příspěvek za uplynulé období vrátit, což lze považovat s přihlédnutím k jeho zdravotnímu a psychickému stavu za "hrozbu"), přičemž k poskytnutí podepsané nájemní smlouvy vedlejšímu účastníkovi úřadem práce došlo mimo vlastní jednání stěžovatele. Takové jednání vedlejšího účastníka, při kterém zneužil tíživé situace stěžovatele, jeho věku, nepříznivého zdravotního stavu jeho a s ním žijící manželky a také faktické situace, kdy stěžovatel již byl přestěhován do nového bytu a hrozilo mu při nepodepsání nájemní smlouvy, že mu nebude poskytnut příspěvek na bydlení, a navíc bude muset již vyplacený příspěvek za uplynulé období vracet, je nutno posoudit jako jednání odporující dobrým mravům. Tomuto požadavku obecné soudy nedostály, neboť v jednání vedlejšího účastníka rozpor s dobrými mravy neshledaly a k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nepřihlédly. Přitom obecné soudy nerespektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz bod 33 shora).
43. Ústavní soud konstatuje, že se zřetelem k výše popsanému jednání vedlejšího účastníka, které odporuje dobrým mravům, jakož i s přihlédnutím k § 580 odst. 1 a § 588 větě první občanského zákoníku je nutno ujednání obsažené v předmětné nájemní smlouvě o tom, že se nájem sjednává na dobu určitou, považovat pro rozpor s dobrými mravy za absolutně neplatné, s tím, že se zde v důsledku této absolutní neplatnosti tohoto ujednání uplatní § 2204 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého, neujednají-li strany dobu trvání nebo den skončení nájmu, platí, že jde o nájem na dobu neurčitou.
44. Toto pochybení k dovolání stěžovatele nenapravil ani Nejvyšší soud, ač podle jeho rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2895/99 uplatnění korektivu dobrých mravů přichází v úvahu nejen při tzv. šikanózním výkonu práva, ale rovněž, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. dále např. usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 33 Cdo 4358/2015 či ze dne 11. 2. 2020 č. j. 26 Cdo 3689/2019-526). K tomuto postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud opětovně připomíná, že "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/04), a to praeter legem, či dokonce contra legem (viz bod 30 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3500/18 či nález sp. zn. II. ÚS 2087/08).
45. Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud musí interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy vymezené Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť je povinen v rámci formulované otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, v dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva stěžovatele (dovolatele), včetně jeho práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, pak ústavní stížnost, z hlediska svého ústavního vymezení, nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny až v řízení o ústavní stížnosti. Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků [srov. obdobně nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401) či nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187)]. Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární k standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana základních práv a svobod poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08).
46. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení vymezeného Listinou a Úmluvou. Ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv a svobod v rámci vymezené otázky hmotného nebo procesního práva je tedy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání k takové důvodné námitce posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva a svobody dovolatele, včetně jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to i ve vztahu k uplatnění dobrých mravů s přihlédnutím k autonomii vůle a svobodnému individuálnímu jednání, jež jsou na ústavní úrovni garantovány čl. 2 odst. 3 Listiny, a proto je v této fázi řízení povinen při posuzování přípustnosti dovolání uvedené pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud. Z těchto důvodů jeho postup, v němž dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, a "shledal-li krajský soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování a poměrům obou účastníků, že uplatněný nárok na vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, ale je namístě (zejména s ohledem na zdravotní stav a věk stěžovatele a jeho dlouhodobé bydlení v předmětném domě) stanovení delší než zákonem určené lhůty pro vyklizení, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou", není možné považovat za souladný se shora citovanou judikaturou Ústavního soudu. Navíc ani neodpovídá judikatuře, na niž v té souvislosti odkázal a ze které vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití "dobrých mravů", je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 26 Cdo 1165/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 26 Cdo 974/2008). Přitom tuto judikaturu původně vytvořenou při výkladu § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. lze přiměřeně aplikovat i na výklad § 2 odst. 3 a § 8 nového občanského zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 2539/2017 nebo ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
VII. Závěr
47. Z výše uvedených důvodů v posuzované věci obecné soudy nevzaly v úvahu všechny výše uvedené skutečnosti a jednání vedlejšího účastníka jako odporující dobrým mravům neshledaly. Vadnou interpretací a aplikací podústavního práva o dobrých mravech, jež jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vykazují známky libovůle, tak porušily základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
48. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 64).
49. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
50. Vedlejší účastník požádal Ústavní soud, aby mu byly uhrazeny náklady řízení. Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi nepřiznal.