38. Stěžovatel tak musel fakticky v řízení prokázat existenci nároku na celé peněžní odškodnění. A dokonce ani tvrzení o převážném procesním úspěchu vedlejší účastnice není podle Ústavního soudu zcela namístě. Zatímco stěžovateli bylo (úvahou soudu) přiznáno 6 % z požadované částky, vedlejší účastnice byla i rozhodnutím krajského soudu, zrušeným tímto nálezem, donucena zaplatit stěžovateli více než stonásobek jí vypočítané částky (bez započítání příslušenství). K výše uvedené situaci obecné neexistence exaktního způsobu výpočtu přiměřeného odškodnění je podle Ústavního soudu rovněž potřeba zdůraznit jedinečné okolnosti daného případu (nezaviněné stěžovatelem), které stěžovatelovy možnosti odhadnout výsledek řízení ještě výrazněji omezily. Vzhledem k tomu, že odvolání podali oba účastníci, nelze ani náklady odvolacího řízení připisovat toliko stěžovateli. Naproti tomu se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací vedlejší účastnice, že pouhý vysoký věk stěžovatele (bez zkoumání jeho majetkových poměrů) by mu sám o sobě neměl přinášet lepší postavení pro účely rozhodování o nákladech řízení.
39. Obecné soudy musí v tomto druhu řízení dbát na to, aby rozhodnutím o nákladech řízení neprohlubovaly újmu způsobenou porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení. O to větší je tato potřeba u obětí trestné činnosti v procesním postavení poškozených. V takových případech se vedle újmy způsobené jim pachatelem trestné činnosti řadí ještě sekundární újma, představující porušení jejich ústavních procesních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Domohou-li se pak v řízení o kompenzaci tohoto porušení peněžního zadostiučinění, avšak toliko ve výši, která jim ani neumožní pokrýt přiměřeně vynaložené náklady na vedení tohoto řízení, způsobují jim soudní rozhodnutí fakticky další druh "terciární újmy". Z ústavněprávního hlediska je nerozhodné, zda obecné soudy zahrnou nutnost kompenzace těchto nákladů do svých úvah o výši přiměřeného zadostiučinění podle § 136 občanského soudního řádu, anebo se rozhodnou tuto skutečnost zohlednit při rozhodování podle § 142 odst. 3 trestního řádu. Je však zásadně nepřijatelné, aby stěžovatel, nacházející se ve výše popsaném postavení, byl po vydání rozhodnutí (uznávajícího základ uplatněného nároku) ve významně horší finanční situaci než účastník, který za porušení svých ústavních práv přijme kompenzaci ve výši 145 Kč. Nadto lze ovšem poznamenat, že i takový účastník by nicméně na své procesní aktivitě finančně tratil, neboť vedlejší účastnicí přiznané zadostiučinění by s největší pravděpodobností nepokrylo ani odměnu za sepsání odborně zpracované výzvy vedlejší účastnici advokátem. V uvedeném případě se tak musí uplatnit rovněž ustálený názor Ústavního soudu, podle něhož je rozhodování o nákladech řízení integrální součástí práva na soudní ochranu základních práv a svobod v občanském soudním řízení [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Celková finanční ztráta stěžovatele by musela být odůvodněna neúčelností jím vynaložených nákladů, obstrukčním procesním jednáním (např. mařením uzavření smíru či narovnání), vznášením vedlejších nedůvodných nároků apod.
VI. Závěr
40. Protože napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a výroky I a III napadeného rozsudku krajského soudu. Krajský soud se bude muset ve znovuotevřeném řízení zabývat úvahami o možnosti moderace částky přiznané stěžovateli rozsudkem okresního soudu a tyto své úvahy ústavně konformním způsobem odůvodnit. Dále bude muset při aplikaci § 142 odst. 3 občanského soudního řádu přesvědčivě odůvodnit, z jakého důvodu stěžovateli nenáleží náhrada nákladů řízení. Přitom bude muset vzít v potaz rovněž náklady vynaložené v řízení, ve kterém bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání zrušeným usnesením Nejvyššího soudu.
VII. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem
41. Ústavní soud interpretuje ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení dle daného zákonného ustanovení není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [srov. např. nálezy ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)]. Dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci, konstatované nálezem Ústavního soudu, tudíž bez dalšího nárok dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba neústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným. Jelikož v posuzované věci takové důvody, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, po posouzení celkového kontextu jeho věci, Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].