47. Především je třeba uvést, že souhlasím s odůvodněním nálezu, že argumentaci obecných soudů, podle nichž opatření, jimiž lze nahradit vazbu, "nejsou souvztažná" s maximální délkou trvání vazby uvedenou v § 72a trestního řádu, je třeba považovat za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu. Stejně tak souhlasím s tím, že k přijetí písemného slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu stěžovatel výhrady nevznáší, což odpovídá jeho argumentaci, že riziko předvídané v § 67 písm. a) trestního řádu nehodlá "materializovat", a že jde-li o přijetí peněžité záruky podle § 73a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu ve výši 4 000 000 Kč a její trvání, je ústavní konformita tohoto institutu nahrazujícího vazbu v napadených rozhodnutích přesvědčivě odůvodněna.
48. Tyto závěry ovšem na druhé straně neznamenají, že lze délku trvání dalších uvedených institutů nahrazujících vazbu, a to dohledu probačního úředníka a zákazu vycestování bagatelizovat či nedostatečně hodnotit, jak v napadených rozhodnutích učinily obecné soudy, které se jimi jednotlivě v podstatě vůbec nezabývaly a zdůrazňovaly jen nutnost komplexního působení jejich kombinací, což zejména podle tvrzení vrchního soudu umožňuje přes existující konkrétní okolnosti, které odůvodňují u stěžovatele útěkový vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu, jeho stíhání na svobodě (bod 23 usnesení vrchního soudu). Naopak podle mého názoru při jejich ukládání i rozhodování o jejich dalším trvání musí být ctěny základní parametry omezení základních práv a svobod. Oba tyto instituty (probační dohled tím, že jeho realizace mimo jiné vyžaduje plnění povinnosti stěžovatele dostavovat se každý týden k probačnímu úředníkovi a zákaz vycestování tím, že je mu zakázáno vycestovat bez povolení soudu z České republiky) znamenají omezení svobody pohybu a rozdíl mezi omezením svobody pohybu a zbavením osobní svobody je totiž pouze rozdílem v intenzitě, nikoli rozdílem v podstatě (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 7. 2016 ve věci Buzadji proti Moldávii, stížnost č. 23755/07, § 103; a ze dne 23. 2. 2017 ve věci De Tomasso proti Itálii, stížnost č. 43395/09, § 80 a násl.). Omezení svobody pohybu proto mohou být ukládána pouze v nezbytných a přesvědčivě odůvodněných případech (srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 2093/14ze dne 5. 11. 2014).
49. V odůvodnění nálezu se ohledně probačního dohledu uvádí, že o důvodnosti trvání dohledu probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu jsou namístě určité pochyby, zejména se zřetelem ke skutečnosti, že krajský soud nevyžaduje od probačního úředníka zprávy hodnotící průběh dohledu a chování stěžovatele. Přesto většina senátu na základě zhodnocení jediné skutečnosti, a to údajné další trestné činnosti stěžovatele (zločin a pokus zvlášť závažného zločinu), které se měl podle usnesení policejního orgánu ze dne 12. 6. 2019 dopustit v průběhu trvání tohoto dohledu, dospěla k závěru, že nelze dovodit, že uplatňování tohoto institutu je nadbytečné a patří se přistoupit k jeho zrušení (srov. v širších souvislostech zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest). Podle mého názoru měl být podstatně větší důraz položen na zcela nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, které se vůbec konkrétními skutečnostmi a námitkami stěžovatele ohledně probačního dohledu nezabývaly. Přitom stěžovatel namítal, že mu není jasné, jak krajský soud mohl plnění probačního dohledu hodnotit, když mu je známo, že probační úředník, který vykonával nad ním dohled, krajskému soudu žádné zprávy nezasílal a krajský soud se na jeho plnění ani jedinkrát v průběhu šesti let do doby podání jeho žádosti nedotázal. Již tyto skutečnosti vedou k jednoznačnému závěru, že plnění uloženého probačního dohledu je zcela formální a neplní svůj účel, a proto minimálně probační dohled měl být obecnými soudy zrušen. Nález se v odůvodnění s těmito skutečnostmi, byť je konstatoval, nevypořádal, a zabýval se z hlediska trvání tohoto institutu nahrazujícího vazbu jen zcela nevýznamnou skutečností dalšího trestního stíhání, ač i tuto neshledal podporující závěr, že "dohled probačního úředníka měl praktický význam ve smyslu pozitivního vlivu na jeho chování". Závěry odůvodnění nálezu nejsou proto přesvědčivé, a pokud se odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů s rozhodnými okolnostmi z hlediska nutnosti trvání probačního dohledu nevypořádala, mělo jim to být namísto doplňování jejich neexistující argumentace (nakonec stejně nedostatečné - viz shora) vytknuto (viz bod 43 nálezu).
50. Podobně je tomu podle mého názoru i ohledně zákazu vycestování, který podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být opodstatněný a nezbytný po celou dobu jeho trvání, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (srov. např. rozsudek Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006, stížnost č. 41463/02; či rozsudek Luordo proti Itálii ze dne 17. 7. 2013, stížnost č. 32190/96). Z tohoto důvodu musí takový zákaz zejména podléhat pravidelnému přezkumu, jinak by musel být považován za nepřiměřený (srov. zejména rozsudky Ignatov proti Bulharsku ze dne 2. 7. 2009, stížnost č. 50/02, bod 37, a Gočev proti Bulharsku ze dne 26. 11. 2009, stížnost č. 34383/03, body 55 až 57). Obecné soudy se nedostatečně s ohledem na zákaz vycestování vypořádaly s konkrétními námitkami stěžovatele. Stěžovatel již v průběhu řízení před obecnými soudy argumentoval, že má nadále v České republice celou svou rodinu i zázemí a že nebylo náležitě zhodnoceno, že i podle krajského soudu "vzorně plní své povinnosti, účastní se všech hlavních líčení, plní všechny podmínky dohledu probačního úředníka, pokud cestoval do zahraničí, vždy řádně soud požádal o souhlas s vycestováním a vždy se také ze zahraničí řádně vrátil". Stěžovatel uvádí i řadu argumentů proti závěrům obecných soudů, ze kterých dovozovaly nutnost trvání zákazu vycestování, a to zejména, že stěžovatel se pokoušel zajišťovat zřízení bankovního účtu ve Švýcarsku, kde se podle něj nejedná o pravdivou informaci, když spisový materiál (sp. zn. 77 T 1/2016 u Krajského soudu v Ostravě) žádnou takovou informaci neobsahuje (viz např. překlad právní pomoci ze Švýcarska z roku 2015), dále že měl zřizovat obchodní společnost ve Švýcarsku a má zajištěný majetek na Mallorce, kdy nejde o nové informace a neví jaký to má význam pro trvání zákazu vycestování, když mu opakovaně bylo povoleno vycestování za účelem rekreace právě na Mallorku v době od 21. 11. 2019 do 30. 12. 2019, od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2020 a od 30. 6. 2021 do 30. 9. 2021 (nakonec to uvádí většina senátu i v odůvodnění nálezu - viz bod 44). K tomu je nutné dodat, že část důkazních prostředků, ze kterých je tato informace dovozována, je v tomto trestním řízení procesně nepoužitelná. Obdobně je tomu podle stěžovatele i ohledně informace o zajištěném majetku stěžovatele v Lichtenštejnsku. Ke všem těmto skutečnostem navrhoval i důkaz trestním spisem vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 1/2016, který však Ústavní soud nevyžádal. Proto podle mého názoru, namítá-li stěžovatel, že jeho vazby na zahraničí vychází z informací v podstatě z počátku trestního řízení, přičemž řízení trvá již šest let, a proto nejsou aktuální, přičemž některé závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování nebo vycházejí z důkazů procesně nepoužitelných, bylo povinností obecných soudů v napadených rozhodnutích na tyto námitky náležitě reagovat a buďto je vyvrátit, nebo případně uložené omezení spočívající v zákazu vycestování opětovně posoudit s ohledem na aktuální situaci (srov. např. rozsudek Prescher proti Bulharsku ze dne 7. 6. 2011, stížnost č. 6767/04, body 49-50).
51. K tomu je dále třeba podotknout, že na stěžovatele se vztahuje i právo Evropské unie. Jako český státní příslušník má totiž stěžovatel na základě čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") status občana Unie. Může se tedy i vůči svému členskému státu původu dovolávat práv, která s tímto statusem souvisejí, zejména práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států přiznaného článkem 21 SFEU a článkem 45 Listiny základních práv EU. Je-li stěžovateli bráněno v tom, aby opustil území České republiky a odebral se na území jiného členského státu Unie, pak jde o zásah do jeho svobody pohybu. Tato svoboda vyplývá přímo ze statusu občana Unie a jejím obsahem je právo pohybovat se a pobývat na území členských států (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 4. 10. 2012 ve věci C-249/11 Bjankov, body 30 a 31; ze dne 10. 7. 2008 ve věci C-33/07 Jipa, bod 17; a ze dne 17. 11. 2011 ve věcech C-430/10 Gajdarov, body 24 až 27, a C-434/10 Aladžov, body 24 až 27). Právo občanů Unie na volný pohyb však není bezpodmínečné; mohou s ním být spojena omezení a podmínky plynoucí z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Podle judikatury Soudního dvora je klíčové, aby argument veřejným pořádkem vycházel z existence skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo nemají význam pro závěr o nutnosti zákazu vycestování anebo souvisejí s generální prevencí, naopak nejsou přípustná. Z unijního práva a z uvedené judikatury Soudního dvora rovněž plyne, že opatření omezující právo volného pohybu může být odůvodněné pouze tehdy, pokud je v souladu se zásadou proporcionality, tedy může zajistit dosažení sledovaného cíle a nejde nad rámec toho, co je nezbytné k jeho dosažení. Klíčovou podmínkou proto zůstává jejich náležité odůvodnění, které musí být aktuální, konkrétní, a přesvědčivé. Omezení svobody pohybu naopak nelze omezit obecnými důvody či argumentem generální prevence. Rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení zákazu vycestování do zahraničí (nebo pro jeho ponechání v platnosti), je věcí orgánů činných v trestním řízení, především obecných soudů. Ze strany obecných soudů však může dojít k porušení práva na řádné trestní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (a v případě aplikovatelnosti unijního práva i ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv EU), a to mimo jiné tehdy, pokud jejich rozhodnutí postrádá smysluplné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2019sp. zn. II. ÚS 2057/19).
52. Závěrem tedy považuji za nutné zdůraznit, že ze všech těchto důvodů mělo být podle mého názoru po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatováno, že z nich není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti nadále odůvodňují probační dohled a zákaz vycestování, respektive ze kterých konkrétních skutečností vyplývá stále obava, že by stěžovatel, který jak obecné soudy konstatovaly, bez jejich trvání a za současného trvání jeho slibu a peněžité záruky, které i já na rozdíl od probačního dohledu a zákazu vycestování shledávám v jeho případě plně odůvodněné, uprchl. Lze tedy shrnout, že jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, tak i z ustálené judikatury evropských soudů plyne, že zásahy do svobody pohybu zaručené čl. 14 Listiny, čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 45 Listiny základních práv EU mohou být důvodné a zákonné, musí však ctít základní parametry omezení základních práv a svobod. Klíčovou podmínkou proto zůstává jejich náležité odůvodnění, které musí být aktuální, konkrétní, přesvědčivé a brát v potaz faktor plynutí času, což však v posuzovaném případě podle mého názoru splněno nebylo. Proto mělo být ústavní stížnosti vyhověno a dotčené výroky napadených rozsudků zrušeny.
Dne 13. července 2021
Pavel Šámal