34. Shora uvedené znamená, že podle čl. 38 odst. 1 Listiny není "zákonným soudcem" každý orgán zmocněný zákonem k výkonu soudní moci, aniž by to nebylo současně vztáhnuto na konkrétní osoby, které jsou podle zákona povolány v něm tuto moc vykonávat. Bude-li proto o věci rozhodnuto pod stejnou "hlavičkou" orgánu soudní moci, avšak s jinými soudci či soudcem, vyměněnými bez zákonného a legitimního důvodu (viz výše, a dále sub 47), či dokonce bez sdělení změny ve složení takového orgánu, bude to v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Proti názoru, že všichni soudci zařazení např. do určitého senátu jsou zákonnými soudci v dané věci a lze je tedy "k zajištění jeho chodu" volně zaměňovat bez překročení mezí čl. 38 odst. 1 Listiny, se Ústavní soud vymezil již ve své dřívější judikatuře (viz uvedený nález sp. zn. I. ÚS 2769/15). Naopak změny formálních náležitostí řízení a rozhodování (např. změny spisových značek, označení senátů, převedení věci pod jiné soudní oddělení apod.) nebudou porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, nedojde-li zároveň k nepřípustné výměně ve věci rozhodujících soudců.
35. Proto k výkladu pojmu "zákonný" (soudce) podle čl. 38 odst. 1 Listiny nelze přistupovat ryze formálně a jeho naplnění odvozovat od pouhé skutečnosti, že soudce byl k věci (nově) přidělen (určen) na základě předem stanovených, veřejně dostupných a transparentních pravidel. Jak již bylo výše uvedeno, musí tato pravidla splňovat i jisté kvalitativní požadavky, jež jsou garancí proti jejich účelovému zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Uvedeného práva se tedy lze dovolávat nad rámec znění zákona či rozvrhu práce. Uvedená pravidla, od zákonné úrovně až po vydaný rozvrh práce, tak nemohou umožňovat ústavně nesouladnou diskreci (např. předsedy soudu nebo předsedy senátu) ohledně výběru rozhodujících soudců, a to ani v situacích, kdy je změna soudce nezbytná (např. z důvodu ukončení funkce člena senátu). Taková úprava totiž zvyšuje riziko zneužití postavení personálně rozhodující osoby, jakkoliv může třeba možnosti jeho libovůle významně omezovat (viz nález sp. zn. I. ÚS 2769/15). I možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je stále libovůlí, jakkoliv matematicky ne příliš významnou. Jak však ukazuje přinejmenším četnost odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu a občasné případy tzv. justičního ping-pongu [viz např. nálezy ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) nebo ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 110/20, jimiž oběma bylo řešeno (ne)dodržení práva na zákonného soudce vrchním soudem], nelze u výsledku řízení podceňovat vliv osobnosti byť i jediného konkrétního soudce, zvláště v takových otázkách, jakými jsou např. hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí nebo výklad právních předpisů či dokonce soudcovské dotváření práva.
36. To vše platí tím spíše v trestním řízení, v němž dochází k významným zásahům do základních práv a svobod dotčených osob. Za zvláště rizikový pak považuje Ústavní soud uvedený systém ve vztahu k soudcům-stážistům, kteří jsou k soudu (zpravidla vyššího stupně) přiřazeni na dobu určitou, s možností následného stálého přeložení v případě "osvědčení se". Takový systém, posílený neomezenou možností přeřazování soudců při rozhodování v senátu, je podle Ústavního soudu problematický. Ústavní soud tak považuje za nutné, aby i pro soudce stážisty platila předem daná a diskreci soudních funkcionářů vylučující pravidla přidělování konkrétních věcí.
37. Konečně, je třeba věnovat pozornost i výkladu pojmu "odňat" v čl. 38 odst. 1 Listiny. Zatímco aplikaci daného článku na proces prvotního přidělování věcí je třeba dovodit systematickým a teleologickým výkladem daného ustanovení, zapovězení odnětí věci soudci, jemuž již byla věc přidělena, lze dovodit z prostého jazykového výkladu ústavního textu, nehledě na již uvedený požadavek § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Jak vyplývá z výše uvedeného, není ani v takové situaci možné nahlížet na právo na zákonného soudce jako na právo absolutní, neboť projednání a rozhodnutí věci přiděleným soudcem může bránit celá řada důvodů, ať už objektivních (např. úmrtí, zánik funkce, dlouhodobá pracovní neschopnost) nebo subjektivních (např. vztah k účastníkům řízení). V takových situacích musí zákaz odnětí věci zákonnému soudci ustoupit jiným principům řádného výkonu soudnictví. Jde však o výjimečný postup, k němuž lze přikročit pouze z omezených a ústavně legitimních důvodů. Skutečnost, že zákon (nebo dokonce pouze rozvrh práce) možnost odnětí v obecné rovině umožňuje, nezbavuje soudy daná ustanovení (zejména § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích) vykládat a aplikovat restriktivně a ústavně konformně (viz nález sp. zn. I. ÚS 2769/15) a zněním zákona tak nezaštiťovat výměny rozhodujících soudců s nedostatečným odůvodněním, neboť v takovém případě vzniká nebezpečí podezření z tzv. objektivní podjatosti. Konečně je podle Ústavního soudu vhodné, aby účastníci řízení byli vždy o změně rozhodujícího soudce výslovně informováni, alespoň například při veřejném zasedání, a měli tak možnost se k ní vyjádřit (viz např. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1261/17).
38. Ústavní tak považuje právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny na základě toho, co bylo právě obecně uvedeno, za autonomní a historicky ustálený ústavním pojem. Jeho obsah proto není vymezen pouze platnými zákony (navzdory pojmu "zákonný soudce", který je však spjat s požadavky na formu a obsah zákona a jeho přijetí orgánem moci zákonodárné) a rozvrhy práce, nýbrž naopak, zákony upravující organizaci a výkon soudní moci musí být vykládány a aplikovány v souladu s jeho požadavky. Protože jde nejen o jednu ze základních záruk ústavně konformního výkonu soudní moci, nýbrž i její předpoklad, nemůže se Ústavní soud, shledá-li, že došlo k jeho porušení, zabývat v souladu se zásadou minimalizace zásahů do nezávislého soudního rozhodování, důvodností dalších námitek proti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, neboť by to představovalo předčasný, a tím i neústavní zásah do nezávislosti rozhodování obecných soudů.
39. Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, které zakotvuje požadavky na vymezení příslušnosti orgánu soudní moci, je třeba vykládat tak, že současně vymezuje požadavky na osoby, které budou nezávisle a nestranně soudní moc v konkrétní věci vykonávat a které se tak budou také jevit. Pravidla pro jejich určení musí splňovat i kvalitativní požadavky vylučující jejich účelové zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Odnětí již přidělené věci musí být podle Ústavního soudu vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli; takovým důvodem nemůže být pouze potřeba zajištění "plynulého chodu" orgánu soudní moci, popř. běžné nerovnoměrné zatížení jednotlivých soudců v již přidělených věcech, a to tím spíše, předvídá-li rozvrh práce příslušného soudu jiné řešení.
V. b) Aplikace obecných principů na projednávanou věc
40. Ústavní soud podle výše uvedených hledisek posoudil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu, a dospěl k závěru, že jimi došlo k porušení ústavního práva stěžovatelů na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ačkoliv v tomto směru vznesla relevantní argumenty pouze stěžovatelka, vztahují se závěry Ústavního soudu i na stěžovatele. Stejně tak rovněž prospívají ve smyslu § 150 odst. 2, § 261 a § 265k odst. 2 trestního řádu ostatním obviněným, o jejichž stížnostech, odvoláních a dovoláních rozhodovaly vrchní soud a Nejvyšší soud napadenými rozhodnutími (srov. např. nález ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 3816/16 (N 49/84 SbNU 579), přičemž je třeba pro úplnost uvést, že stejné námitky uplatnili ve svém dovolání spoluobvinění J. P. (viz na s. 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a D. D. (s. 10 tamtéž).
41. V první řadě musí Ústavní soud konstatovat, že daný případ není právně identický s případem, o němž rozhodl zamítavým nálezem ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 3693/19. V právě uvedené věci došlo k personální výměně mezi jednotlivými senáty, o čemž byli účastníci řízení (prostřednictvím rozvrhu práce) předem informováni. Ve věci stěžovatelů však došlo k rozšíření senátu o nového člena (stážistu), který pak byl na základě neformálního rozhodnutí předsedy senátu určen jako nově rozhodující soudce za jiného (stávajícího) člena senátu. Své rozhodnutí předseda senátu opřel o část rozvrhu práce, uvádějící, že "Předseda senátu dbá při rozdělování spisů v senátu o rovnoměrné zatížení všech jeho členů." Podle Ústavního soudu jde tedy z hlediska dodržení práva na zákonného soudce o kvalitativně odlišnou situaci, pročež na ni nelze závazně aplikovat závěry uvedeného nálezu.
42. Jak je patrné z napadených rozhodnutí, jakož i z vyjádření účastníků řízení, došlo k předmětné výměně rozhodujících soudců z důvodu "plynulého chodu věcí v senátě". Takový důvod však podle Ústavního soudu neobstojí a bylo již i vzhledem k době nástupu soudkyně-stážistky dnem 1. 1. 20210 zbytečné vypořádávat návrh stěžovatelky na zjištění okamžiku, ve kterém k určení složení došlo vzhledem k tomu, co bylo k významu složení senátu v době podání návrhu a provádění možných změn podle zákona a rozvrhu práce uvedeno. Běžné organizační obtíže spojené s nerovnoměrným zatížením jednotlivých soudců nemohou být důvodem k překročení mezí daných čl. 38 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219)]. Podobný postup by mohl obstát toliko ve výjimečné situaci, byl-li by např. konkrétní senát natolik zatížen nečekaným nápadem věcí, že by nebylo možné očekávat jejich rozhodnutí v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny). Taková situace však podle zjištěných skutečností nenastala. Vrchní soud sice ve svém vyjádření uvedl, že k rozšíření senátu 3 To došlo z důvodu jeho "vytížení", to však stěží odpovídá popsané extrémní situaci. Navíc není ze zjištěných skutečností zřejmé, z jakého důvodu nebylo možné řešit toto vytížení jinak, např. ustoupením od ústavně nechráněného principu specializace soudců nebo snížením "nápadu" nově došlých věcí přetíženým soudcům. Zvolený postup v posuzované věci by tedy neobstál ani z hlediska principu proporcionality. Odnětí již přidělené věci musí být podle Ústavního soudu vždy až poslední z možností a musí se odehrát na základě předem daných a transparentních pravidel vylučujících libovůli. Ačkoliv ani takový postup není (např. za zvláštních okolností personálně malých soudů či specializovaných soudců) způsobilý úplně zabránit manipulacím s přidělováním a přerozdělováním věcí, považuje jej Ústavní soud za nutné minimum, navíc při hodnocení v podmínkách konkrétního (tedy nikoli "malého") soudu.
43. Podle vyjádření k ústavní stížnosti považoval vrchní soud za zákonné soudce všechny čtyři členy senátu 3 To, což je výklad čl. 38 odst. 1 Listiny odporující výše uvedené judikatuře Ústavního soudu. Bez ohledu na možnost aprobování takového náhledu při prvotním přidělení věci je nutné jej striktně odmítnout při výměně rozhodujících soudců. Za zákonné soudce lze tak považovat pouze ty konkrétní osoby, kterým byla věc prvotně přidělena. Jakákoliv změna v jejich složení musí být legitimně odůvodněna a provedena podle výše popsaných pravidel. Ani jeden z těchto předpokladů nebyl v dané věci splněn, neboť k výměně soudců došlo na základě neurčitého oprávnění předsedy senátu měnit rozhodující soudce (v již přidělených věcech). Nadto lze legitimně zpochybňovat, že výše uvedené oprávnění předsedy senátu v rozvrhu práce, hovořící o "rozdělování spisů", lze vztáhnout na "přerozdělení" spisů, tedy výměnu soudců, kterým věc původně "napadla". Důvodem pro výměnu soudců pak měl být "plynulý chod senátu" (spočívající zřejmě v rovnoměrnějším vytížení jednotlivých členů), což však podle Ústavního soudu není legitimní (ústavně aprobovaný) důvod pro výměnu soudců u již přidělených věcí, nehledě na pravidla pro složení senátu 3 To, které vyplývala pro takový případ ze znění rozvrhu práce vrchního soudu na rok 2019, ať již od 1. 5. 2019, popř. od 1. 12. 2019 s tím, že v případě "nemoci nebo jiné překážky v práci" zastupují soudci v pořadí ze senátu č. 4 a následně č. 8 (viz bod VII. v uvedených zněních rozvrhu práce).
V. c) Ostatní námitky a závěr
44. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal důvodnou stěžovatelčinu námitku porušení práva na zákonného soudce, nemohl se již, omezen principem minimalizace zásahů do nezávislého soudního rozhodování, zabývat důvodností dalších námitek stěžovatelů. Veškeré uplatněné námitky budou předmětem znovuotevřeného odvolacího řízení při zachování ústavních kautel práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tato skutečnost má pak procesní následky v možnosti přezkumu napadeného rozhodnutí městského soudu Ústavním soudem, které zůstává v této procesní situaci nálezem nedotčeno (viz k tomu shora sub 29).
45. Protože napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a vrchního soudu došlo k porušení ústavního práva stěžovatelů podle čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavnímu soudu nezbylo, než vyhovět ústavním stížnostem podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušit napadená rozhodnutí, avšak pouze z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny s tím, že pro posouzení zbývajících námitek obou stěžovatelů není v nynějším řízení před Ústavní soudem prostor (viz k tomu blíže sub 28 a 29), neboť do takto otevíraného odvolacího řízení není Ústavní soud oprávněn zasahovat, natož jeho výsledky předjímat.
46. Ze stejného důvodu proto v části směřující proti rozhodnutí městského soudu ústavní stížnosti spojené ke společnému řízení se odmítají pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť by došlo k zásahu do nezávislého rozhodování vrchního soudu (popř. i Nejvyššího soudu), který se tímto rozhodnutím bude muset znovu zabývat.
47. To platí i pro kritickou připomínku stěžovatele (viz sub 24), že soudy "skrývají" údaj o tom, kteří soudci se na senátním rozhodování podíleli. Ústavní soud poznamenává, že i to by bylo naplněním ústavního požadavku veřejnosti, a nepřímo zárukou kontroly naplnění práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jak to nakonec konkretizuje § 120 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Toto ustanovení se vztahuje (pochopitelně) jen na rozsudek, kterým soud rozhoduje o vině a trestu, což je podle čl. 90 Ústavy základem trestněprávní soudní pravomoci. Formou usnesení podle § 134 odst. 1 písm. a) trestního řádu však rozhodují nejen soudy, nýbrž všechny orgány činné v trestním řízení. Ústavní konformita tohoto ustanovení (popř. § 138 trestního řádu) přitom nebyla předmětem řízení v nynější věci, nehledě na to, že právě způsob informování stěžovatelky o tom, kdo bude v její věci (a ve věci ostatních spoluobviněných) rozhodovat, názorně dokládá, že v posuzované věci o žádné "skrývání" nešlo.
48. Vzhledem k důvodům vyhovění ústavním stížnostem a obecné platnosti zásady beneficia cohaesionis i pro rozhodování Ústavního soudu zrušil Ústavní soud napadená rozhodnutí ve vztahu ke všem obviněným, tedy i spoluobviněným J. P. a D. D., t. č. obou ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň. Úkolem vrchního soudu bude nyní projednat podaná odvolání v původním složení senátu, nebudou-li tomu bránit jiné (zejména objektivní) důvody aprobované ústavním pořádkem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu