36. V posuzované věci obecné soudy podle zákona č. 82/1998 Sb. činily stěžovatelku odpovědnou za výroky Miloše Zemana, které nesouvisely s činností prezidenta republiky. Ústavní soud připomíná, že v minulosti ve své judikatuře Nejvyšší soud zmínil, že v případě, kdy počínání osoby v pozici státního orgánu, úřední osoby či územního celku v přenesené působnosti (§ 3 zákona č. 82/1998 Sb.) nelze vůbec považovat za jednání při výkonu veřejné moci, jde o tzv. exces. Za případnou újmu pak neodpovídá stát, ale sama osoba, která se excesivního postupu dopustí. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo vztah k činnosti (úkolům) osoby vykonávající veřejnou moc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. 25 Cdo 705/2019 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, bod 33; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, bod 83). Potřebnou souvislost s výkonem činnosti prezidenta posuzovaný výrok podle hodnocení Ústavního soudu neměl (viz výše, zejména bod 33). Stěžovatelka tak byla činěna odpovědnou za jednání jiné osoby, za které nese odpovědnost sama tato jednající osoba. V nezohlednění skutečnosti, že výrok neměl potřebnou souvislost s činností prezidenta, pak Ústavní soud spatřuje porušení stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelka v důsledku napadených rozhodnutí byla nucena odčinit újmu (poskytnout omluvu) za jednání, za něž nenesla odpovědnost ona, nýbrž samotný původce výroku, tj. měla učinit to, co jí zákon neukládá.
VI. Závěr
37. Námitka odnětí práva vyjádřit se a námitka překvapivosti rozhodnutí není důvodná (část V. A.).
38. Co se týče zkoumaného výroku (část V. B.), v řízení o ústavní stížnosti nebyl zpochybněn závěr obecných soudů, že posuzovaný výrok Miloše Zemana byl nepravdivý a že zasáhl do osobní cti vedlejšího účastníka. Pravdivostí výroku či zásahem do osobní cti se tak Ústavní soud nezabýval, ale z hlediska zachování základních práv stěžovatelky posuzoval závěr obecných soudů, že za výrok nese odpovědnost stěžovatelka, nikoli samotný původce výroku. Ústavní soud přitom shledal, že výrok neměl potřebnou souvislost s výkonem funkce prezidenta republiky (výrok nespadal pod výkon funkce prezidenta republiky ve smyslu čl. 54 odst. 3 Ústavy ani úřední činnost prezidenta ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny) a pro tuto chybějící souvislost za něj nenesla odpovědnost stěžovatelka, nýbrž samotný prezident jako soukromá osoba. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny. Z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhověl a ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).