39. Na základě takto vymezeného skutkového stavu má Ústavní soud za to, že jsou naplněny výše vymezené podmínky § 452 z. ř. s. pro vydání "speciálního" předběžného opatření, jelikož hrozí akutní ohrožení příznivého vývoje obou nezletilých, a dokonce v případě nezletilého P. i ohrožení jeho zdraví (což se ostatně potvrdilo i následně jeho pokusem o sebevraždu dne 4. 1. 2021), a orgán sociálně-právní ochrany dětí navrhl umístění nezletilých do vhodného neutrálního prostředí (krizového centra). Se závěrem krajského soudu (o nutnosti umístit nezletilé do vhodného prostředí krizového centra) nelze než souhlasit a označit jej za ústavně konformní, jelikož jeho cílem byla ochrana práv nezletilých, a to mj. též práva na ochranu zdraví 1. vedlejšího účastníka podle čl. 31 Listiny, a šlo o zásah v demokratické společnosti nezbytný, přičemž vzhledem ke konkrétním okolnostem lze tento zásah do rodičovských práv stěžovatelky označit za odpovídající okolnostem případu a za ústavně konformní.
40. Krajský soud předběžným opatřením umístil nezletilé do krizového centra "rovnou" na dobu celých šesti měsíců (tj. od 1. 10. 2020 do 31. 3. 2021). Vzhledem k výše uvedeným závěrům (sub 34) však musí Ústavní soud označit takový postup krajského soudu za neústavní.
41. Ústavně konformní by byl takový postup krajského soudu, kdyby v souladu s kogentním § 459 odst. 1 z. ř. s. stanovil délku předběžného opatření na měsíc, a poté ji, avšak vždy po zvážení všech relevantních okolností, prodlužoval v souladu s § 460 odst. 1 z. ř. s. Neučinil-li tak krajský soud, dopustil se neústavního zásahu zejména do práv nezletilých, ale též stěžovatelky. Ústavní soud si je vědom organizační i právní náročnosti, kterou zákon a výklad jeho předmětných ustanovení na obecné soudy klade. Ochrana dítěte sice leží primárně na rodičích, avšak je s ohledem na mezinárodněprávní a ústavněprávní rámec (jako pozitivní povinnost vyplývající z práva na rodinný život, chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy) svěřena též státu [srov. usnesení ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1393/17 (U 14/85 SbNU 953)] tam, kde dojde ke střetu zájmů obou rodičů jako nositelů rodičovských práv podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
42. Podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dítěte oddělení dítěte od jeho rodiče musí být až posledním prostředkem, kterého může být užito jen v případě ohrožení dítěte, nebo je-li to z jiného důvodu zcela nezbytné [srov. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853)], a je povinností státu (zde prostřednictvím opatrovnického soudu), aby pravidelně zkoumal, zda je tento zásah do jejich práv (ve formě oddělení dítěte od pečujícího rodiče) stále nezbytný. K tomuto účelu pak slouží nutnost aplikace § 459 odst. 1 ve spojení s § 460 odst. 1 z. ř. s.
43. Tento závěr Ústavního soudu je pak v souladu s jeho předcházející rozhodovací praxí. Ústavní soud např. již ve svých usneseních ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2872/16 a ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1393/17 dovodil, že ústavní konformitu rozhodnutí o předběžných opatřeních je nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která vymezil ve své judikatuře týkající se přezkumu rozhodnutí obecných soudů k této problematice [srov. např. nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421) či ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilého a zásadní změna jeho výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilého z rodiny, což je právě případ nyní posuzované věci.
VI. Závěr
44. Ústavní soud tak konstatuje, že rozhodne-li obecný soud "obecným" předběžným opatřením podle § 76 a násl. o. s. ř. i za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vydání "zvláštního" předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., aniž jsou však dodrženy kogentní podmínky pro vydání takového zvláštního předběžného opatření podle § 459 odst. 1 a § 460 odst. 1 z. ř. s., jde o procesní postup neslučitelný s ústavními kautelami řízení ve věcech péče o dítě a zasahující do práv dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a též do jeho práva nebo práva dotčeného rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud napadenými usneseními porušil základní ústavně zaručené právo stěžovatelky (a ve spojení s ním i 1. vedlejšího účastníka a 2. vedlejší účastnice) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i nejlepší zájem 1. vedlejšího účastníka a 2. vedlejší účastnice podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená usnesení krajského soudu zrušil.
45. K návrhu stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, Ústavní soud shledává, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal, a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Postup krajského soudu byl sice neústavní, ale nešlo o projev svévole nebo úmyslného nerespektování ústavních kautel, nýbrž o problematický výklad užitých zákonných ustanovení, který provedl až Ústavní soud. Ústavní soud neshledal důvod, aby stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení. Ta nadto ani při této žádosti neosvědčila, že by byla nemajetnou, případně že by pro ni náklady spojené s ústavní stížností představovaly neúměrnou zátěž, dokonce tyto náklady ani nijak nevyčíslila. Proto ji Ústavní soud náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal.
46. Návrh na přednostní projednání věci nebylo třeba posuzovat, neboť mu Ústavní soud de facto vyhověl, když rozhodl ve věci meritorně tak rychle, jak to bylo podle pravidel zákona o Ústavním soudu možné.