33. Vychází-li správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu z údajů obsažených ve správním spise, aby ověřil skutkový a právní stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu, pak tento postup nelze označit za dokazování ve smyslu § 52 s. ř. s. Jinými slovy řečeno: obsahem správního spisu se ve správním soudnictví zásadně nedokazuje (nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4141/18, bod 25.; usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 643/15; bod 14.; usnesení ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2090/20, bod 21.). Platí, že již pro účely vydání správního rozhodnutí se ve správním řízení pořizují podklady a zjišťuje se skutkový stav, přičemž účastníci mají procesní práva zaručující možnost vyjádřit se ke skutkovému stavu a podkladům pro jeho zjištění již před správním orgánem (k řízení vedenému podle správního řádu srov. zejména § 4 odst. 3 a § 36 odst. 3 správního řádu). Již správní řízení tak slouží k naplnění procesních práv spojených se zjišťováním skutkového stavu. Správní soudy pak k námitce dohlížejí i nad zachováním těchto procesních práv, zasahuje-li výsledné správní rozhodnutí do práv dotčené osoby. Správní soud má možnost zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a na tomto základě přehodnotit skutková zjištění správního orgánu. Zmíněné zopakování či doplnění důkazů se děje při dokazování před soudem. Nenalezne-li však správní soud při přezkumu správního rozhodnutí důvod k opakování či doplnění důkazů, protože neshledal, že při zjišťování skutkového stavu před správním orgánem byla porušena procesní práva účastníků a ověřil si, že skutková zjištění správního orgánu jsou úplná a správní spis jim poskytuje dostatečnou oporu, pak takové ověření není nutné činit při dokazování. U správního rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o obnovu řízení, nejde o typické zjišťování skutkového stavu, nýbrž o shromáždění podkladů a jejich vyhodnocení z pohledu § 100 odst. 1 správního řádu. I tehdy však platí, že zjištění, zda podklady ve správním spise dávají náležitý podklad úvahám správního orgánu k otázce obnovy řízení, nelze označit za dokazování. Nejvyšší správní soud tedy mohl v posuzované věci vycházet z podkladů zařazených ve správním spise, aniž by musel provádět dokazování. V jeho postupu tak nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv.
34. Protože i opožděné skutečnosti a důkazy ve správním řízení předložila samotná stěžovatelka, nebyla připravena ani o možnost se k nim vyjádřit, což ostatně činila před správním orgánem a v žalobě. Nejvyšší správní soud tedy její stanovisko znal. Ani zde nedošlo k porušení základních práv či svobod. Naopak hodnocení, které Nejvyšší správní soud činil "z procesní opatrnosti" je reakcí na stěžovatelčinu argumentaci.
IV. D. Námitka nerespektování nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04 a námitka libovůle veřejné moci
35. Nálezem sp. zn. I. ÚS 98/04 Ústavní soud zrušil mimo jiné rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne ze dne 17. 1. 2002, jímž nebylo vyhověno žádosti H. Salma o zachování československého státního občanství. Po zrušení tohoto rozhodnutí bylo vydáno nové rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 4. 2006, jímž této žádosti opět nevyhovělo, a rozklad proti zmíněnému rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra ze dne 9. 10. 2006. Posledně zmíněné rozhodnutí tak představuje rozhodnutí v původním řízení, jehož se týká žádost o obnovu řízení v posuzované věci.
36. Hodnocení, zda byl respektován právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04 k otázce aktivního boje H. Salma proti nacismu, by mělo význam činit vůči rozhodnutím v původním řízení (tj. rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 4. 2006 a rozhodnutím ministra ze dne 9. 10. 2006, jímž byl zamítnut rozklad proti prvně zmíněnému rozhodnutí). Tato rozhodnutí se totiž věnovala posouzení žádosti o zachování občanství, k čemuž se vázal právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04. Proti rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 4. 2006 je ovšem ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná (bod 11.) a rozhodnutí ministra ze dne 9. 10. 2006 ústavní stížností nebylo ani napadeno (a ani přípustně být napadeno nemohlo ze shodných důvodů, jako tomu bylo u rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 4. 2006), proto jsou bezpředmětné námitky, které směřují proti právě zmíněným správním rozhodnutím a jejichž obsahem je tvrzení o nerespektování právního názoru Ústavního soudu z nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04.
37. Ústavní stížnost je přípustná jen v části, v níž směřovala proti rozhodnutím ve věci obnovy řízení a na ně navazujícím rozsudkům správních soudů. Nutno zopakovat, že obnova řízení neslouží k přezkumu správnosti právního hodnocení a právních vad rozhodnutí vydaného v původním řízení. Z tohoto důvodu v rámci obnovy řízení nelze zkoumat, zda v původním řízení byl respektován právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04; šlo by totiž o zkoumání, zda původní řízení či rozhodnutí vydané v původním řízení netrpí právní vadou. Pro rozhodování o žádosti o obnovu řízení mělo význam zkoumat jen to, zda vyšly najevo neznámé skutečnosti nebo důkazy splňující další podmínky podle § 100 odst. 1 správního řádu.
38. K rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 98/04 stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že H. Salm za války ukrýval MUDr. Kyzlinga a Aloise Procházku. Nejvyšší správní soud zmínil, že již v roce 1945 ve své žádosti o zachování občanství H. Salm uvedl, že tyto osoby ukrýval na svém zámku, k čemuž již v žádosti z roku 1945 předkládal důkazní návrhy. Ústavní soud vyhodnotil, že jde o přesvědčivé odůvodnění, proč tvrzení o ukrývání těchto osob bylo známo již v původním řízení a nemůže tedy jít o podklad pro obnovu řízení. Zmíněné hodnocení není nijak v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 98/04, neboť nešlo o věcné hodnocení, zda ukrývání mohlo značit naplnění podmínky činného boje za osvobození ve smyslu § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. Šlo jen o vyhodnocení, že tvrzení o ukrývání daných osob bylo známo v původním řízení, a proto nepředstavuje skutečnost, jež by mohla být důvodem pro obnovu řízení. Shodným způsobem již Nejvyšší správní soud v bodech 52 a 53 odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal námitku rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 98/04. Stěžovatelčina námitka, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její argumentací nálezem sp. zn. I. ÚS 98/04, tak není opodstatněná.
39. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti vymezuje proti závěrům zachyceným v bodech 80 a 81 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, které se týkají podpory nežádoucích osob a členství H. Salma v nacistických organizacích. Stěžovatelka však nesprávně vychází z toho, že jde o hodnocení Nejvyššího správního soudu. V bodech 79 až 81 Nejvyšší správní soud rekapituloval závěry rozhodnutí ministra vnitra v původním řízení (rozhodnutí ministra ze dne 9. 10. 2006, pro něž Nejvyšší správní soud zavedl v bodě 32 svého rozsudku zkratu "rozhodnutí o rozkladu ve věci občanství II"). Tuto rekapitulaci Nejvyšší správní soud učinil, aby ukázal, jaké skutečnosti byly známy a hodnoceny již v původním řízení. Jde tedy o shrnutí toho, co bylo známo a hodnoceno již v původním řízení, nikoli vlastní právní hodnocení Nejvyššího správního soudu, na němž by byl založen napadený rozsudek. Námitkami proti závěrům rekapitulovaným v bodech 80 a 81 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu se tak stěžovatelka věcně vymezuje proti rekapitulaci obsahu správního rozhodnutí v původním řízení, jehož obnova byla žádána. Ani takové námitky nemají význam proti rozhodnutím ve věci obnovy řízení, tj. proti rozhodnutím, proti nimž byla ústavní stížnost přípustně podána.
40. Ve věci obnovy řízení nemá význam ani námitka, že správní orgány se dopustily libovůle a zasáhly do stěžovatelčina legitimního očekávání tím, že po mnoha desítkách let dokončily správní řízení zahájené v roce 1945 v neprospěch žadatele. Jde totiž o námitku proti původnímu řízení, nikoli o námitku, která by měla vztah k rozhodování o žádosti o obnovu. Žádost o obnovu řízení stěžovatelka podala v roce 2009 a bylo zákonnou povinností správního orgánu o ní rozhodnout, v čemž Ústavní soud nespatřuje žádné porušení jejích základních práv či svobod.
V. Závěr
41. Ústavní stížnost první stěžovatelky byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, v níž směřovala proti rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 4. 2006 (bod 11.) odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a ve zbylé části byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv či svobod první stěžovatelky (část IV.).
42. Řízení o ústavní stížnosti druhé stěžovatelky bylo zastaveno podle § 107 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu (body 9. a 10.)
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu