34. Nutnost specifického zacházení neplyne jen z povahy věci, ale i z významu hodnot, které je zde třeba chránit. V této souvislosti Ústavní soud akcentuje v prvé řadě preventivní působení práva (včetně ústavních předpisů jako čl. 31 Listiny), tedy jaký přístup zajistí nejlépe, aby zdravotnická zařízení poskytovala své služby na co nejvyšší úrovni, a v případě, že dojde k pochybení, měla snahu o zavedení takových systémových opatření a kontrolních mechanizmů, aby dalším pochybením ve své činnosti zabránila. V tomto ohledu je zřejmé, že čím důslednější právní ochrana pacientů bude, tím větší bude mít zdravotnické zařízení snahu chyby eliminovat, přinejmenším proto, že se jim to "vyplatí" i z finančního hlediska. Současně je třeba vzít v úvahu, že kontraproduktivním řešením může být zavedení drakonického "trestání" za jakékoliv pochybení zdravotnického zařízení, i když by nemohlo reálně ovlivnit zdraví pacienta. Důsledkem by pak mohlo být snížení výkonnosti a ekonomické efektivity zdravotnických zařízení, aniž by došlo ke skutečnému zlepšení péče o pacienty, kdy se tyto budou jen "jistit" prováděním různých nikoliv nezbytně nutných vyšetření a zdravotních úkonů. To by mohlo vést ke zvýšení nákladnosti celého zdravotního systému. V této souvislosti by bylo namístě položit otázku, zda aktuální, poměrně přísný požadavek na prokázání příčinné souvislosti vyvolává adekvátní "tlak" na zdravotnická zařízení, aby zlepšovala kvalitu poskytované péče, resp. zda tato nezvýhodňuje, zvláště s přihlédnutím k tomu, že jejich postavení v případném sporu je téměř vždy materiálně i procesně lepší než jejich pacientů.
35. S tím souvisí další aspekt, kterým je ochrana osob, u nichž zdravotnické zařízení nejednalo v souladu s právem, když při jejich léčbě nepostupovalo lege artis či vitium artis. Jak Ústavní soud dovodil výše, i samotná "ztráta šance" na uzdravení může představovat (často velmi znatelnou, byť specifickou) újmu (spíše) nemajetkové povahy, kterou je třeba odčinit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)]. Způsob, jak při tom postupovat, je již věcí úvahy obecných soudů, nicméně jako logické řešení se nabízí řešení vycházet nebo přihlédnout ke vzniklé újmě a k podílu zdravotnického zařízení na jejím vzniku v podobě ztráty šance na uzdravení. Dlužno podotknout, že poměrná odpovědnost byla zákonu známa (viz § 441 o. z.), přičemž není podstatné, že v těchto případech nelze hovořit striktně o "spoluzavinění" poškozeného, resp. o jeho jednání či o náhodě jakožto o další "spolupříčině" poškození jeho zdraví.
36. K argumentům Nejvyššího soudu je třeba uvést, že určité komplikace při interpretaci a aplikaci podústavního práva, spočívající např. v nutnosti změny náhledu na některé tradiční instituty občanského práva či v možnosti uplatňovat nárok jak z titulu náhrady skutečné škody, tak z titulu tzv. ztráty šance, nemohou být relevantní překážkou. Jsou to obecné soudy, kdo má podle čl. 4 Ústavy za povinnost poskytovat ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám jednotlivců a v tomto rámci hledat řešení v rovině podústavního práva.
37. Současně je nutno odmítnout, že by nastal stav právní nejistoty, resp. že by došlo k porušení zásady předvídatelnosti práva. Lze vskutku předpokládat určitý nárůst počtu soudních sporů, neboť by se zvýšila šance pacientů, kteří byli dotčeni (resp. se cítili být dotčeni) vadným léčebným postupem, na odškodnění, nicméně tuto skutečnost nelze vnímat jen negativně (viz výše zmíněný tlak na kvalitu lékařské péče), kromě toho by bylo na obecných soudech, zda stanoví určité hranice právní odpovědnosti tam, kde by podíl zdravotnického zařízení na poškození zdraví pacienta byl minimální, a omezí tak množství spekulativně vedených soudních sporů. Samotné soudní řízení, resp. dokazování v něm by přitom probíhalo prakticky stejně jako dosud a jejich výsledek by byl vcelku předvídatelný, neboť by do značné míry závisel na zmíněném podílu stanoveném ve znaleckém posudku.
38. Ústavní soud se necítí být povolán "diktovat" Nejvyššímu soudu, aby bez dalšího doktrínu ztráty šance aplikoval. V tomto stadiu pouze zdůrazňuje ústavněprávní aspekty věci, které dosud zůstávají stranou rozhodování obecných soudů s tím, že je nyní na Nejvyšším soudu, aby přistoupil na takové řešení (nacházející se jinak v rovině podústavního práva), které by poskytovalo adekvátní ochranu pacientům zdravotnického zařízení v tomto a podobných případech. Takovým řešením může být již zmíněná doktrína, která se z již uvedených důvodů jeví jako velmi vhodná, a její případné odmítnutí by mělo být postaveno na rozumných věcných důvodech.
39. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatelů podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona toto rozhodnutí zrušil.
40. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, Ústavní soud vzal v úvahu, že v důsledku zmíněného procesního pochybení Nejvyššího soudu nebylo dovolání stěžovatelů řádně (tj. stanoveným postupem) projednáno, a že tudíž se uvedený soud bude spornou právní otázkou znovu zabývat. Kasačního zásahu Ústavního soudu ve větším rozsahu tak není z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů třeba, resp. by se neslučovalo se zásadou minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
41. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).