38. Při aplikaci uvedených závěrů na nyní posuzovanou věc je nutno uzavřít, že obecné soudy při posuzování stěžovatelovy prognózy budoucího vedení řádného života se v napadených rozhodnutích zaměřily převážně na trestní minulost stěžovatele. Konstatovaly, že kromě objektivně poznatelné podmínky vykonání stanovené délky trestu naplnil i podmínku polepšení, což dovodily z vyjádření vězeňské služby o chování stěžovatele ve výkonu trestu (sub bod 3), avšak naplnění podmínky třetí, tj. očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu, s odkazem na jeho trestní minulost a na to, že se při minulém podmíněném propuštění (před čtrnácti lety) neosvědčil, vyloučily. Shledaly, že stěžovatel svým dosavadním chováním ukázal na své silné sklony k páchání trestné činnosti, z čehož lze předvídat, jak se bude chovat v budoucnu. Vycházely přitom z předpokladu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba považovat za formu výjimečného dobrodiní, které je dáno pouze těm odsouzeným, kteří splní veškeré podmínky stanovené zákonem, což u stěžovatele neshledaly. Okresní soud ve svém rozhodnutí dokonce výslovně uvedl, že "svým chováním totiž lidé dávají najevo, jaké mají zažité vzorce chování, a ty zpravidla v běžných životních situacích opakují". Z uvedených důvodů příslušné soudy uzavřely, že u stěžovatele není dána pozitivní prognóza vedení řádného života v budoucnu. Vycházely přitom z předpokladu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba považovat za formu výjimečného dobrodiní, které je dáno pouze těm odsouzeným, kteří splní veškeré podmínky stanovené zákonem (sub bod 4), což u stěžovatele neshledaly.
39. Takové odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za náležité a založené na dostatečných skutkových podkladech a nakonec ani za logické. Toto odůvodnění především nezbytným způsobem nereflektuje aktuální informace o stěžovateli, které by mohly svědčit o jeho vnitřní proměně a změně náhledu na své minulé společensky škodlivé jednání. Obecné soudy na jedné straně uzavřely, že se stěžovatel ve výkonu trestu polepšil, na druhou stranu ovšem podle nich nelze očekávat, že by vedl řádný život, a to s ohledem na to, jak se choval v minulosti. Takové posouzení si vnitřně odporuje.
40. Problematičnost posouzení obecných soudů se přitom týká jak podmínky polepšení, tak podmínky prognózy řádného života stěžovatele, a jejich vzájemného vztahu, respektive i dalších aspektů odůvodnění obecných soudů.
41. Okresní soud ani krajský soud tak žádným způsobem neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace nebyl ukončen. Blíže se nevyjádřily k aktivitám, které stěžovatel ve výkonu trestu absolvuje, nezkoumaly, do jaké míry je jeho tvrzení u hlavního líčení, že své trestné činnosti lituje, pravdivé a skutečné, příslib zaměstnání a bydliště stěžovatele nepřijaly také pouze s odkazem na jeho trestní minulost a nezajímaly se blíže ani o aktuální rodinné zázemí stěžovatele či o jeho vztah s družkou a její snahu být mu oporou při vedení řádného života na svobodě po případném podmíněném propuštění. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (viz sub bod 7) uvedl, že zohledněna byla i skutečnost, že stěžovatel do výkonu trestu nenastoupil dobrovolně, ale byl dodán Policií České republiky. Odhlédneme-li od toho, že tuto okolnost má podle § 88 odst. 3 trestního zákoníku soud hodnotit při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin, zatímco stěžovatel byl odsouzen podle napadených usnesení jen za přečiny, nelze přehlédnout, že v odůvodnění napadených rozhodnutí se obecné soudy touto okolností nezabývaly a už vůbec nezjišťovaly a nehodnotily, z jakých důvodů se tak stalo a jak tuto okolnost vysvětluje sám odsouzený.
42. Jedinými konkrétními okolnostmi, které obecné soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu, byly předchozí trestní minulost stěžovatele a neosvědčení se při jeho dřívějším podmíněném propuštění, k čemuž však došlo před mnoha lety, což také obecné soudy konkrétně nehodnotily. Ústavní soud zdůrazňuje, že předchozí trestní minulost je relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života odsouzeného, nemůže však být faktorem jediným, a nelze ho hodnotit jen izolovaně bez přihlédnutí k aktuálním poznatkům k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a také prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. Tyto důležité okolnosti obvodní soud, ani krajský soud neposuzovaly a již vůbec se nezabývaly též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti u odsouzeného. Z těchto hledisek vyznívá jejich hodnocení trestní minulosti odsouzeného formalisticky.
43. Ústavní soud nevylučuje, že ve specifických případech je skutečně efektivní na odsouzeného působit delším výkonem trestu. Tento argument by ovšem neměl být použit bez bližšího vysvětlení, jak konkrétně by měl delší výkon trestu vést k nápravě odsouzeného. Domnívaly-li se obecné soudy v posuzované věci, že nápravě stěžovatele může prospět další působení nepodmíněného trestu odnětí svobody oproti již vykonané části, pak měly doplnit, jak se tak může stát, tedy například měly uvést, co by měl stěžovatel ještě učinit a jaké konkrétní aktivity by měl ve výkonu trestu ještě absolvovat, které by měly prohloubit jeho polepšení a zvýšení šancí na vedení řádného života tak, aby závěry obou soudů byly odůvodněným předpokladem ve smyslu shora uvedených obecných závěrů. Okresní soud ani krajský soud však žádným způsobem neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace nebyl ještě ukončen.
44. V dané souvislosti nelze přehlížet, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy stěžovatel vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít negativní důsledky na jeho resocializační proces. Pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí. Obecné soudy náležitě nevzaly v úvahu ani to, že podmíněné propuštění odsouzeného lze spojit s vyslovením dohledu a s uložením vhodných a individualizovaných přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku), pomocí nichž lze snížit riziko recidivy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, co by reálně stěžovatel mohl učinit pro to, aby svá rozhodnutí změnily a rozhodly o jeho podmíněném propuštění. Závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života založily v zásadní a téměř výlučné míře na předchozím jednání (trestní minulosti) stěžovatele, které už nelze změnit, a na údajně jeho zažitých vzorcích chování, které se podle názoru okresního soudu "zpravidla v běžných životních situacích opakují". Navzdory jeho prokazatelnému a opakovaně prokazovanému polepšení došly k závěru, že od něj nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a to primárně vzhledem k jeho trestní minulosti. Nevěnovaly se přitom náležitě aktuální situaci stěžovatele, jeho snaze o nápravu a změnu životního náhledu.
45. Jelikož obecné soudy řádně neposoudily vliv prokázaného polepšení na splnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění [očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu], a v podstatě pouze na základě jeho trestní minulosti dospěly k závěru, že od něj v budoucnu nelze očekávat vedení řádného života, porušily tím stěžovatelovo právo na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená usnesení nebyla v uvedeném rozsahu řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Učinily-li obecné soudy závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života primárně na základě opakovaného páchání trestné činnosti a neosvědčení se stěžovatele při minulém a značně časově vzdáleném podmíněném propuštění, porušily zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny, jelikož svá rozhodnutí postavily takřka výlučně na minulém jednání stěžovatele, za které již byl potrestán.
46. Ústavní soud připomíná, že podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. V napadených usneseních, a to přesto, že již šlo o rozhodování o druhé jeho žádosti o podmíněné propuštění po uplynutí šesti měsíční lhůty (viz usnesení okresního soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 1 T 36/2018, a usnesení krajského soudu ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. 7 To 127/2020), ovšem stěžovatel žádný takový návod nedostal, pouze byl utvrzen v tom, že s ohledem na jeho trestní minulost u něj podmíněné propuštění nepřichází v úvahu. Nelze však pominout, že byť příslušné soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat i na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života.
47. Okresní soud tak ve svém novém rozhodnutí je povinen materiálně posoudit, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění, přičemž se konkrétně zaměří na zvážení konkrétních okolností pro rozhodnutí, zda u něj došlo ke skutečnému polepšení, tedy zda stěžovatel prošel vnitřní proměnou a získal nový náhled na svůj život, na základě čehož by bylo možné též předpokládat, že přestane i přes svou trestní minulost páchat trestnou činnost. Dojde-li okresní soud k závěru, že některá ze zákonných podmínek, kterou může stěžovatel ovlivnit, nebyla naplněna, stručně ve svém usnesení také uvede, co a jak má napravit před podáním další žádosti o podmíněné propuštění, aby bylo pro stěžovatele zřejmé, jak se má dále ve výkonu trestu odnětí svobody chovat (podrobněji k způsobu a rozsahu odůvodnění srov. nálezsp. zn. II. ÚS 482/18, na který Ústavní soud pro stručnost v této věci v podrobnostech odkazuje). Uvedenými závěry Ústavního soudu je vázán i krajský soud, neboť podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí, a to včetně jejich nosných důvodů, závazná pro všechny orgány i osoby.
VI. Závěr
48. Protože z uvedených důvodů napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného v čl. 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.
49. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k výrokům a odůvodnění nálezu ve věcisp. zn. IV. ÚS 575/21
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům a odůvodnění nálezu ve věcisp. zn. IV. ÚS 575/21:
Výrok konstatující porušení stěžovatelových základních práv, kasační výrok a jejich odůvodnění jsou založeny na závěru, že napadená usnesení nebyla v uvedeném rozsahu (sc., že obecné soudy neposoudily vliv prokázaného polepšení na splnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění, tj. prognózu vedení řádného života v budoucnu) řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna (viz bod 45. odůvodnění nálezu). Na rozdíl od většinového stanoviska IV. senátu jsem přesvědčen, že napadená ustanovení obsahují ústavně konformní odůvodnění skutečnosti, že stěžovatel třetí podmínku podmíněného propuštění nesplnil (srov. bod 10. odůvodnění usnesení okresního soudu a body 7. až 8. odůvodnění usnesení krajského soudu). Závěr obecných soudů o nesplnění předepsané třetí podmínky podmíněného propuštění v těchto partiích odůvodnění napadených usnesení není založen výlučně na mechanickém, či izolovaném, posouzení trestní minulosti stěžovatele, nýbrž je ústavně konformním způsobem posouzen její význam na další okolnosti nezbytné pro předpoklad vedení řádného života v budoucnu (zajištěné zaměstnání a bydliště).
Z výše uvedených důvodů měla být stěžovatelova ústavní stížnost usnesením odmítnuta pro její zjevnou neopodstatněnost, ev. nálezem zamítnuta pro její nedůvodnost.
V Brně 13. července 2021
Josef Fiala
Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k části výroku a s tím související části odůvodnění nálezu ze dne 13. července 2021sp. zn. IV. ÚS 575/21, kterým byla zrušena usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2021 č. j. 7 To 33/2021-37 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2021 č. j. 3 PP 300/2020-25
Předmětem řízení v této věci bylo posouzení ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel podle napadených usnesení splnil dvě podmínky stanovené v § 88 trestního zákoníku, tj. vykonal alespoň polovinu nepodmíněného trestu odnětí svobody a prokázal polepšení. Za splněnou však nebyla považována podmínka, že se od něj může očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Oba soudy poukázaly na skutečnost, že stěžovatel byl trestán již jako mladistvý v roce 1986, má v Rejstříku trestů celkem 24 záznamů, v minulosti byl odsouzen pro různorodou trestnou činnost zejména majetkového charakteru, ve výkonu trestu je již po sedmé a je zkušený majetkový recidivista. To vše svědčí o zažitém protiprávním stylu života stěžovatele, a proto je nutno přihlédnout i k odsouzení starších dat.
Tato rozhodnutí byla zrušena s odůvodněním, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k čemuž jsem se nakonec po podstatném doplnění odůvodnění přiklonil s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Jako druhý důvod je však uvedeno porušení tzv. zákazu dvojího přičítání zaručeného čl. 40 odst. 5 Listiny. Proti této druhé části výroku podávám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odlišné stanovisko, stejně jako k s tím související části odůvodnění nálezu ze dne 15. 6. 2021sp. zn. IV. ÚS 575/21.
Vedou mne k tomu tyto důvody:
1. Tato část výroku a odůvodnění je založena na již ustálené judikatuře Ústavního soudu (viz odůvodnění nálezu), se kterou se však nemohu ztotožnit, protože jí Ústavní soud vytváří de facto nové základní právo, tj. základní právo na podmíněné propuštění, ačkoli nic takového s odkazem na čl. 40 odst. 5 Listiny nelze dovodit, neboť navíc nejde o trestní stíhání (kde je např. totožnost skutku), nýbrž o podmínky propuštění z již uloženého výkonu trestu odnětí svobody.
2. Takto by mohlo být každé "podústavní" právo spojené s nějakými podmínkami (nakonec právě proto jde o právo, a nikoli o svobodu) prohlášeno za základní a chráněno Ústavním soudem i mimo čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje možnost každého domáhat se stanoveným postupem svého práva. Každé právo, na které odkazuje čl. 41 odst. 1 Listiny, by se mohlo tímto postupem stát základním jen proto, že nebylo podle názoru Ústavního soudu řádně obecným soudem posouzeno. Ústavní soud by se tak místo soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stával ústavodárným orgánem produkujícím cestou práva procesního nová práva ústavně zaručená (ve skutečnosti Ústavním soudem), zejména hmotná základní práva. Stejně tak pak přestává být jasné, kde vlastně končí hranice ústavně soudního přezkumu a kde se Ústavní soud stává další instancí v řízeních vyhrazených obecným soudům při hodnocení toho, zda byly splněny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
3. Konečně i bod 14 odůvodnění nálezu si v tomto směru odporuje, neboť konstatuje, že jde o právo na soudní ochranu, nikoli o zásadu ne bis in idem. Podle mne nemůže jít o žádný další trest, nýbrž jen o nesplnění podmínky pro úlevu z již uloženého trestu. Navíc, kdyby šlo o základní právo, musely by být ony tři podmínky podrobovány testu proporcionality, a nikoli pouhému zjišťování, zda jsou všechny tři kumulativně splněny.
4. Rovněž bod 15 odůvodnění je v tomto směru rozporuplný, když s odkazem na nálezsp. zn. III. ÚS 599/14výslovně uvádí, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je koncipováno jako mimořádný zákonný institut - zdůrazňuji slovo "zákonný", ale i to, že nejde o nové ukládání trestu. Ten byl uložen rozhodnutím, které je pravomocné.
5. Na rozdíl od základních práv zde nejde o obecný požadavek, nýbrž zcela konkrétní pravidlo trestního řízení. Vždyť i poslední věta bodu 15 uvádí, že z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny (opět zdůrazňuji) zákonné podmínky (a to ještě přecházím, že § 88 trestního zákoníku výslovně uvádí, že soud "může odsouzeného propustit", nikoli propustí). Nutno zdůraznit, že o splnění podmínek rozhoduje právě obecný soud, a ne zákonodárce; zákonodárce podmínky stanoví jako výjimku z výkonu již uloženého trestu, která je možná i s přihlédnutím k "trestní" minulosti žadatele - tedy je to podmínka, kterou přece stanoví zákonodárce. Kdybychom měli uvažovat o základním právu na podmíněné propuštění, jak to činí Ústavní soud v některých nálezech tím, že odkazuje na porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, museli bychom tuto podmínku jako neústavní zrušit nebo v Listině výslovně formulovat. Nejde proto o nějaké "nové" základní právo, nýbrž jen o hodnocení úrovně poskytnutí soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejde proto o situaci nařízení výkonu zbytku trestu jako v případě nesplnění podmínek propuštění (viz bod 17 - Damoklův meč, to je něco jiného).
6. Jak jsou tedy "karty rozdány"? Má soudce obecného soudu prokázat navrhovateli, že podmínky nesplnil, nebo naopak žadatel o podmíněné propuštění soudci, že je všechny splnil? Vždyť Ústavní soud se touto cestou postupně blíží k formulaci pravidla in dubio pro reo či dokonce in dubio pro petitor, které je už hodně za hranicí obvyklého odkazu na to, že Ústavní soud není další instancí a že zasahuje v případě excesu obecného soudu.
7. Na to konečně naráží odůvodnění v bodu 26. Měl by tedy Ústavní soud (tento senát) řízení přerušit a podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu něco v § 88 trestního zákona zrušit? Jestliže tak neučiní, má obecný soud právo vykládat neurčité pojmy spojené s podmínkami? Jsou tyto podmínky pro všechny osoby ve výkonu trestu stejné, když páchaly odlišnou trestnou činnost? Lze rozlišovat mezi několika záznamy a několika desítkami záznamů v Rejstříku trestů na straně jedné a běžným vzorným chováním uvnitř uzavřeného zařízení na straně druhé?
8. Trest se ukládá za to, co se stalo v minulosti (iudex de preterito) a co je ústavně vyjádřeno pro posuzování trestnosti (za to, co se zběhlo). Hodnocení budoucnosti (viz bod 33 odůvodnění) je v případě použití § 88 trestního zákona něčím jiným (výrazem blahovůle zákonodárce) než novým ukládáním již uloženého trestu (viz výše). I zde jde o dodržení ústavních kautel práva na řádné soudní řízení o možném propuštění z výkonu již uloženého trestu, nikoli o ukládání nového trestu v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny.
9. Stejnou pochybnost mám u bodu 34. Svěřujeme-li soudci obecného soudu posouzení toho, zda odsouzený ve výkonu trestu změnil svůj život tak, že lze očekávat polepšení, musíme mu (bez pravidla in dubio pro petitor) dát možnost rozhodnout i tak, že jej nepřesvědčil, že taková prognóza v jeho případě již existuje. Jinak bychom obecným soudům zakazovali vyslovit závěr, tak jak to učinil krajský soud - "S přihlédnutím k tomu, že již v minulosti bylo vůči jeho osobě využito dobrodiní ve formě podmíněného propuštění, což však nevyužil, když se ve zkušební době dopustil trestné činnosti, shledává krajský soud ve shodě se soudem okresním pochybnost, že by odsouzený řádný život vedl." V takovém případě o žádném dvojím přičítání nemůže být řeč, máme-li zůstat v hranicích ústavních kautel trestání. Jinou věcí je pak "napínání" hranic ústavních kautel práva na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Pro úplnost dodávám, že nenastoupení k výkonu trestu odsouzeným pro přečin, a nikoli zločin, nelze chápat jako důvod, proč by k této okolnosti (dobrovolné nenastoupení) nemělo být přihlédnuto při hodnocení podmínek podmíněného propuštění (bod 41).
V Brně dne 13. července 2021
Jan Filip