39. Ústavní pořádek České republiky - na rozdíl od některých jiných ústav - sice výslovně neuvádí pojmy "poškozeného" a "oběti trestného činu", z povahy veřejné moci však vyplývá závazek ochrany i pro tyto subjekty. Uvedený závazek nelze vykládat jako otevírání prostoru pro poškozené tam, kde to zákon neumožňuje, ale jako přísné měřítko hodnocení monopolu veřejné žaloby (čl. 80 Ústavy) a jeho efektivního naplňování, a to s přihlédnutím k obecné zásadě trestního řízení podle § 2 odst. 15 trestního řádu o povinnosti umožnit poškozeným plné uplatnění jejich práv v každém období trestního řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 26-27; viz též nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515)]. Nejdůležitějším odrazem uvedených povinností státu je právo poškozených na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)].
40. Právo na účinné vyšetřování zavazuje především orgány moci výkonné. Povinnosti státu není učiněno za dost, nebude-li výsledků takovéhoto vyšetřování využito v trestním řízení podle ústavních pravidel (např. čl. 80 Ústavy, čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 1 Listiny). Účinné vyšetřování nicméně nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20). V určitých případech nutno dovodit, že povinnost objasnit okolnosti protiprávního jednání má i soudní moc (čl. 81 až 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny), a to ve všech druzích řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 31-32).
41. Každý jednotlivec, který se dovolává ochrany nároků vyplývajících ze základních lidských práv a svobod, má právo na přezkoumatelné vyjádření příslušného státního orgánu (policejního, soudního atd.) ohledně toho, jaké skutkové okolnosti byly v jeho věci zjištěny, popř. z jakého důvodu nebyly zjištěny další, a jaký mocenský postup lze při znalosti uvedeného souhrnu okolností dále uplatnit. V žádné fázi trestního řízení (§ 2 odst. 15 trestního řádu) nemůže žádný orgán státní moci klást důkladnému prošetření všech důležitých okolností a ústavně konformnímu právnímu posouzení zjištěných okolností procesní překážky, pokud jimi chráněný právní účel nedosahuje svojí váhou hodnoty základních práv poškozených. Na uvedené právo pak navazuje povinnost logického a ústavně konformního promítnutí zjištěných skutkových okolností do individuálních právních aktů státní moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 34 a 35).
42. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jedním z orgánů činných v trestním řízení a do jejich činnosti smí zasahovat jen v mezích svých pravomocí k ochraně základních práv a svobod. Má-li takovýto zásah sloužit ochraně základních lidských práv a svobod poškozených či obětí trestného činu, vždy je třeba zvažovat, zda jim právní řád neumožňuje účinně se domoci této ochrany i jiným způsobem, a to i procesními prostředky mimo trestní řízení. V neposlední řadě se zásah Ústavního soudu nemůže nepřiměřeným způsobem dotýkat základních práv a svobod osoby, proti níž je trestní řízení vedeno, a nesmí vést k popření těch jejích práv, která jsou výrazem ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení, např. práva na obhajobu, zásady presumpce neviny apod. (usnesení sp. zn. II. ÚS 2972/20, bod 28).
43. Tato východiska zohledňuje Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi. Ať už však předmětem jeho přezkumu byl postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování či samotné posouzení viny a trestu obžalovaného ze strany obecných soudů, možnost zásahu se vždy týkala jen nejzávažnějších trestných činů [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), bod 23, nález sp. zn. III. ÚS 2012/18, bod 34], u nichž trestné jednání poškozovalo nebo ohrožovalo hodnoty chráněné základními lidskými právy a svobodami.
44. Dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva takovýto zásah připustila, za splnění dalších podmínek, například k ochraně práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, nález ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20; dále např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 1995 ve věci stížnosti č. 18984/91 McCann a ostatní proti Spojenému království, rozsudek ze dne 24. 2. 2005 ve věci stížnosti č. 57947/00 Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku, rozsudek ze dne 16. 2. 2012 ve věci stížnosti č. 23944/04 Eremiášová a Pechová proti České republice, či rozhodnutí tohoto soudu citovaná v uvedených nálezech), práva nebýt vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18, nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20; dále např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 9. 2015 ve věci stížnosti č. 23380/09 Bouyid proti Belgii, či rozhodnutí tohoto soudu citovaná v uvedených nálezech], práva na osobní svobodu a osobní bezpečnost, práva nebýt držen v otroctví nebo nevolnictví, práva nebýt podroben nuceným pracím nebo službám a práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy [nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), nález sp. zn. II. ÚS 3436/14] nebo práva na rodinný nebo soukromý život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301); dále např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2003 ve věci stížnosti č. 39272/98 M. C. proti Bulharsku nebo rozsudek velkého senátu ze dne 12. 11. 2013 ve věci stížnosti č. 5786/08 Söderman proti Švédsku]. Jakýkoli zásah Ústavního soudu do trestního řízení k ochraně uvedených základních lidských práv a svobod poškozeného nebo oběti trestného činu musí být podmíněn tím, že mimo rámec trestního řízení nelze jejich účinnou ochranu poskytnout. U méně závažných trestných činů přichází takovýto zásah v úvahu jen ve zcela extrémních případech flagrantního pochybení orgánů činných v trestním řízení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 19).
VI/b. Posouzení tvrzeného zásahu do práva stěžovatelky na účinné vyšetřování
45. Ústavní soud neshledal, že by městské státní zastupitelství při výkonu dohledu porušilo právo stěžovatelky na účinné vyšetřování, pokud na základě shromážděných důkazů - a to i při zohlednění doplňujícího vysvětlení stěžovatelky ze dne 8. 6. 2017 - nepovažovalo za prokázané, že vedlejší účastník použil fyzickou sílu k překonání odporu stěžovatelky a k jejímu donucení k pohlavnímu styku (viz bod 9 tohoto usnesení), a současně se nově nedotázalo vedlejšího účastníka na okolnosti stěžovatelkou popsaného konkrétního útoku. Vzhledem k již učiněnému vysvětlení vedlejšího účastníka, který odmítl, že by vůči stěžovatelce použil násilí, i tomu, že ostatní získané důkazy v tomto ohledu nevypovídají o jeho násilí, nýbrž o jiné formě nátlaku, nelze městskému státnímu zastupitelství vytýkat závěr, že nové vysvětlení vedlejšího účastníka nemohlo ve věci přinést nové relevantní skutečnosti (viz bod 25 tohoto usnesení). Úvahy městského státního zastupitelství nejsou ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů (viz bod 19 tohoto usnesení), podle níž pro posouzení skutkové podstaty trestného činu znásilnění postačuje, že pachateli musela být nevole oběti s jeho jednáním zjevná, aniž by musel překonávat její fyzický odpor. Městské státní zastupitelství ostatně netvrdí, že zřejmý fyzický odpor oběti je nezbytnou podmínkou pro závěr o spáchání trestného činu znásilnění. Pouze konstatovalo, že stěžovatelka podle svých tvrzení neprojevila intenzivní fyzický odpor vůči jednání vedlejšího účastníka. Není pravděpodobné, zda by se nyní ještě podařilo získat další důkazy. Jak vyplývá z příslušného policejního spisu, policejní orgán v minulosti kontaktoval různé osoby, u nichž se domníval, že by mohly vypovědět o okolnostech tehdejšího vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. Jimi podaná vysvětlení však závěr o použití násilí nepodpořila. Přehlédnout nelze ani plynutí času, kdy jednání vedlejšího účastníka, jímž podle stěžovatelky měl být spáchán trestný čin, skončilo před asi 7 lety, a jednotlivé útoky, které podle jejího názoru naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, nastaly ještě o několik let dříve. Pro úplnost je třeba dodat, že získané důkazy nenasvědčovaly tomu, že by vedlejší účastník spáchal jiný trestný čin v letech 2014 až 2019, a policejní orgán v posuzované věci neměl důvod prověřovat takovéto domnělé jednání.
46. Tím není vyloučeno, že se vedlejší účastník vůči stěžovatelce nedopustil trestného činu. Městské státní zastupitelství ze získaných důkazů dovodilo, že výše shrnutým jednáním vedlejšího účastníka mohl být spáchán trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustí pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti. Vedlejší účastník měl zneužít závislosti stěžovatelky vůči němu. Tato závislost vyplývala zjednodušeně řečeno jednak z jeho postavení kněze římskokatolické církve a s tím spojené autority, jednak z toho, že v průběhu let významně materiálně podporoval stěžovatelku a její rodinu. Městskému státnímu zastupitelství nelze vytknout, že nehodnotilo získané důkazy ve své komplexnosti. Svým právním hodnocením částečně uznalo argumentaci stěžovatelky o nesprávnosti napadeného usnesení policejního orgánu, byť tato skutečnost již z důvodu promlčení nemohla vést k zahájení trestního stíhání.
47. Stěžovatelka rozporuje i právní názor městského státního zastupitelství, podle něhož se zvlášť přitěžující okolnost podle § 186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku neuplatní u skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku. Právě od tohoto právního názoru se odvíjí závěr o zániku trestnosti uplynutím promlčecí doby pěti let podle § 34 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Ústavní soud má za to, že městské státní zastupitelství ve věci postupovalo nejen v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 783/2017), ale především v souladu s jednoznačným zněním § 186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, který odkazuje pouze na odstavec 1, a nikoli i na odstavec 2, jak je tomu v jiných částech tohoto ustanovení. Výkladem nelze dospět k závěru, že zákonodárce v tomto případě vztáhl § 186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku i na § 186 odst. 2 trestního zákoníku, aniž by to výslovně vyjádřil. Takovýto rozšiřující výklad v neprospěch pachatele by odporoval čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání stanovit. Nic na tom nemění ani úvahy o tom, zda je stávající zákonná úprava trestného činu sexuálního nátlaku dostatečná z hlediska jí sledovaného účelu.
48. Uvedené závěry nelze vykládat tak, že jimi Ústavní soud konstatuje vinu vedlejšího účastníka, případně, že přisvědčil závěru městského státního zastupitelství o trestnosti jeho jednání. Takovýto závěr by v souladu s čl. 40 odst. 1 Listiny mohl učinit jen soud rozhodující v trestním řízení na základě obžaloby při respektování všech procesních práv obžalovaného. Ústavní soud se na tomto místě omezuje na zjištění, že městské státní zastupitelství se v rámci výkonu dohledu řádně vypořádalo s námitkami stěžovatelky, která se na základě hájitelného tvrzení o tom, že se stala obětí trestného činu, domáhá vůči státu, aby jí prostředky trestního práva poskytl ochranu proti zásahům do její svobody a důstojnosti, k nímž mělo dojít jednáním vedlejšího účastníka. V tomto ohledu se městské státní zastupitelství nedopustilo žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, což platí i pro závěr, že i kdyby se vedlejší účastník skutečně dopustil trestného činu, jeho trestnost již v mezidobí z důvodu uplynutí promlčecí doby zanikla. Právě vyrozuměním městského státního zastupitelství bylo stěžovatelce současně poskytnuto určité zadostiučinění, a to tím, že bylo zjištěno pochybení policejního orgánu, který rozhodl o odložení věci navzdory tomu, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly spáchání trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, jehož obětí měla být stěžovatelka. Tím bylo nepřímo zjištěno, že policejní orgán v rozporu s čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 3 a 8 Úmluvy nedostál své povinnosti provést účinné vyšetřování. Protože napadeným vyrozuměním, kterým městské státní zastupitelství posoudilo podnět k výkonu dohledu, již uvedené pochybení bylo zjištěno, nelze učinit závěr, že tímto vyrozuměním byla porušena uvedená základní práva stěžovatelky.
VII. Závěr
49. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Jan Filip v. r. předseda senátu