9. Dospělo-li by plénum v odůvodnění k jasnému závěru, že včasnost elektronického podání soudu učiněného prostřednictvím datové schránky je (na rozdíl od e-mailového podání) třeba posuzovat podle okamžiku odeslání datové zprávy soudu, přijaté „restriktivní“ stanovisko týkající se e-mailového podání by bylo komplexnější a jevilo by se přiměřeněji. Jelikož tak většina pléna neučinila, bude dále na obecných soudech, aby se s ústavně konformním posouzením otázky včasnosti podání učiněného prostřednictvím systému datových schránek v budoucích případech vyrovnaly samy.
2. Odlišné stanovisko soudců Pavla Šámala, Radovana Suchánka a Josefa Fialy
1. Nesouhlasíme s většinou pléna, která přijala stanovisko k včasnosti elektronického podání e-mailem, a to zejména pro rozpor výroků I a II s jeho odůvodněním. Proto uplatňujeme podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko.
2. Stanovisko vychází z teze (bod 21), že „po skutkové stránce jsou věci vedené podsp. zn. II. ÚS 2560/13asp. zn. I. ÚS 1179/20téměř totožné“ a že toliko „nepodstatný rozdíl ve srovnávaných případech“ spočívá v tom, kde byl připojen zaručený elektronický podpis. Rozdílů oproti věcisp. zn. II. ÚS 2560/13[nálezsp. zn. II. ÚS 2560/13ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639)] je však více, jak si byl vědom i Nejvyšší správní soud, když si povšiml a ve svém vyjádření uvedl, „že se nyní posuzovaný případ v podstatných okolnostech odlišuje od situace posuzované v uvedeném nálezu“, takže jeho závěry na nynější věc nelze vztáhnout (viz též první větu bodu 11 stanoviska). Zaprvé není v nynější věci podpis opatřen tzv. časovým razítkem a je odvozen od času a data, na něž byl nastaven počítač podatele, a zadruhé nelze podle záznamu o ověření elektronického podání elektronické podatelny Nejvyššího správního soudu zjistit datum a čas odeslání podání (body 9 a 10). Naproti tomu ve věcisp. zn. II. ÚS 2560/13byly pochybnosti o okamžiku odeslání podání rozptýleny na základě obsahu soudního spisu s tím, že podání bylo odesláno před půlnocí. Jak oproti tomu vyplývá ze stanoviska (bod 9), ve věcisp. zn. I. ÚS 1179/20datum na kopii e-mailu přiložené k ústavní stížnosti nevypovídá o skutečném času odeslání e-mailové zprávy a svědčí jen o datu nastaveném v počítači podatele, přičemž podle Nejvyššího správního soudu „rozdílnost časových údajů o podpisu přílohy, resp. odeslání zprávy, které jsou přitom všechny odvozovány z nastavení odesílatelova zařízení, znemožňuje hodnocení stěžovatelových tvrzení jako dostatečně věrohodných“ (bod 11). To představuje podstatné skutkové odlišnosti od překonávaného nálezu, jež však většina pléna při svém rozhodování vůbec nevzala na zřetel.
3. Názor většiny vyjádřený ve výroku stanoviska váže včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu na okamžik, kdy podání dojde soudu a kdy je též řádně učiněno, a nikoli na okamžik, kdy je podatelem odesláno. Pro posouzení včasnosti podání není ani relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil. Ač s těmito právními větami souhlasíme, nemohli jsme pro stanovisko hlasovat, neboť většina schválila i tu část odůvodnění [část V. 4 c), bod 69 a násl.], která zejména výrok I zpochybňuje, a to přesto, že původně navrhované výroky III a IV neschválila. Pro úplnost uvádíme znění těchto výroků: „III. Soud je povinen v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit v případě potřeby příslušné kroky směřující ke zjištění přesného okamžiku učinění podání. IV. Tvrdí-li podatel, že e-mailové podání bylo učiněno opožděně z důvodu technických problémů na e-mailových serverech, za které odpovídá stát, je nutné, aby jeho tvrzení bylo věrohodně prokázáno; s pouhou kopií e-mailu se spokojit nelze. Je-li prokázáno, že e-mailové podání nebylo učiněno včas z důvodu technických závad způsobených na straně provozovatele e-mailového serveru Ministerstva spravedlnosti či soudu, které podatel nemohl předvídat, nelze takovou skutečnost přičítat k tíži podatele a příslušné podání nelze odmítnout jako opožděné. Je-li pro posouzení včasnosti e-mailového podání rozhodující okamžik, kdy dojde soudu, nemají okolnosti jeho odeslání existující na straně podatele vliv na posouzení této otázky.“
4. V části V. 4 c) řeší stanovisko „z pohledu požadavků základního práva účastníků na přístup k soudu“, jak mají soudy postupovat v hraničních případech, ve kterých existuje pochybnost o přesném okamžiku dodání e-mailového podání. V této části stanovisko v bodu 72 uvádí, že „v případech technických poruch na straně provozovatelů e-mailových serverů, za které odpovídá stát, nelze aplikovat výše stanovené pravidlo posuzování včasnosti e-mailového podání k okamžiku předání podání automaticky bez dalšího. Stejně jako u ostatních ,neprivilegovaných‘ způsobů podání je nutné uplatnit pravidlo, že v souladu se základním právem účastníka řízení na přístup k soudu nelze případné nepředvídatelné technické poruchy uvnitř fungování systému podání na straně státu vyložit k tíži podatele a jeho podání odmítnout jako opožděné“. Připouští se tak možnost, že účastník odešle elektronické podání včas, avšak vzniknou „technické problémy na straně státu při doručování e-mailu“ (viz body 73 a 74). Jakkoli i zde trvá stanovisko na tom, že soud „posuzuje pouze údaj o okamžiku dojití podání“, přesto současně dovozuje, že pro soud je relevantní, zda účastník řízení „podání prostřednictvím e-mailu učinil včas“, pro což má být rozhodná skutečnost, zda je „prodleva mezi okamžikem odeslání a okamžikem dodání nepředvídatelně dlouhá“, přičemž účastník „to má možnost obratem zjistit“ a následně „v přiměřené době a věrohodným způsobem“ včasnost podání tvrdit. Přestože tak výroky stanoviska stojí na závěru, že okamžik odeslání e-mailového podání význam nemá a rozhodující je pouze okamžik dojití podání soudu, najednou je určující okamžik jeho odeslání. Připouští se tedy, že má význam přihlížet nejen k okamžiku doručení e-mailového podání, ale i k okamžiku jeho odeslání (resp. době mezi nimi), a účastník se v případě prodlevy nabádá k obraně. Názory uplatněné v této části jsou tak logicky svým významem protisměrné výrokům stanoviska, pakliže se ve zde pojednávaných případech doručení podání soudu identifikuje již s jeho odesláním.
5. Řešila-li již většina v odůvodnění stanoviska, jak by měly postupovat obecné soudy v hraničních případech, ve kterých existuje pochybnost o přesném okamžiku dodání e-mailového podání, což je podle našeho názoru doménou judikatury obecných soudů, především Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, měly být podle našeho názoru vyřešeny i všechny související otázky, zejména jak bude dále postupovat obecný soud, a to podle všech procesních předpisů (tedy i podle trestního řádu), jestliže zjistí, že došlo k takové technické poruše e-mailového serveru, za který odpovídá stát, a v důsledku níž bylo podání dodáno příslušnému soudu s větším časovým odstupem, např. až po uplynutí příslušné lhůty k podání opravného prostředku, který takové podání obsahovalo, a obecný soud v mezidobí učinil odmítavé nebo zamítavé rozhodnutí o takovém opravném prostředku. Nepochybně je třeba takové rozhodnutí v dalším řízení „odstranit“, neboť není možné, aby o podaném opravném prostředku existovala protichůdná rozhodnutí (např. odmítavé či zamítavé a současně vyhovující rozhodnutí). Stanovisko neobsahuje žádné řešení tohoto problému a ponechává je na obecných soudech, a to přesto, že jinak jejich postupy v části V. 4 c) – podle našeho názoru v rozporu s § 23 zákona o Ústavním soudu – řeší. Přitom v tomto směru existují v konkrétních procesních předpisech různé možnosti, např. podle občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4, zatímco podle trestního řádu by zřejmě přicházelo v úvahu jen analogické použití jeho § 61 o navrácení lhůty (analogie v trestním právu procesním je zásadně zpravidla přípustná; srov. Šámal, P. Trestní řád. I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 11), neboť trestní řád žalobu pro zmatečnost nezná. Při důsledném uplatnění konstrukce, že podání je učiněno až jeho dojitím k soudu, k němuž však došlo až po uplynutí lhůty (jde tedy o opožděné podání), avšak ještě nebylo vydáno příslušné rozhodnutí, přichází v úvahu aplikace institutu prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. Je totiž nepochybné, že ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, který má v tomto případě objektivní povahu.
6. Navíc většina vypustila z výroku I původního návrhu stanoviska i odkaz na § 40 odst. 4 soudního řádu správního a § 57 odst. 3 o. s. ř., čímž se stanovisko ve výrocích „tváří“ obecně, ač v odůvodnění zůstala argumentace týkající se pouze soudního řádu správního a občanského soudního řádu. Zcela tedy chybí odůvodnění ve vztahu k trestnímu řádu, pro nějž by právní názor uvedený v obou výrocích měl zřejmě vzhledem k uvedenému zobecnění také platit. Tímto postupem byl ovšem podle našeho názoru opět přestoupen dosah § 23 zákona o Ústavním soudu, neboť stanoviskem je možno řešit jen právní názor odchylný od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, konkrétněsp. zn. II. ÚS 2560/13, který se týkal pouze výkladu soudního řádu správního, což vyplývá z bodu 34 odůvodnění uvedeného nálezu, ve kterém se uvádí: „Ustanovení § 37 odst. 2 s. ř. s. umožňuje účastníkům a osobám zúčastněným na řízení činit podání v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona [tj. dle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů], přičemž podání v této formě ani nevyžaduje potvrzení písemným podáním shodného obsahu či předložení originálu. Ačkoliv ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. skutečně spojuje zachování lhůty toliko s taxativně vymezenými způsoby podání, v nichž elektronická podání absentují, nelze jej vykládat natolik restriktivně, že by jím bylo znemožněno zachování lhůty prostřednictvím jinak kvalifikované formy podání, a to již i pro subsidiární použití ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu ve správním soudnictví (§ 64 s. ř. s.). Dává-li tudíž soudní řád správní účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona, pak není s ohledem na výše vyložené závěry materiálně myslitelné, aby systémové procesy zpracování takového datového přenosu v rámci tohoto doručovacího mechanismu šly na jeho vrub. Účastník řízení je v každém případě povinen soudu údaj o odeslání takové e-mailové zprávy věrohodným způsobem prokázat, nevyplývá-li již ze samotné přijaté zprávy datum a čas jejího odeslání …“ Navíc podle obecně zastávaného výkladu § 23 zákona o Ústavním soudu lze předložit senátem plénu pouze otázku ústavněprávní, která je bezprostředně relevantní pro posouzení věci samé, a nikoli procesní otázky související s výkladem běžných zákonů, což má význam i z hlediska odůvodnění stanoviska právě v části V. 4 c) vyjadřující se – již dle svého názvu – k postupu (obecného) soudu v případě pochybnosti o včasnosti e-mailového podání.