16. Takový přístup by v konečném důsledku mohl vést i k porušení mezinárodních závazků České republiky. Právo na vzdělání je zaručeno i čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v souladu s jejím čl. 13 je třeba zajistit účinný prostředek ochrany tohoto práva. Podotýkáme, že omezení práva na vzdělání v době nouzových stavů se neocitají mimo působnost mechanismu ochrany práv zakotveného Úmluvou. Například v rozhodnutí ve věci Uzun proti Turecku ze dne 10. 11. 2020 č. 37866/18 proto byla například (kvazimeritorně) přezkoumána stížnost tureckého studenta drženého ve vazbě, který se po vyhlášení nouzového stavu v roce 2016 nemohl v důsledku přijatých vládních opatření zúčastnit univerzitních zkoušek. Ve věci stěžovatelek je přitom namítán mnohem rozsáhlejší zásah do práva na vzdělání.
17. Česká republika patří k zemím, v nichž jsou školy uzavřeny po nejdelší dobu (viz např. statistiky na https://en.unesco.org/covid19/educationresponse). Vedle zásahů do práva na vzdělání může v důsledku toho docházet i k zásahům do práva nezletilých na soukromý život, jehož součástí je i rozvíjení sociálních vazeb s jejich vrstevníky, jelikož pro dítě je zákaz chodit do školy omezením dvou ze tří způsobů jeho socializace v lidské společnosti (jimiž jsou rodina, škola a skupina vrstevníků). K vyloučení osobní přítomnosti žáků docházelo navzdory tomu, že jiná prostředí, v nichž rovněž dochází ke značné kumulaci osob, jako je průmyslová výroba, nebyla tímto způsobem omezována. I s vědomím těchto okolností bylo povinností soudní moci nalézt cestu, jak poskytovat soudní ochranu. Rozhodnutí většiny ovšem k hledání této cesty nijak nepřispělo, a navíc je v kontextu judikatorního dialogu Ústavního soudu a správních soudů spíše matoucí.
III. Závěr
18. Většina odmítla ústavní stížnosti jako návrhy podané osobami zjevně neoprávněnými, a naložila tak s nimi odlišně než s obdobnými návrhy v nedávné minulosti, aniž by svůj postup a vztah k předchozím rozhodnutím vyložila. Již proto nemohlo mít většinové rozhodnutí naši podporu. Jelikož důvod odmítnutí návrhu dle nás tvoří nedílnou součást výroku, hlasovali jsme proti jeho přijetí. Na rozdíl od většiny totiž nemáme pochyb o tom, že stěžovatelky jsou aktivně legitimovány k podání ústavních stížností, a Ústavní soud se měl v souladu s dosavadním přístupem zabývat přípustností ústavních stížností. Namístě přitom bylo ústavní stížnosti buď připustit k věcnému projednání, nebo stěžovatelky odkázat na soudní ochranu ve správním soudnictví a vyložit, že její zajištění je nedílnou součástí požadavků plynoucích z principů demokratického právního státu, které vyžadují, aby v případě každého zásahu do základních práv byl poskytnut přístup k soudnímu přezkumu.
V Brně dne 13. dubna 2021
Kateřina Šimáčková
Jaromír Jirsa
Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka proti části odůvodnění usnesení
1. Uplatňuji vůči odůvodnění usnesení podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko.
2. Důvod tohoto konkurenčního stanoviska však nespočívá primárně v tom, že bych polemizoval s obsahem odůvodnění, nýbrž mám problém s absencí toho, co v něm uvedeno není, avšak mám za to, že být řečeno mělo.
3. Argumentace ohledně krizových opatření vlády totiž v odůvodnění usnesení končí tím, že jednotlivec není aktivně legitimován k napadení právního předpisu (bod 27) a zákonnou úpravu nelze obcházet tím, že by byla označována za zásah orgánu veřejné moci (bod 28). S tímto názorem souhlasím; ostatně Ústavní soud ho vyslovil v minulosti již mnohokrát.
4. Problém ale spatřuji v tom, že v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/21Ústavní soud odmítl podobnou ústavní stížnost, ovšem nikoliv pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele, nýbrž pro nepřípustnost. Nevyloučil totiž (s odkazem na některá rozhodnutí správních soudů) možnost stěžovatelů podat tzv. zásahovou žalobu, přičemž je především na správních soudech, "aby vyložily, zda a případně za jakých podmínek se lze bránit zásahovou žalobou proti konkrétním důsledkům krizového opatření. V rámci řízení o zásahové žalobě pak správní soudy v intencích čl. 95 Ústavy jako předběžnou otázku posoudí zákonnost či ústavnost aplikovaného krizového opatření a případně podle povahy tohoto právního předpisu zvolí příslušný postup" (bod 20). Protože stěžovatelky ve věcisp. zn. Pl. ÚS 1/21možnosti podat zásahovou žalobu nevyužily, byla ústavní stížnost v této části shledána nepřípustnou.
5. Na tento právní závěr však nyní Ústavní soud nijak nezareagoval (byť procesní situace obou případů je srovnatelná) a jeho postup se může oprávněně jevit jako nekonzistentní.
6. Jakkoliv jsem proto souhlasil s odmítnutím ústavních stížností, vytýkám většinovému názoru pléna, že nevyjasnilo otázku, zda (1.) považuje názor obsažený v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/21za excesivní, a proto ho Ústavní soud nebude nadále sledovat (což však mělo být řečeno výslovně), anebo (2.) jelikož se v mezidobí Nejvyšší správní soud k této otázce již vyslovil a jeho právní názor je pro Ústavní soud plně akceptovatelný (viz rozsudek sp. zn. 9 As 296/2020 ze dne 4. 2. 2021, kde je výslovně uvedeno, že "absenci pravomoci k přezkumu jiného právního předpisu pochopitelně nelze obcházet teoretickou konstrukcí, podle které lze v řízení o zásahové žalobě dne § 82 a násl. s. ř. s. přezkoumat a případně konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře jednotlivce. Tím by v podstatě došlo k popření výše uvedených pravidel."), není dán rozumný důvod dále vyčkávat na sjednocení judikatury správních soudů. V prvním případě pak bylo namístě ústavní stížnosti odmítnout pro nepřípustnost, zatímco ve druhém pro zjevnou neoprávněnost stěžovatelů.
7. Pro úplnost dodávám, že usnesením ze dne 19. 2. 2021 č. j. 9 As 264/2020-29 devátý senát Nejvyššího správního soudu postoupil rozšířenému senátu k rozhodnutí otázku, zda lze jednání základní školy, která v souladu s krizovým opatřením přeruší výuku v prostorách školy, považovat za zásah správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s. Z tohoto usnesení je tedy zjevné, že sjednocování judikatury správních soudů v této právní otázce stále probíhá a Ústavní soud proto ještě nemusel opustit zdrženlivější přístup, který zvolil právě v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/21(a také např. i v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 19/20ze dne 9. 6. 2020). Pokud tak ale učinil, bylo namístě se k tomu v odůvodnění alespoň jednoznačně vyjádřit.
8. Nezodpovězena tak Ústavním soudem zůstává i nadále otázka, zda lze zásahovou žalobou brojit přímo proti důsledkům právního předpisu (tzn. krizového opatření vlády), a to alespoň v takovém případě, dopadají-li tyto důsledky do práv vymezeného okruhu osob bez zprostředkování jiným orgánem veřejné moci a možnost soudní ochrany proti těmto zásahům je proto fakticky zcela vyloučena.
9. Protože Ústavní soud má předložené právní otázky řešit a nikoliv se jejich řešení vyhýbat, uplatňuji toto odlišné stanovisko.
V Brně dne 13. dubna 2021
Vojtěch Šimíček