Obiter dictum (bod 22) je tudíž věcně zbytečné a nadto i - zejména soudcovsky - nevhodné, nepotřebné a nadbytečné. A nejen to - ono je dokonce v opozici (kontrérní) k závěrům v usnesení učiněným. Vlastně se v něm dovozuje, že vyhlášení nouzového stavu neústavní bylo. A to v judikaturních poměrech, kdy dosud otázku přezkumu vyhlášení nouzového stavu Ústavní soud věcně neřešil, a ona nepochybně není jednoduchá (viz zejména výhradu vzhledem k čl. 9 odst. 2 a dalším základním ustanovením Ústavy, jak se připomíná v bodu 19). Což implikuje otázku další - v obiter dicto však nepoloženou - jaký by byl důsledek takového posouzení. Přitom však plénum shledává (bod 20), že návrh skupiny senátorů nenaplňuje podmínky pro soudní kontrolu napadeného usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu (neboť to neznamená změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu, proti čemuž by se mohla bránit svým návrhem zejména politická menšina - viz bod 19), a proto nemůže Ústavní soud "vést a legitimovat k přesahu jemu Ústavou a zákonem o Ústavním soudu vymezené působnosti a pravomoci". Je toto vše dobrý předpoklad pro pouhé "uvažování" mimochodem nebo pro takovéto "doplnění" nosných důvodů rozhodnutí v rámci obiter dicti?
Dle našeho názoru není žádný věcný důvod, aby Ústavní soud na tomto procesním základě začal o věci spekulovat tak, jak to předvádí v bodu 22. Jestliže totiž - jak je tomu nyní - Poslanecká sněmovna zakrátko (již čtvrtého dne) po vyhlášení nouzového stavu přijala usnesení o jeho zrušení (a to ještě před podáním návrhu skupiny senátorů v nynější věci), tak k čemu zde obsažené úvahy nepříslušného Ústavního soudu? Kdyby totiž Poslanecká sněmovna nouzový stav nezrušila, musel by být k jeho přezkumu Ústavním soudem - dle jeho dosavadní judikatury i dnešního usnesení - naplněn právě onen meritorní důvod spočívající ve změně podstatných náležitostí demokratického právního státu, a nikoli důvod toliko procesní, tj. že věcné důvody pro jeho vyhlášení zde skutečně existovaly, ale chybný byl jen postup vlády. Ústavní soud však věcně nic nepřezkoumával, což ani nemůže, když ve věci není příslušný - ostatně snad přece i proto vyjádření vlády nebylo soudcem zpravodajem vyžádáno, což by se ovšem při zařazení závěrů obsažených v bodu 22 do textu plenárního usnesení jistě slušelo.
I kdyby plénum nyní změnilo svůj dosavadní právní názor o nepříslušnosti Ústavního soudu k přezkumu vyhlášení nouzového stavu, k čemuž však nedošlo (srov. odlišná stanoviska Radovana Suchánka a Milady Tomkové k usnesenísp. zn. Pl. ÚS 8/20), Ústavní soud se stal i tak nepříslušným k rozhodnutí o návrhu na zrušení napadeného usnesení vlády již v důsledku zrušení onoho nouzového stavu usnesením Poslanecké sněmovny (č. 84/2021 Sb.) k datu účinnosti zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, který nabyl účinnosti dnem 27. 2. 2021. Je jistě pozoruhodné, že navrhovatelka, která "nepožaduje přezkoumání důvodnosti rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu" (bod 19), se v petitu svého návrhu datovaného dnem 19. 2. 2021 domáhá zrušení usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, aniž by vzala na zřetel, že usnesením Poslanecké sněmovny z předchozího dne (18. 2.) byl tento nouzový stav zrušen.
Toto obiter dictum, jevící se jako jakási "nezávazná deklarace" neústavnosti rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu, se samozřejmě okamžitě stane "hlavním poselstvím" dnešního usnesení. Ústavní soud jím, bohužel, znovu vykročil na pole nezdrženlivého arbitra právně-politických sporů, který si nemůže odpustit dát své mínění alespoň ex post veřejně najevo, ačkoli pro to nemá žádný procesní prostor. A přitom ve výsledku pro věc samu zcela zbytečně.
3. Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podávám odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění usnesení ze dne 16. 3. 2021sp. zn. Pl. ÚS 12/21.
Vedou mne k tomu tyto důvody:
1. Předmětem řízení byl přezkum ústavnosti vyhlášení nouzového stavu pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na dobu od 00:00 hodin dne 15. února 2021 na dobu 14 dnů, vyhlášeného pod č. 59/2021 Sb., a s tím spojený návrh na zrušení blíže konkretizovaných krizových opatření vlády, která na vyhlášení nouzového stavu navazovala.
2. Ústavní soud v návaznosti na svá předchozí rozhodnutí (srov. např. usnesenísp. zn. Pl. ÚS 8/20,Pl. ÚS 11/20) návrh na zrušení vyhlášení nouzového stavu odmítl s tím, že neobsahuje-li samotné rozhodnutí o nouzovém stavu ve smyslu čl. 6 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky přímo konkrétní krizová opatření, je jeho přímý a "izolovaný" přezkum Ústavním soudem v zásadě vyloučen (výjimkou je porušení čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), neboť v takovém případě jde primárně o akt vládnutí politické povahy, jehož kontrola je v zásadě politickým rozhodováním vyhrazeným Poslanecké sněmovně podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
3. S tímto závěrem by bylo možno souhlasit, kdyby nedošlo ke změně formulace bodu 22, která celé rozhodnutí včetně výroku I zpochybnila, popř. ještě lépe, kdyby došlo k jeho vypuštění z textu.
4. Ústavní soud zde dochází k závěru (neúspěšně zastíranému), že vyhlášení nouzového stavu dne 14. 2. 2021 bylo neústavním aktem vlády, pro který nebyly splněny podmínky. Současně však Ústavní soud ve výroku I vyslovil, že návrh se odmítá. V odůvodnění navázal na svá předchozí rozhodnutí a uvedl, že k jeho přezkoumání není příslušný, jinak řečeno, není v jeho kompetenci o takovém návrhu rozhodnout. Nicméně to většině Ústavního soudu nebránilo, aby přesto k závěru o neústavnosti (maskovanému pod označením obiter dictum) dospěla. Co z takového postupu plyne pro budoucí rozhodování vlády o nouzovém stavu, není jasné.
5. Obiter dictum je v podmínkách kontinentálního práva obvykle spojováno s oním kouzelným podmiňovacím způsobem vyjádřený slůvkem - "i kdyby". Např. - i kdyby tomu bylo tak, jak tvrdí stěžovatel, nemohlo by být rozhodnuto jinak, neboť...". Tato tradiční konstrukce v bodě 22 obsažena není. Přesněji byla z bodu 22 vypuštěna, avšak zůstalo zde konstatování o neústavnosti postupu vlády, neboť co jiného chápat pod tímto závěrem: "Jestliže pak ústavní zákon o bezpečnosti České republiky kogentně stanoví, že vláda může vyhlásit nouzový stav nejdéle na dobu 30 dnů a uvedená doba se může prodloužit jen po předchozím souhlasu Poslanecké sněmovny (čl. 5 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 2), jiný postup při prodloužení nouzového stavu není možný. Nezmění-li se skutečnosti, na základě kterých byl vyhlášen nouzový stav, nelze ,nově´ vyhlásit nouzový stav vládou od okamžiku, kdy ,povolený´ nouzový stav skončil a Poslanecká sněmovna s jeho prodloužením nesouhlasila." Tím se konstrukce obiter dicti zhroutila. Nejen to, navíc v rozporu s chápáním obiter dicti je pod jeho hlavičkou obiter dicti ve skutečnosti řešena základní ústavní otázka - zda bylo vyhlášení nouzového stavu ústavně konformním postupem, či nikoli.
6. Vysvětlovat tak bylo třeba mnohé, avšak nakonec zůstalo jen holé konstatování, že při vyhlášení došlo k porušení pravidel vyhlašování nouzového stavu (znovu - nikoli čl. 9 odst. 2 Ústavy - viz bod 20 odůvodnění), nebyly splněny podmínky pro jeho vyhlášení (aniž to bylo zkoumáno), a rozhodnutí se tak díky takovému lame duck odůvodnění stalo vlastně zmatečným.
7. Odůvodnění je v rozporu s výrokem, který stížnost odmítá pro nesplnění procesních podmínek řízení. Ústavní soud uznává, že navrhovatelka (skupina senátorů) má pravdu, když namítá, že postup vlády byl neústavní (a už ne za předpokladu "i kdyby"), avšak to neznamená, že by s tím měl Ústavní soud něco dělat, protože je přece nepříslušný. Tato stručná věta v bodě 22 tak klade více otázek, než dává odpovědí. Jaké? Zde jsou alespoň některé:
- Může skupina senátorů (nejde ani o státní orgán) vstupovat do politického konfliktu většiny v Poslanecké sněmovně s menšinou a následně s postupem vlády? Nedochází zde k proměně Ústavy (čl. 68 odst. 1), podle které je vláda ústavně-politicky odpovědna Poslanecké sněmovně?
- Byla vyslyšena navrhovatelka, ale slovo nedostala vláda, ačkoli je její akt napaden a navíc její postup je označen za neústavní?
- Není-li vyhlášení nouzového stavu (jako usnesení či rozhodnutí vlády) právním předpisem, jak mohla skupina senátorů takový návrh podat [podle § 64 odst. 1 písm. b), popř. § 64 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], jak se mohl Ústavní soud prohlásit nepříslušným, a přesto dojít sebevědomě k závěru bez použití oné pomůcky "i kdyby", že došlo k porušení ústavního zákona o bezpečnosti a ve smyslu usnesenísp. zn. Pl. ÚS 8/20i k porušení čl. 9 odst. 2 Ústavy?
- V čem tedy spočívají ony podmínky (porušení čl. 9 odst. 2 Ústavy) - je to pouze ústavnost postupu vyhlašování nouzových opatření nebo i hodnocení podmínek ekonomických, medicínských, organizačních, epidemických atd.?
- Značí uvedené, že vyslovení nesouhlasu s "prodloužením" nouzového stavu se rovná zákazu vyhlášení nouzového stavu nejen "za jiných podmínek", nýbrž i "s jinými podmínkami", když přece vyhlášení je spjato s určitými podmínkami a zase za jiných podmínek se snaží krizovou situaci řešit?
- Kde je tady vyloženo ono požadované porušení čl. 9 odst. 2 Ústavy (usnesení sp. zn. Pl. 8/20) a hlavně, kde je zdůvodněno, že tady je a že jde skutečně o jeho porušení, když v bodě 20 se tvrdí pravý opak? To se už dostáváme na pole těch, kteří volají po právu na odpor podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod?
- Může Ústavní soud vytýkat vládě, že postupovala při výkladu ústavního zákona o bezpečnosti vadně, protože jej vykládala prostřednictvím obyčejného (krizového) zákona, a přitom sám postupovat úplně stejně za pomoci problematického (ne)výkladu § 3 odst. 5 krizového zákona?
- Skutečně byl postup hejtmanů krajů při hodnocení krizové situace podle čl. 5 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti zcela mimo realitu? Měla tedy vláda čekat nějakou dobu, až se projeví nedostatečnost prostředků, kterými jsou ve stavu nebezpečí hejtmani, potažmo vyšší územní samosprávné celky vybaveni, aby začala zase plnit své ústavní povinnosti, tedy dokonce základní povinnost státu podle čl. 1 a 2 ústavního zákona o bezpečnosti?
- Kde je hranice mezi hodnocením ústavnosti (čl. 83 Ústavy), ke kterému je Ústavní soud příslušný, a mezi politickým rozhodováním, do kterého naopak zasahovat nemá?
- Jak je třeba v tehdejší (polovina února 2021) situaci hodnotit to, že Poslanecká sněmovna nevyužila možnost zrušit vyhlášení (podle většiny Ústavního soudu skrytě prodlouženého) nouzového stavu? Nebo v takové situaci už čl. 6 odst. 3 ústavního zákona o bezpečnosti neplatí?
- K čemu máme princip subsidiarity? Bránil někdo většině v Poslanecké sněmovně vyhlášení nouzového stavu zrušit? Nikoli, vždyť se tak stalo usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 18. 2. 2021 (č. 84/2021 Sb.) za čtyři dny. Právnicky řečeno - Poslanecká sněmovna nepovažovala vyhlášení (č. 59/2021 Sb.) za nulitní akt, nýbrž za akt "hodný" zrušení a neobrátila se za tím účelem na Ústavní soud?
- Bylo třeba vyložit, jaký dopad mělo v této únorové situaci přijetí zákona č. 94/2021 Sb. a jaký dopad by to mohlo mít pro další vyhlašování nouzového stavu z hlediska kritérií proporcionality zásahu, zejména zákazu jeho nadměrnosti?
- Bylo-li již vyřčeno, že postup vlády ve spolupráci s hejtmany (ať už si o tom myslíme cokoli) byl neústavní, jaké to mělo a má důsledky?
- Takto si lze obtížně představit odpověď na prastarou otázku, zda platí "Necessitas non habet legem"? Jistěže se v právním státě v právní situaci řídíme pravidly, ale proč se tedy tváříme, že nikoli?
- Jedná-li tedy vláda v přesvědčení, že postupuje ústavně, je to dobře, nebo nejedná-li, je to dobře? Jde o otázky řešené státovědou po staletí, jak jsme ale přispěli k jejich řešení my?
8. Tak by bylo možno pokračovat. Na tyto otázky ve výroku a jeho odůvodnění nenacházím odpověď, přesněji řečeno, navzájem jsou v rozporu a neposunují možnost řešení těchto problémů v budoucnosti ani o kousek, ačkoli sama navrhovatelka ke spěchu nepobízí. Naštěstí jde o ochranu před nákazou a o ochranu životů a zdraví v nemocnicích, a nikoli o boj v zákopech.