28. Pokud se týká výroku I napadeného exekučního příkazu, tak ten byl v celém rozsahu zrušen výrokem I napadeného usnesení exekučního soudu č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019, čímž ústavní stížnost směřuje proti již neexistujícímu rozhodnutí, (resp. jeho části), a tudíž se jedná o nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Nepřípustná je ústavní stížnost také v části směřující proti výroku II napadeného příkazu, neboť ten byl změněn - rovněž napadeným - výrokem III usnesení exekučního soudu, a to ve prospěch stěžovatelky, byla-li jím uložená platební povinnost oproti příkazu soudního exekutora snížena o více než jednu třetinu. I kdyby tedy Ústavní soud shledal stížnost důvodnou v části směřující proti rubrikovanému usnesení exekučního soudu, samotné jeho zrušení by k ochraně práv stěžovatelky postačovalo, neboť by se exekučnímu soudu znovu otevřel prostor pro revizi napadeného příkazu soudního exekutora. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti proto Ústavní soud shledává stížnost v dané části objektivně nepřípustnou.
V. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
29. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná. 30. Dále Ústavní soud konstatuje, že k rozhodování soudů o nákladech (exekučního) řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 (N 64/49 SbNU 9) ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) ze dne 15. 10. 2012 či sp. zn. II. ÚS 1066/12 (N 100/69 SbNU 667) ze dne 6. 6. 2013]. O takový případ však v posuzované věci evidentně nejde.
31. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatelky je tedy nutno uvést, že stěžovatelka nepředložila argumentaci, která by Ústavní soud přesvědčila, že způsobem, jakým exekuční soud podústavní právo (tj. především § 341 občanského soudního řádu, § 87 odst. 2, § 90 odst. 3 exekučního řádu, § 13 exekučního tarifu) interpretoval a aplikoval, zasáhl do jejích ústavně garantovaných práv, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud závěry exekučního soudu, který je primárně a v zásadě i výhradně povolán k posouzení otázky účelnosti vynaložených nákladů v exekuci, ať už se jedná o náklady exekutora či oprávněné, nepovažuje za výsledek jeho svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což teprve by v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Odůvodnění napadeného usnesení přitom vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
32. Stěžovatelka v ústavní stížnosti taktéž namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení exekučního soudu, který opomenul nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03, a který exekuční soud označuje chybně za odmítavé usnesení. Ústavní soud k tomu uvádí, že citovaný nález se týkal v zásadě dvou otázek - zčásti interpretace a aplikace ustanovení § 7 exekučního tarifu a zčásti otázky (ne)přiznání úhrady hotových výdajů exekutorovi za zabezpečení exekuce. Přitom v otázce (ne)přiznání úhrady hotových výdajů exekutorovi Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ačkoliv se jednalo o nález, v části odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost pak uvedl, že navzdory značně strohému odůvodnění Městského soudu v Brně jakožto exekučního soudu neshledává ústavněprávní deficit v tom, jak exekuční soud neuznal část hotových výdajů exekutorovi, "neboť posouzení charakteru vynaložených hotových výdajů, jakož i jejich účelnosti, bylo zcela v kompetenci Městského soudu v Brně". Z toho vyplývá, že uvedené závěry ohledně účelnosti nákladů exekuce je třeba vztáhnout i na rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 3 (ačkoliv ten označil analogii s citovaným nálezem za nepřiléhavou), který má (měl) výhradní kompetenci posoudit otázku účelnosti vynaložených nákladů v exekuci, ať už se jedná o náklady exekutora či oprávněné. To se také stalo a Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení žádný ústavněprávní deficit neshledal (viz zejména body 30 až 36 odůvodnění napadeného usnesení).
33. K tomu Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelka otázku účelnosti vynaložených výdajů na bezpečnostní agenturu, otázky přičitatelnosti, zákonnosti, zavinění a přiměřenosti přenáší do roviny ústavního soudnictví, ačkoliv nejpozději rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3419/18 ze dne 30. 10. 2018 si musela být vědoma toho, že "bezdůvodné okupování kliniky stěžovatelkou a jejím kolektivem bez právního důvodu" je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uloženou povinnost nesplnila dobrovolně, odpovídá podle § 87 odst. 2 exekučního řádu oprávněnému (a nejen jemu) za náhradu nákladů, které při vymáhání nároku vznikly. Exekuční soud tak modifikací a korekcí napadeného příkazu plausibilně vysvětlil, které náklady exekuce považuje za odůvodněné a účelně vynaložené (snížené téměř o 40%, tj. ve výši 609 840 Kč včetně DPH), a proč s ohledem na pokrytí nákladů zálohou ve výši 900 000 Kč složenou oprávněnou se v tomto rozsahu stávají nákladem oprávněné (viz body 19 a 35 odůvodnění napadeného usnesení).
34. Ačkoliv Ústavní soud nezpochybňuje, že předmětná exekuce Kliniky se vymyká běžným standardům jiných exekučních řízení, nemůže ani obsáhlá polemika stěžovatelky se závěry exekučního soudu v otázce nákladů exekuce, respektive nákladů oprávněného (na rozdíl od výše odměny soudního exekutora stanovené podle ustanovení § 7 exekučního tarifu - viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/19 ze dne 23. 3. 2021) v tomto řízení o ústavní stížnosti zajistit úspěch ve věci.
35. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu