41. Na tomto místě lze citovanou judikaturu SDEU přiměřeně použít i na povinnost Nejvyššího soudu vypořádat se ústavně konformním způsobem s tvrzeným rozporem unijní a národní úpravy a návrhem na položení předběžné otázky při rozhodování o odmítnutí dovolání. Předně je třeba uvést, že zákonem stanovené procesní podmínky dovolacího řízení obecně nejsou v rozporu se zásadami rovnocennosti a efektivity.
42. Povinnost vymezit v dovolání předpoklad přípustnosti se uplatní shodně u dovolání směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného posouzení věci jak vnitrostátního, tak i unijního práva (zásada rovnocennosti). Namítá-li tedy dovolatel v dovolání, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku práva EU, musí stejně jako v případě otázky vnitrostátního práva vymezit, proč je dovolání v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu přípustné. Jinými slovy, dovolatel v takovém případě musí řádně vymezit, proč se odvolací soud při řešení předmětné otázky práva EU odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, nebo že uvedená otázka práva EU v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je jím řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání zároveň může být přípustné, je-li posouzení otázky práva EU odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, avšak ta by se měla změnit. Obdobně i posouzení naplnění předpokladů přípustnosti shodně závisí na uvážení Nejvyššího soudu jak v případě dovolání týkajícího se otázky práva EU, tak práva vnitrostátního.
43. Zákonná úprava dovolání zároveň není takové povahy, že by v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity). Legitimním a přiměřeným účelem požadavku řádně vymezit podmínky přípustnosti ve vztahu k otázce práva EU je, aby se zástupce dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a Soudního dvora a aby zvážil, zda námitky týkající se práva EU májí šanci na úspěch. Obdobně pak zákonná možnost Nejvyššího soudu posoudit naplnění předpokladů přípustnosti sleduje legitimní a přiměřený účel zajistit, aby Nejvyšší soud mohl efektivně sjednocovat judikaturu nižších soudů a přispívat k vyšší kvalitě jejich rozhodování, a to i ve věcech týkajících se aplikace práva EU (srov. bod 30 stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16).
44. Procesní pravidla dovolacího řízení efektivitu práva EU zvyšují, umožňují-li Nejvyššímu soudu zaměřit se na důležité a sporné výkladové otázky práva EU, které nejsou příliš specifické a mohou mít obecnější dopad na vnitrostátní a unijní právní řád [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3432/17, bod 30)]. Účelem zákonné povinnosti vymezení a naplnění předpokladů přípustnosti je, aby Nejvyšší soud mohl řešit strukturální problémy výkladu a aplikace práva EU, stejně tak i jeho vývoje, nikoliv pouze individuální pochybení odvolacích soudů v konkrétních případech. Taková procesní úprava dovolacímu soudu umožňuje plnit roli "privilegovaného" partnera Soudního dvora při identifikaci a řešení zobecnitelných otázek, které mají pro Evropskou unii systémový význam (k této roli viz zejména stanovisko generálního advokáta Bobka ve věci C-561/19 týkající se tzv. CILFIT výjimek).
45. V souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity unijního práva lze dospět k dílčímu závěru, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není porušeno, nepředloží-li Nejvyšší soud podle čl. 267 SFEU Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se merita věci, shledá-li, že je dovolání vadné či nepřípustné podle pravidel občanského soudního řádu bez ohledu na případnou odpověď SDEU.
46. Základní práva dovolatele nicméně (stejně jako v případě posouzení otázky vnitrostátního práva) mohou být porušena, hodnotí-li se dovolání týkající se právního posouzení otázky práva EU příliš formalisticky; takovým případem se podrobně zabýval např. nález sp. zn. II. ÚS 2522/19. V právě citované věci stěžovatel v dovolání namítal, že je úprava zákoníku práce - podle které mělo být v souladu se závěrem odvolacího soudu právo na dovolenou podmíněno reálným výkonem práce - v rozporu s příslušnou unijní směrnicí, která byla Soudním dvorem vyložena opačně tak, že právo na dovolenou podmíněno být nesmí. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že posouzení bylo v souladu s jeho dřívější judikaturou; zároveň bez dalšího uvedl, že odkazy stěžovatele na směrnici a příslušný rozsudek SDEU jsou "zcela mimo dosah" projednávané věci.
47. Ústavní soud v nálezu citovaném v předchozím odstavci dospěl k závěru, že dovodit absenci povinnosti adekvátně reagovat na kardinální námitku rozporu unijní úpravy a národní úpravy ze skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, by znamenalo poskytnout ochranu nepřípustně přepjatému formalismu. Domáhá-li se dovolatel v řízení o dovolání závěrů rozhodovací praxe SDEU, je dovolací soud povinen tyto závěry, nejsou-li zcela zjevně pro danou věc bez relevance, při rozhodnutí zohlednit a v odůvodnění se vypořádat s tím, jakým způsobem se do jeho rozhodnutí promítly.
48. Nejvyšší soud tedy musí vysvětlit (zejména jako sjednocovatel judikatury a nejvyšší soudní instance v rámci justiční soustavy), zda a proč lze či nelze závěry SDEU na danou věc vztáhnout; neučiní-li tak, dopouští se tím porušení základního práva dovolatele na soudní ochranu. Ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř. vyžaduje, aby za přípustné bylo považováno i dovolání směřující proti rozhodnutí, které závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora. I kdyby pak nebylo možno uvažovat o analogickém výkladu § 237 o. s. ř., musela by být situace, v níž je judikatura Nejvyššího soudu v rozporu s judikaturou SDEU, zahrnuta pod předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že předmětná právní otázka má být vyřešena jinak.
49. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 2522/19 Ústavní soud výslovně dospěl k závěru, že Nejvyšší soud chybně posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť zkoumaný právní závěr s namítanou judikaturou SDEU v rozporu skutečně byl. Obecnější východisko uvedeného nálezu je nicméně zřejmé: Namítaný rozpor posouzení odvolacího soudu s judikaturou SDEU je relevantní pro posouzení otázky přípustnosti dovolání a má-li Nejvyšší soud dovolání odmítnout jako nepřípustné, musí se s ním řádně vypořádat.
VII. 4 Aplikace obecných východisek na případ stěžovatelky
50. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že v části dovolání, ve které stěžovatelka podala svůj podrobně zdůvodněný návrh na položení předběžných otázek SDEU, nevymezila, pro řešení jakých právních otázek a v čem konkrétně spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti (str. 2 napadeného usnesení). S takovým závěrem se Ústavní soud neztotožňuje.
51. Stěžovatelka v dovolání výslovně namítala, že národní úprava energetického zákona a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je v rozporu se Směrnicí o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů. Podle stěžovatelky z uvedené směrnice (zejména jejího čl. 13) vyplývá, že pravidla týkající se schvalování a vydávání zákonné licence pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů musí být transparentní - takovému požadavku však národní úprava neodpovídá. Stěžovatelka v dovolání dále namítala, že byť bylo v § 5 odst. 3 energetického zákona uvedeno, že "[e]nergetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám", z uvedeného ustanovení v rozporu s unijním požadavkem transparentnosti nevyplývá, jakou technickou úroveň konkrétně musí energetické zařízení mít. Stěžovatelka v dovolání argumentovala i tím, že požadovanému standardu transparentnosti neodpovídá ani soudní praxe, dovozující, že energetické zařízení pro výrobu elektrické energie ze slunečního záření musí mít v době provedení revize technickou úroveň, která vyplývá z konkrétních českých technických norem ČSN. Uvedené normy nejsou v zákonné úpravě identifikované a neurčují požadovanou technickou úroveň srozumitelným způsobem. Stěžovatelka dále namítala, že v rozporu s unijní úpravou je i skutečnost, že cenovým rozhodnutím ERÚ byly nepřípustně sníženy výkupní ceny, jejichž účelem bylo zaručit návratnost investic do obnovitelných zdrojů. Stěžovatelka konečně v dovolání uvedla, že v rozporu s právem EU je i to, že soukromá osoba nemůže dosáhnout soudního přezkumu cenových rozhodnutí ERÚ.
52. Ústavní soud dospěl k závěru, že výše uvedenými námitkami stěžovatelka v dovolání řádně formulovala právní otázky práva EU, resp. rozporu národní úpravy a unijní úpravy, na kterých podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
53. Z argumentace stěžovatelky lze dovodit, že předpoklad přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že předmětné otázky v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny. Stěžovatelka na str. 9 svého dovolání výslovně uvedla, že podmínka existence zákonné licence jako předpokladu "uvedení výroby do provozu", resp. přiznání práva na podporu (ve smyslu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a energetického zákona) je otázka dovolacím soudem dosud neřešená. Stěžovatelka v dovolání zároveň namítala, že licence představuje pouze institut umožňující podnikat v energetických odvětvích; nelze jí přiřazovat větší význam, než jí určil zákonodárce. Předmětem licenčního řízení je pouze povolení k podnikatelské činnosti - licence je obdoba živnostenského oprávnění - rozhodnutí o jejím udělení nepředstavuje rozhodnutí opravňující uvést energetické zařízení do provozu a nelze ji vnímat jako podmínku udělení podpory.
54. Stěžovatelka tedy na jedné straně namítala, že ERÚ v bodě 1.10 cenového rozhodnutí stanovil neoprávněně další podmínku vzniku nároku na podporu, neboť k tomu nebyl zákonem zmocněn. Jinými slovy, stěžovatelka v dovolání rozporovala, že by posouzení technického stavu výrobny v rámci řízení o udělení licence mělo být podmínkou pro udělení podpory. Na druhé straně požadovala, aby se Nejvyšší soud zabýval souladem bodu 1.10 cenového rozhodnutí s unijní úpravou (viz str. 8 dovolání), protože ze zákonné úpravy v rozporu s unijním požadavkem transparentnosti nevyplývá, jakou konkrétní technickou úroveň a jaké podmínky má výrobna za účelem udělení této licence a přiznání podpory splňovat. Jelikož spolu uvedené námitky přímo souvisí, lze z dovolání stěžovatelky logicky dovodit, že naplnění předpokladu přípustnosti dovolání vůči otázkám rozporu vnitrostátní a unijní úpravy spatřovala rovněž ve skutečnosti, že tyto otázky v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny.
55. Skutečnost, že stěžovatelka spatřovala naplnění předpokladu přípustnosti v tom, že otázka rozporu národní úpravy s právem EU dosud nebyla řešena v judikatuře dovolacího soudu, je zřejmá i ze samotného návrhu na podání předběžných otázek. Byl-li by tvrzený rozpor národní úpravy s právem EU již v judikatuře Nejvyššího soudu řešen, návrh na podání předběžných otázek by stěžovatelka musela zdůvodňovat potřebou překonání této judikatury, což však neučinila.
VIII. Závěr
56. Lze uzavřít, že odmítl-li Nejvyšší soud jako vadnou část dovolání týkající se rozporu práva EU a národní úpravy včetně návrhu na položení předběžných otázek, postupoval formalisticky, neboť z dovolání stěžovatelky je zřejmé, v čem spatřovala splnění předpokladu přípustnosti i ve vztahu k otázkám práva EU. Nejvyšší soud měl posoudit, zda stěžovatelka svým dovoláním naplňuje vymezený předpoklad přípustnosti, tedy zda byl namítaný rozpor práva EU a vnitrostátních pravidel v judikatuře dovolacího soudu řešen, a svůj závěr řádě odůvodnit. V této souvislosti se pak měl dovolací soud ústavně konformním způsobem vypořádat s návrhem na předložení otázek Soudnímu dvoru.
57. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svým postupem porušil právo stěžovatelky soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu této části ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
58. V dalším řízení bude na Nejvyšším soudu, aby se dovolacími námitkami stěžovatelky řádně zabýval. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředjímá, jakým způsobem bude o samotné přípustnosti dovolání rozhodnuto, ani zda by Nejvyšší soud měl položit předběžnou otázku SDEU či nikoliv. Nejvyšší soud však bude muset zhodnotit, zda rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení formulovaných otázek práva EU skutečně záviselo a zda tyto otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu již byly řešeny.
59. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou pro předčasnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], protože je nejprve na Nejvyšším soudu, aby se vypořádal s námitkami stěžovatelky, a teprve poté je na úvaze stěžovatelky, zda proti novému rozhodnutí dovolacího soudu (resp. i proti rozhodnutím předchozím) v závislosti na celkovém výsledku řízení případně podá ústavní stížnost.
60. Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejší účastnice na úhradu jejích nákladů spojených s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle odst. 4 tohoto ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal v posuzované věci důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu