34. Poskytnutí diplomatických záruk není samo o sobě dostatečné k zajištění náležité ochrany před nebezpečím porušení zásady non-refoulement. Vždy je třeba se zabývat jejich spolehlivostí, což znamená zejména posoudit, (i) zda má příslušný soud možnost seznámit se s podmínkami diplomatických záruk, (ii) zda jsou záruky dostatečně konkrétní, nebo naopak vágní a příliš obecné, (iii) kdo záruky poskytl a zda je tato osoba oprávněna zavazovat přijímající stát, (iv) vydala-li záruky ústřední vláda přijímající státu, zda lze očekávat, že jimi budou vázány i místní úřady, (v) zda se záruky vztahují na zacházení, které je v přijímajícím státě v souladu se zákonem či nikoli, (vi) zda záruky poskytl smluvní stát Rady Evropy, (vii) délku a význam dvoustranných vztahů přijímajícího a vydávajícího státu, včetně toho, zda přijímající stát v minulosti dodržoval podobně poskytnuté záruky, (viii) zda lze ověřit dodržení uvedených záruk objektivním způsobem prostřednictvím diplomatických či jiných monitorujících mechanismů, včetně nerušeného přístupu k právním zástupcům dotčené osoby, (ix) zda je v přijímajícím státě efektivní systém ochrany proti mučení, včetně toho, zda je ochoten spolupracovat s mezinárodními monitorujícími mechanismy (zahrnujícími i neziskové organizace zabývající se ochranou lidských práv na mezinárodní úrovni) a zda je ochoten vyšetřovat tvrzení o mučení a za mučení odpovědné osoby potrestat, (x) zda byla dotčená osoba v minulosti vystavena špatnému zacházení v přijímajícím státě a (xi) zda již zkoumaly spolehlivost poskytnutých záruk vnitrostátní soudy ve vydávajícím státě, který je smluvní stranou Úmluvy [srov. rozsudek Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, bod 189; nález sp. zn. II. ÚS 2299/19, bod 82].
35. Ústavní soud konstatuje, že při rozhodování o tom, zda vydání stěžovatele do Ruské federace nebrání některý z důvodů nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. o) a p) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, bylo rozhodné, že dne 24. 2. 2022, tedy v době před napadeným usnesením vrchního soudu, začala doposud trvající vojenská invaze Ruské federace na území Ukrajiny. Není úlohou tohoto nálezu podrobně se zabývat hodnocením této invaze podle mezinárodního práva, zjevně však jde o jeho porušení, přičemž je obecně známou skutečností, že ozbrojené síly Ruské federace se na území Ukrajiny dopouští zločinů proti míru a zločinů proti lidskosti. Následky této události jsou dalekosáhlé a ovlivňují mezinárodní vztahy České republiky a dalších evropských zemí s Ruskou federací, jakož i jejich institucionální rámec, o čemž ostatně vypovídá i vyloučení Ruské federace z Rady Evropy. Pokračování jejího členství by bylo za dané situace v rozporu s cíli a hodnotami této mezinárodní organizace. V Ruské federaci jsou v souvislosti s vojenskou agresí porušována základní práva a svobody tamních obyvatel (hned od zahájení invaze šlo zejména o svobodu shromažďování a svobodu projevu, represe se ale týkají i dalších základních práv a svobod).
36. Zatímco městský soud na tyto skutečnosti nemohl reagovat, neboť nastaly až po vydání jeho usnesení, vrchní soud je již adekvátně zohlednit mohl a měl, a to i když o stížnosti proti usnesení městského soudu rozhodoval jen několik dnů po zahájení agrese. Bylo povinností vrchního soudu posuzovat existenci důvodů nepřípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace podle aktuálního stavu k okamžiku rozhodování. Vojenskou invazi Ruské federace na území Ukrajiny bylo třeba od okamžiku jejího zahájení dne 24. 2. 2022 považovat za natolik zásadní událost, že neumožňovala soudu rozhodujícímu o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace jen několik dnů po zahájení invaze, aby závěr o neexistenci důvodů nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. o) a p) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních založil na tom, že některé předvídatelné následky této vojenské invaze, ať už v rovině mezinárodních vztahů či ochrany základních práv a svobod, se ještě nestihly projevit. Rozhodnutí soudu, kterým byla vyslovena přípustnost vydání, nebo kterým byla zamítnuta stížnost proti takovémuto rozhodnutí, nemůže být dostatečnou zárukou, že vydání do cizího státu nebude mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, o jejíž vydání jde, bylo-li možné již při vydání tohoto rozhodnutí předpokládat, že okolnosti, z nichž soud vycházel, v době rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání a při jeho následné realizaci nebudou aktuální.
37. Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy se s odstupem několika dnů po zahájení vojenské invaze na území Ukrajiny teprve vytvářela odpověď států na porušování mezinárodního práva Ruskou federací, nebylo možné spatřovat v samotném členství Ruské federace v Radě Evropy a v její vázanosti Úmluvou dostatečné záruky, že nebude porušena zásada non-refoulement, a to přestože ke dni rozhodování soudu "zatím" Ruská federace vyloučena nebyla. Již v době rozhodování vrchního soudu bylo Ruské federaci dočasně odebráno právo zastoupení ve Výboru ministrů a v Parlamentním shromáždění a její vyloučení z Rady Evropy, nebude-li invaze zastavena, bylo možné předpokládat. Dne 16. 3. 2022, tedy krátce po vydání napadeného rozhodnutí, tento následek také nastal. Výborem ministrů bylo totiž rozhodnuto o zániku členství Ruské federace v Radě Evropy. Ruská federace zároveň zaslala sdělení o vypovězení Úmluvy podle jejího čl. 58 odst. 1, v důsledku čehož po uplynutí doby šesti měsíců dne 16. 9. 2022 přestala být smluvním státem Úmluvy. Pro stěžovatele to znamená, že do budoucna není oprávněn podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva proti případnému zásahu orgánu Ruské federace do jeho základních práv a svobod a neuplatní se ani jiné kontrolní mechanismy spojené s členstvím v Radě Evropy.
38. Další skutečností, ze které vrchní soud vyšel v napadeném usnesení, jsou diplomatické záruky poskytnuté Generální prokuraturou Ruské federace. Ani u nich ovšem nepostačovalo vyjít z dosavadní praxe dodržování těchto záruk orgány Ruské federace. V tomto ohledu se lze ztotožnit se závěry Nejvyššího správního soudu, který v jiné věci týkající se přezkumu rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, při zohlednění výše uvedených kritérií pro posuzování diplomatických záruk (bod 34 tohoto nálezu), k vojenské invazi Ruské federace na území Ukrajiny uvedl, že "došlo k významné změně v rámci vztahů České republiky a Ruské federace (kritérium vii). Zejména nelze spoléhat na to, že Ruskou federaci bude od případného nedodržení diplomatických záruk odrazovat riziko, že takové kroky by zhoršily její diplomatické vztahy s Českou republikou a promítly se do příštích rozhodnutí o extradicích." Zároveň "nelze ověřit dodržení uvedených záruk objektivním způsobem prostřednictvím diplomatických či jiných monitorujících mechanismů, včetně nerušeného přístupu k právním zástupcům dotčené osoby (kritérium viii)", pročež je otázkou, "zda lze vůbec akceptovat diplomatické záruky země porušující jak mezinárodní závazky vůči jinému státu, tak mezinárodně garantovaná základního práva vlastního obyvatelstva" (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 306/2021-49, bod 34). Tyto závěry Nejvyššího správního soudu lze vztáhnout i na posuzovanou věc. Vrchní soud měl při svém rozhodování hodnotit význam diplomatických záruk s ohledem na výše uvedené následky vojenské invaze Ruské federace na území Ukrajiny, což vyžadovalo provedení dokazování za účelem zjištění, zda uvedené diplomatické záruky nadále mohou být považovány za důvěryhodné a spolehlivé, a tedy budou chránit stěžovatele před nebezpečím špatného zacházení. Takovéto posouzení diplomatických záruk nebylo možné přenechat teprve na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání.
39. Ústavní soud považuje tyto nedostatky napadeného usnesení vrchního soudu za postačující k tomu, aby byl ve věci stěžovatele zpochybněn závěr o neexistenci některého z důvodů nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. o) a p) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Měl-li by takovýto závěr obstát, bylo nezbytné, aby vrchní soud řádně zohlednil situaci vzniklou po zahájení vojenské invaze Ruské federace na území Ukrajiny. Tímto usnesením bylo proto porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, která neměla být poskytnuta před možným porušením základního práva stěžovatele nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu zaručeného v čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Ze stejných důvodů bylo porušeno také právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
40. Tento nález nicméně nelze vykládat tak, že by uvedená vojenská invaze po dobu jejího trvání bez dalšího vylučovala možnost vydávání osob do Ruské federace, včetně stěžovatele, ani se jím Ústavní soud nijak nevyjadřuje k současné praxi rozhodování obecných soudů o přípustnosti vydání. Nadále platí, že Česká republika i Ruská federace jsou smluvními stranami Evropské úmluvy o vydávání, z níž plyne oběma zemím závazek vydávat osoby pro účely trestního stíhání nebo výkonu trestu či ochranného opatření za podmínek stanovených touto úmluvou. Ústavní soud tímto nálezem nepředjímá, jakým způsobem mají obecné soudy posoudit význam zániku členství Ruské federace v Radě Evropy, nebo skutečnosti, že Ruská federace již není smluvní stranou Úmluvy, ani význam poskytnutých diplomatických záruk v kontextu současné situace. Přípustnost vydání stěžovatele ostatně není závislá na členství dožadujícího státu v Radě Evropy či jeho vázanosti Úmluvou. Jde pouze o možné záruky, které při rozhodování soudu o přípustnosti vydání musí být zohledněny společně s dalšími rozhodnými okolnostmi.
41. Závěrem je namístě dodat, že nedostatečné zohlednění následků vojenské invaze Ruské federace na území Ukrajiny při rozhodování o přípustnosti vydání stěžovatele je jediným důvodem vyhovění jeho ústavní stížnosti. Nebýt této mimořádné okolnosti, byla by ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
VII. Závěr
42. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení vrchního soudu (výrok II). Protože zrušením napadeného usnesení vrchního soudu se ústavní stížnost stala nepřípustnou v části, v níž směřovala proti napadenému usnesení městského soudu [srov. nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14 (N 220/75 SbNU 475), bod 25], Ústavní soud ji v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se vyjadřoval k tomu, zda lze i k tomuto usnesení vztáhnout závěr o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele (výrok III.). Bude povinností vrchního soudu, aby vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) znovu rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu o přípustnosti jeho vydání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. prosince 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu