Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) ThLic. Dominika Duky, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Platnéřská 4, Praha, a 2) JUDr. ICLic. Ronalda Němce, Ph.D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 25 Cdo 1081/2020-282, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019 č. j. 70 Co 170/2019-243 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2019 č. j. 112 C 88/2018-190, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Centra experimentálního divadla, příspěvkové organizace, se sídlem Zelný trh 9, Brno, a Národního divadla Brno, příspěvkové organizace, se sídlem Dvořákova 11, Brno, zastoupené JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, protože jimi mělo dojít k zásahu do práva na lidskou důstojnost, do principu rovnosti ve vztahu k ochraně náboženského vyznání, do svobody náboženského vyznání podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do jejich práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a podle obsahu ústavní stížnosti též do dalších práv a svobod zaručených Listinou, evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listinou základních práv Evropské unie.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 112 C 88/2018 následující. V roce 2018 se konal několikadenní veřejně přístupný festival Divadelní svět Brno. V rámci festivalu byla uvedena dvě představení autora Mladinsko Gledališče a režiséra Olivera Frljiće, a to dne 24. 5. 2018 představení s názvem "Prokletí" (též "první inscenace") a dne 26. 5. 2018 představení s názvem "Naše násilí, vaše násilí" (též "druhá inscenace"). Stěžovatelé se jako žalobci před civilními soudy domáhali ochrany svých osobnostních práv, jež měla být zasažena zejména tím, že v první inscenaci je na soše Jana Pavla II. prováděn orální sex a ve druhé inscenaci je zobrazena postava Ježíše Krista, jak znásilňuje muslimskou ženu, a také tím, že tato žena vytáhla z dolní části těla vlajku České republiky.
3. Podle zjištění prvostupňového soudu, vycházejícího z programu divadla Husa na provázku, Scéna Centra experimentálního divadla, měla inscenace Prokletí podněcovat zamyšlení nad otázkami jako "do jaké míry jsou naše rozhodnutí ovlivněna katolickou morálkou, jak církev ovlivňuje chování ateistů, případně do jaké míry je současné umění v mezích cenzury a vyhýbání se obvinění z urážky víry". Režisér obou her navíc v jiném prameni v rozhovoru uvedl, že extrémní doba vyžaduje extrémní divadelní jazyk. Podle něj Jan Pavel II. neudělal dost pro odhalování pedofilních praktik v katolické církvi, ač o nich věděl, a nese tak za ně odpovědnost. Scénu s orálním sexem je třeba vnímat jako symbol chování představitelů katolické církve, jež toto dopustila a možná tak dosud činí (rozhovor s O. Frljičem pod titulkem Skutečný umělec musí být levicový, divadelni-noviny.cz, 15. 11. 2017).
4. Druhá inscenace Naše násilí, Vaše násilí měla zpochybňovat Evropu jako celek a klást mimo jiné otázky "zda jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na tisícovkách mrtvých na Blízkém Východě, zda máme stejný přístup k mrtvým po teroristických útocích v Evropě jako k těm z Bagdádu. Kdy jsme měli sami sebe přesvědčit o větší moci našeho boha než těch ostatních?" (viz program citovaný v bodě 3)
5. Podle podrobnějších zjištění prvostupňového soudu z elektronických médií (v rozsudku uvedené webové stránky, zdroj doložený stěžovateli, jeden z blogů, polský pramen na you tube.com, záznam České televize) bylo během první inscenace znázorňováno na soše připomínající Jana Pavla II. provádění orálního sexu. V průběhu druhé inscenace herečka manipulovala (slovy soudu "vytáhla z vagíny") s vlajkou České republiky a později byla tato herečka, oděná v muslimském hidžábu, povalena na zem hercem, jenž měl - podle předchozího postavení u kříže z kanystrů a trnové koruny na hlavě - představovat Ježíše Krista. Herec, ležící na hereččině břiše, ji ve spodní části těla obnažil ("stáhl kraťasy"), sám si z jinak nezahaleného těla sundal bederní roušku a pohybem znázornil koitus. Kromě toho se na scéně objevovali herci zahalení do oranžových kombinéz s hlavou zakrytou v černém pytli, jeden z herců drží jiné osobě pod krkem nůž a druhou rukou ji drží za vlasy, součástí hry je pokus vsunout jednomu z herců po zaklonění hlavy do úst láhev s vodou.
6. Stěžovatelé první ani druhou inscenaci osobně nezhlédli, cítili se však jimi popsanými scénami dotčeni na svých právech. Proto se u civilních soudů domáhali omluv za to, že uvedením her Prokletí a Naše násilí, vaše násilí bylo zasaženo do jejich osobnostních práv. Těchto omluv se domáhali po příspěvkových organizacích Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno.
7. Prvostupňový soud ve věci aplikoval § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též "obč. zák."), podle něhož je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv a každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého, přičemž ochranu požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Po zjištění shora popsaného skutkového stavu prvostupňový soud žalobu stěžovatelů zamítl, neboť podle něj nebylo žádné z práv stěžovatelů inscenacemi dotčeno. Prvostupňový soud konstatoval, že inkriminované scény je třeba považovat nikoliv za skutková tvrzení či hodnotící soudy, ale toliko za alegorii či nadsázku. Nelze tedy tvrdit, že záměrem inscenací bylo vyvolat dojem zobrazení nebo hodnocení skutečných situací.
8. Týž soud dále podotkl, že každá inscenace byla v rámci festivalu uvedena pouze jedenkrát, a z kapacitních důvodů ji tedy mohlo zhlédnout jen omezené množství diváků. Zdůraznil také, že stěžovateli kritizované scény je nutné posuzovat nikoli izolovaně, ale v kontextu celé hry.
9. Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudek prvostupňového soudu v meritu věci potvrdil. S řadou referencí na judikaturu zdůraznil, že ve věci nebylo nezbytné omezit svobodu uměleckého projevu z důvodu veřejného zájmu; v úvahu přicházelo pouze omezení z důvodu ochrany práv a svobod jiných osob.
10. S odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") provedl odvolací soud třístupňový test přípustnosti omezení svobody projevu (za prvé zákonnost zásahu, za druhé jeho legitimní cíl, za třetí nezbytnost zásahu v demokratické společnosti).
11. V prvním kroku testu uvedl odvolací soud při posouzení legality případného soudního zásahu do svobody uměleckého projevu, že se stěžovatelé omluvy domáhali z důvodu ochrany svého náboženského sentimentu. K tomu však nebyli aktivně legitimováni, neboť nebyli zasaženi přímo osobně, resp. adresně, ani bezprostředně jako diváci představení. Ke scéně s vlajkou odvolací soud uvedl, že ochrana státních symbolů netvoří součást práva na ochranu osobnosti člověka. Ve druhém kroku testu nepovažoval odvolací soud cíl případného zásahu do svobody projevu za legitimní, neboť by nešlo o ochranu stěžovatelů, ale o faktické zavedení občanskoprávního deliktu blasfemie - rouhání. Konečně podle třetího kroku by zásah soudu nebyl ani nezbytný v demokratické společnosti. Česká společnost je do značné míry liberální, ateistická a antiklerikální a počet věřících katolíků se podle statistických pramenů citovaných odvolacím soudem snižuje. Žalobci upřednostnili náboženský sentiment před svobodou projevu, přičemž průměrný rozumně uvažující člověk nemohl po zhlédnutí obou inscenací nabýt vzhledem k jejich celkovému vyznění dojmu, že by Ježíš Kristus neměl být hoden uctívání. Obě hry nepodněcovaly k nenávisti vůči křesťanům či muslimům, a navíc neschvalovaly ani použití násilí, i když o něm pojednávaly.
12. Dovolání žalobců bylo rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Dovolací soud vyšel z premisy, že i projev pojednávající náboženské symboly kontroverzně nebo negativně může být shledán oprávněným, je-li veden snahou po dialogu, vyjadřuje nějakou myšlenku či názor a jeho cílem není pouze šokovat. Žalobou napadené inscenace těmto požadavkům vyhovují. Bylo též akcentováno, že žalobci zhlédli hry jen zprostředkovaně. Průměrný občan by obsahem obou inscenací neměl být zasažen ve své občanské cti či důstojnosti.
13. Cílem obou her nebylo podle dovolacího soudu zasáhnout žalobce ani ostatní věřící křesťany, ale obrátit pozornost publika k závažným tématům současné společnosti, zejména k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími.
14. Úvahy odvolacího soudu o chybějící aktivní legitimaci žalobců označil dovolací soud za nadbytečné, ač je přímo a podrobně nekritizoval. Konstatoval, že se žalobci nedomáhali, aby se žalovaní omluvili za urážku a zásah do cti Ježíše Krista a Jana Pavla II., ale za zásah do práva na svobodu vyznání a cti samotných žalobců. Mělo-li být zneuctění obou postav příčinou, jež by bránila žalobcům ve víře a zranila jejich náboženské cítění, pak toto pokládal dovolací soud za absurdní. Závěrem odůvodnění cituje dovolací soud z pramene přiloženého ke spisu Mons. prof. Tomáše Halíka, jenž uvedl, že se mu nejdříve zdálo, že jde o lacinou blasfemii, provokující a profitující z reklamy, kterou jí dělají "pobouření". Pak ale pochopil, že nejde o Ježíše, nýbrž o výkřik drastickými prostředky, o protest proti světu, "v němž se vše - i svaté symboly náboženství - zneužívá k rozdmychávání nenávisti jedněch proti druhým". Jmenovanému se představení také "nelíbilo", ale cílem "cool theatre" není se líbit a bavit, nýbrž provokovat k myšlení.
II. Argumentace ústavní stížnosti a vyjádření ostatních účastníků řízení
15. Stěžovatelé navázali na svá tvrzení před obecnými soudy a nesouhlasili se skutkovými a právními závěry těchto soudů. Neshledali v obou inscenacích, resp. jejich klíčových scénách alegorii, ale zcela reálné zobrazení a zneuctění konkrétních postav a symbolů náboženské víry. Nesdílejí názor, že by obsah těchto scén přispíval ke společenskému dialogu. Z uvedení obou her nadále dovozují porušení základního práva na svobodu náboženského vyznání i víry a na tom pak staví i svůj argument o nerovném zacházení, neboť jejich práva byla porušena proto, že se hlásí právě k určité víře. Stěžovatelé žádali, aby Ústavní soud zrušil rozsudky všech tří obecných soudů, aby vyslovil porušení jimi označených základních práv a svobod stěžovatelů a přikázal obecným soudům, aby se věcí znovu zabývaly.
16. Stěžovatelé se táží po důvodu, proč mají křesťané snášet urážlivé zobrazování, a ptají se, zda má svoboda projevu hranice. Zde připomínají, že "svoboda slova má být široká, ale řeka nesmí být mořem. V řece bez hranic se lze snadno utopit." Dodávají, že ani státní vlajka není jen věcí, ale jde tu o morálku, princip a hodnoty, které vyjadřuje.
17. Podle stěžovatelů je z praxe ESLP zřejmé, že při posuzování blasfemických projevů dochází ke střetu lidského práva na svobodu projevu (čl. 10 Úmluvy) a práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9 Úmluvy). Z konfliktu plyne požadavek na provedení testu proporcionality, ten však obecné soudy deformovaly, neboť uvedená základní práva nesprávně identifikovaly. Obsahem čl. 10 Úmluvy není jen šíření kontroverzních myšlenek či informací, ale též odpovědnost za důsledky takového počínání. Z obsahu čl. 9 Úmluvy plyne povinnost státu zajistit pokojné užívání práv spojených s vyznáním a vírou a povinnost subjektů práva vyvarovat se v nejvyšší možné míře projevu, který je ve vztahu k předmětům uctívání urážlivý a rouhavý (odkazuje se na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Klein proti Slovensku).
18. Stěžovatelé si neumí představit hruběji urážlivé projevy, než je "znásilnění ženy mužem a lízání penisu muži mužem - a to veřejně, zvláště za situace, kdy miliardy lidí věří, že Kristus je Bůh a sv. Jana Pawla II. mají ve zvláštní úctě". V kontrastu k tomu citují z mediálních pramenů úryvky z rozhovorů s herci obou inscenací; podle herců "konflikt je způsob, jak se dobrat pravdy" a my " vytváříme konflikty mezi sebou i mezi sebou a publikem".
19. Obecným soudům dále stěžovatelé vytýkají, že samy nedefinovaly kritérium průměrného člověka, a přitom Nejvyšší soud přičetl stěžovatelům k tíži, že netvrdili a neprokázali vnímání jimi napadených scén právě průměrným člověkem, z aspektů (ne)důstojnosti a působení duševních útrap. O takovém požadavku na důkazní břemeno však měli být stěžovatelé poučení.
20. Stěžovatelé považují nadále za nesporné, že útok na představitele víry je útokem na jejich lidskou důstojnost, dobrou pověst a soukromí. Kladou otázku, jak je možné hlásit se k náboženství a víře, když jsou hlavní představitelé této víry zobrazováni nejen negativně, ale i vulgaristicky. Stěžovatelé jsou toho názoru, že neexistuje reálný důvod, proč by měli oni i ostatní křesťané snášet hrubě urážlivé zobrazování symbolů své víry, a domnívají se, že v případech podobného ataku na významné státníky (T. G. Masaryk, V. Havel) by stát zakročil. Neděje-li se tak nyní, jde podle stěžovatelů o rozdílné zacházení s nimi, a tedy o přímou diskriminaci podle § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).
21. Meritum sporu spatřují stěžovatelé ve třech bodech: (1) kdo má právo hájit čest a dobrou pověst Ježíše Krista a Jana Pavla II. jakožto představitelů víry, kterou stěžovatelé praktikují; (2) kdo má právo víru urážet a zesměšňovat, resp. kde jsou hranice svobody umělecké tvorby; (3) zda má občan České republiky právo, aby soudně hájil státní symboly.
22. Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti považuje postoj žalobců "za naprosté nepochopení toho, že nebyla posuzována skutková tvrzení nebo hodnotící soudy, ale šlo [...] o zjevnou alegorii, nadsázku". Z obsahu divadelních her lze vysledovat myšlenku vztahující se k násilí páchanému v minulosti či současnosti příslušníky křesťanství i islámu, a lze tedy vyloučit jednostrannost zaměření her a diskriminaci žalobců. Tu nelze přičíst ani zobrazení obecně známé otázky sexuálního zneužívání věřících kněžími. Tvrzený zásah do lidské důstojnosti žalobců posuzoval prvostupňový soud s důrazem na svobodu slova a srovnatelnou judikaturu ESLP. Ohledně námitky stěžovatelů ke kritériu vnímání her průměrným člověkem soud uvedl, že použití tohoto kritéria je závislé na konkrétní situaci, přičemž žalobce zcela jistě nelze přiřadit k osobám průměrným. K ochraně státních symbolů jsou příslušné státní orgány cestou správního trestání. Žádná z divadelních her neměla potenciál dosáhnout takového zásahu do nějakého z práv žalobců, který by vedl ke střetu s právem na svobodu projevu, a proto prvostupňový soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
23. Krajský soud v Brně ve vyjádření odvozuje ústavní konformitu svého rozsudku již z korektního provedení třístupňového testu přípustnosti omezení svobody projevu. Akcentuje též, že ochrana státních symbolů je vyhrazena veřejnému právu. Dovozuje absenci bezprostřední souvislosti tvrzeného zásahu do práv stěžovatelů s osobami stěžovatelů. Žalobci se cítili dotčeni toliko zprostředkovaně, tedy odrazem či reflexí části obou představení, nebyli jim přítomní, a nebyli tak schopni hodnotit je v kontextu.
24. Stěžovatelé podle odvolacího soudu zaměňují ochranu osobnosti člověka s ochranou veřejného pořádku. Actio popularis je však nepřípustná. Posuzované scény, využívající specifické výrazové prostředky jako symboliku a nadsázku, měly potenciál přispět k zamyšlení a debatě o otázkách veřejného zájmu, tedy sexuálních deliktech duchovenstva a mocenském střetu západní a východní civilizace. Nedošlo k podněcování k nenávisti vůči křesťanům či muslimům, ani k jeho schvalování, inscenace nejsou jednostranné a zobrazují též násilí páchané muslimy.
25. "Demokratická společnost není společností teokratickou. Stěžovatelé se ovšem pokoušejí o docílení opaku, ať již z pohnutek bohulibých či nikoli." Tak hodnotí odvolací soud přístup žalobců k věci a kritizuje jej z pozic náboženské neutrality, tolerance a demokratické plurality názorů. Nabízí citace názorů osobností (jak uvádí) z liberálnější části křesťanského společenství. Dodává, že "církev ani věřící osoby nemohou očekávat, že veřejný prostor bude náležet jen projevům vůči jejich víře a symbolům [...] pozitivním či alespoň neutrálním".
26. Vyjádření odvolacího soudu končí odmítnutím stěžovateli tvrzené diskriminace, zdůrazněním existence objektivních měřítek posouzení věci a konstatováním, že člověk nadaný rozumem a schopností svůj rozum užívat ví, že divadelní scény nelze považovat za skutková tvrzení prezentující reálná fakta. Odvolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, nebo jako nedůvodná zamítnuta.
27. Nejvyšší soud se ve vyjádření ohradil proti výtkám stěžovatelů v tom ohledu, že by snad měl aprobovat spojování katolické církve s pedofilií a násilnictvím, jakož i pohrdání státním symbolem. Považuje obsah ústavní stížnosti za ne zcela srozumitelný a je přesvědčen, že svým rozhodnutím do žádného z ústavně chráněných práv stěžovatelů nezasáhl. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost buď odmítl jako zjevně neopodstatněnou, nebo zamítl.
28. Stěžovatelé se v replice ke všem vyjádřením obsahově vracejí ke svým předchozím podáním a zdůrazňují, že se nikdy nedomáhali cenzury. Tvrdí jediné, a to že každé právo má svoji mez.
29. V opětovné polemice s prvostupňovým soudem vyjadřují stěžovatelé nesouhlas s jeho názorem, že by bylo rovnoměrně zobrazeno násilí křesťanů i muslimů. Tvrdí, že ohledně sexuality je scénou Ježíše znásilňujícího muslimku zobrazeno jen násilí křesťanů; je přitom nemyslitelné, že by se aktérem v pozici Ježíše měl stát prorok Mohamed. Podobně podstatou zobrazení sv. Jana Pavla II. není téma sexuálního násilí v katolické církvi, ale felace. Rozhodující je dehonestující způsob, jakým jsou činy soukromého rázu prezentovány, nikoli jejich pravdivost.
30. S odvolacím soudem stěžovatelé polemizují stran jeho závěru o nemožnosti zásahu do svých práv z důvodu, že provedení obou her nebyli osobně přítomni. Argumentují mediálním prostorem, který dostali žalovaní k propagaci her včetně audiovizuálního zpřístupnění; distribuovány byly ty "nejodpornější scény". Inscenace obsahovaly podněty vyvolávající nenávist. Odvolací soud neměl odkazovat na názory osob stojících mimo spor; stěžovatelé naopak informují o názoru finské nyní trestně stíhané političky, že mladí křesťané se na univerzitách bojí vyjádřit své náboženské přesvědčení. Odvolací soud "hodnotí nárok stěžovatelů jako manipulativní a agresivní. Přitom se stěžovatelé jen obrátili pokojně na soud, aby zhodnotil střet práv. Běžný člověk nechce být soudem označen za manipulativní a agresivní osobu. Tyto výroky vedou k diktatuře jednoho názoru, a ne nestrannosti soudního řízení."
31. Národní divadlo Brno jako vedlejší účastník řízení dovodilo ve vyjádření, že stěžovatelé mají zřejmě trvalou a hlubokou nedůvěru v rozum průměrného občana, kterého považují za neschopného odlišit Ježíše Krista jako alegorickou postavu od skutečného obsahu a obrazu křesťanství. Z ústavní stížnosti je patrna pociťovaná potřeba duchovní autority, stanovící závazné vzory chování a estetické normy. Stěžovatelé se domnívají, že veřejnoprávní ochranu lze nahradit cestou soukromého práva a že z divadelní hry, která se jich osobě ani v nejmenším netýká, lze dovodit zásah do vlastní osobnosti.
32. Podle vedlejšího účastníka nemůže být duševní komfort libovolné sociální skupiny "proaktivně chráněn". Vedlo by to mimo jiné ke stagnaci vývoje společnosti; západní civilizace je založena na regulovaném konfliktu, který mimo zcela extrémní situace zpravidla nepřekročí verbální rovinu. Národní divadlo Brno poukazuje na problém dokazování k obsahu uměleckého díla z hlediska obscénnosti, uvádí příklady z historie a judikatury a tvrdí s odkazem na čl. 2 odst. 1 Listiny, že tu došlo k pokusu nahradit absenci veřejnoprávní ochrany náboženství "extenzivním chápáním vlastní osobnosti" se zřejmým záměrem "zdisciplinování divadelního umění k obrazu konzervativního katolicismu". Navrhuje se, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
33. Centrum experimentálního divadla se jako druhý z vedlejších účastníků k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
34. Vyjádření prvního z vedlejších účastníků Ústavní soud nezaslal stěžovatelům k další replice, neboť se v něm v podstatě již jen opakují argumenty, jež zazněly v průběhu řízení před obecnými soudy.
III. Posouzení věci Ústavním soudem
35. Ústavní soud nejprve posoudil splnění zákonných předpokladů projednání věci. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání věci příslušný. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatel 1) je právně zastoupen v souladu s § 29, 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel 2) je advokát, a proto právně zastoupen být nemusí [stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
A. Obecná východiska
36. Oba stěžovatelé podali společně žalobu na ochranu osobnosti. Tvrdili, že do jejich práv občanů České republiky římskokatolického vyznání bylo ve dvou inscenacích zasaženo zobrazením reprezentantů jejich víry nepřijatelným způsobem, jenž poškodil jejich lidskou důstojnost, víru, vyznání a představoval nerovné zacházení s jejich církví oproti jiným subjektům (jiné církve, významní státníci). Jako žalované označil subjekty, z nichž jeden, Národní divadlo Brno, byl pořadatelem divadelního festivalu, v jehož rámci byly hry uvedeny, a druhý spolupůsobil a poskytl scénu k jejich provedení. Stěžovatelé požadovali omluvu "za zásah do svých osobnostních práv".
37. Zákonná úprava žaloby na ochranu osobnosti je obsažena především v § 81, 82 občanského zákoníku. Dikce prvního z nich je následující:
§ 81
(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. (2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Procesní rámec ochrany osobnosti poskytuje především § 82 občanského zákoníku, jehož odst. 1 zní: "Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek."
38. V obecné rovině se v nyní posuzované věci dostávají osobnostní práva do konfliktu se základním právem na svobodu projevu, k němuž náleží i projev umělecký. Svoboda projevu je subjektivním ústavním právem a v demokratické společnosti konstitutivní ústavní hodnotou. Její omezení obsahuje čl. 17 Listiny, podle něhož lze svobodu projevu omezit zákonem, jde-li "o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti" (odst. 4).
39. Podle výčtu v čl. 10 odst. 2 Úmluvy podléhá výkon svobody projevu, jenž "zahrnuje i povinnosti i odpovědnost", podmínkám, omezením a sankcím, které stanoví zákon a které "jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."
40. Recentní česká ústavněprávní doktrína vychází z kazuistiky a jedním z jejích přístupů je spojení ochrany náboženského cítění věřících, v rámci ochrany práv a svobod druhých, s ochranou mravnosti (Bartoň, M. in Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, čl. 17 Listiny, s. 510-570, marg. č. 229, 230; dále jen "Komentář k Listině 2021"). Judikatura ESLP zaujímá vůči restrikcím ze strany státu "velmi zdrženlivý postoj umožňující poměrně razantní zásahy do svobody projevu" (respektuje se právní postih uzákoněné blasfemie); hranice ochrany svobody projevu "musejí primárně nastavit vnitrostátní soudy". Vždy je však nutno odlišit situaci verbálního útoku na konkrétní osobu, u níž je restrikce projevu silnější, od ataku (zpochybnění, popírání, kritiky, karikatury) náboženství (jeho dogmat, ikon, proroků, svatých knih). Ve druhém případě by měla být "v principu dána přednost svobodné diskuzi" (Bartoň, M. in Komentář k Listině 2021, s. 569). Vždy záleží na formě, tónu, stylu projevu a nemělo by jít o podněcování k nenávisti vůči věřícím. Hojně se připomíná, že postih blasfemie byl v minulosti spojen, daleko spíše než s ochranou mravnosti či osob věřících, s ochranou společenského řádu jako takového. Ta byla determinována úzkou vazbou mezi státem a církvemi, jež je nyní v demokratických poměrech velmi často nahrazena oddělením církví, sekularizací státu a ideologickou neutralitou (zde kromě Komentáře k Listině 2021, s. 569, poukazujícího na čl. 2 odst. 1 Listiny, viz např. Bielefeldt, H., Ghanea, N., Wiener, M. Freedom of Religion or Belief. An International Law Commentary. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 60, 572-580; též Uitz, R. Freedom of Religion in European Constitutional and international case law. Strasbourg: Council of Europe Publishing, 2007, s. 148-164.).
B. Prejudikatura
a) Rozhodnutí ESLP
41. Evropský soud pro lidská práva důsledně dodržuje výkladovou konstantu vyslovenou v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72 (§ 49), podle níž se ochrana svobody projevu nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány příznivě, nejsou urážlivé či jsou indiferentní, ale i ty názory, které urážejí, šokují nebo znepokojují (offend, shock or disturb); takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a otevřené demokratické společnosti. Výkon svobody projevu ovšem podléhá podle čl. 10 Úmluvy též povinnosti a odpovědnosti, přičemž jeho omezení, jsou-li nezbytná v demokratické společnosti, musí být proporcionální a sledovat legitimní cíl. Ochranu Úmluvy i Listiny vyžadují i projevy umělecké (Jäger, P., Molek, P. Svoboda projevu. Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 115), přičemž důvodem je jejich často šokující povaha, pro kterou mnohdy podléhají administrativním omezením a zákazům při svém vystavování či jiném způsobu zveřejnění. Zohledňuje se, že umělec svým působením projevuje nejen své osobní názory, ale reflektuje i společnost, v níž žije.
42. V relaci k projevům vztahujícím se k náboženské víře a vyznání uvedl ESLP mimo jiné ve věci Wingrove proti Spojenému království, rozsudek ze dne 25. 11. 1996 č. 17419/90, § 58, že při omezování svobody projevu, který může urážet intimní osobní přesvědčení v oblasti náboženství, mají smluvní státy Úmluvy obecně širší prostor pro uvážení. Neexistuje totiž jednotné evropské pojetí požadavků vztahujících se k ochraně práv druhých v souvislosti s jejich náboženským přesvědčením. To, co pravděpodobně způsobí zásadní urážku osobám určitého náboženského přesvědčení, se bude čas od času a místo od místa výrazně lišit. Státní orgány proto mají v zásadě lepší pozici než mezinárodní soudce, aby se vyjádřily k přesnému obsahu těchto požadavků s ohledem na práva ostatních a rovněž k nezbytnosti omezení určeného k ochraně těch, jejichž nejhlubší city a přesvědčení by byly určitým projevem vážně dotčeny.
43. Respekt ESLP vůči postupu státních orgánů, které v zájmu ochrany náboženského cítění podle čl. 9 Úmluvy omezily svobodu projevu, se projevil v rozhodnutích ve věcech Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, rozsudek ze dne 20. 9. 1994 č. 13470/87, I. A. proti Turecku, rozsudek ze dne 13. 12. 2005 č. 42571/98, a E. S. proti Rakousku, rozsudek ze dne 25. 10. 2018 č. 38450/12. Státní orgány v nich postupovaly se zřetelem na existenci vnitrostátní úpravy trestněprávního deliktu blasfemie.
44. Ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku dospěl ESLP k závěru, že umožňuje-li to vnitrostátní právní úprava, může být v některých demokratických společnostech považováno za nezbytné sankcionovat nepatřičné útoky na předměty náboženského uctívání, nebo jim dokonce zabránit. Ten, kdo využívá svobodu projevu, je totiž zároveň povinen se pokud možno vyvarovat projevů, které jsou bezdůvodně urážlivé pro ostatní a které proto nepřispívají k žádné formě veřejné diskuse (§ 49 rozsudku). Rakouské úřady nevykročily ze svého prostoru pro uvážení, když s ohledem na existenci trestněprávního deliktu blasfemie v rakouském právním řádu (§ 188 trestního zákoníku) zabavily film Das Liebeskonzil, v němž byl mimo jiné Bůh vyobrazen jako senilní stařec klanějící se Ďáblu, Panna Marie jako žena, mezi níž a Ďáblem existuje erotické napětí, a Ježíš Kristus jako mentálně postižený (§ 22). ESLP aproboval odnětí filmu ještě před prvním promítáním, i když byl přístup věkově omezen; vzhledem k široce rozšířeným upoutávkám popisujícím děj se stal film i bez promítání projevem natolik "veřejným", aby způsobil pohoršení (§ 54). Šlo podle trestního zákoníku o projev proti "osobě, která je předmětem uctívání církve nebo náboženské komunity" (Gegenstand der Verehrung; object of veneration).
45. Rovněž ve věcech I.A. proti Turecku a E. S. proti Rakousku vnitrostátní orgány postupovaly se zřetelem k existenci vnitrostátní úpravy trestněprávního deliktu blasfemie. V první z nich byl uložen peněžitý trest vydavateli knihy, která obsahovala mimo jiné tvrzení, že Mohamed přerušil svůj půst pohlavním stykem, po večeři a před modlitbou, a že nezakázal pohlavní styk s mrtvým člověkem nebo živým zvířetem. Podle ESLP mohli v důsledku těchto tvrzení věřící oprávněně cítit, že jsou terčem urážlivých útoků (§ 29, 30). Ve druhé věci byla stěžovatelka trestně stíhána (a posléze odsouzena k peněžitému trestu) opět za delikt blasfemie, zapovídající v Rakousku hanobení náboženských doktrín za podmínek, v nichž může "vyvolat ospravedlnitelné rozhořčení" (berechtigtes Ärgernis zu erregen; arouse justified indignation). Stěžovatelka vyslovila na veřejně přístupných seminářích, pořádaných politickou stranou FPÖ, negativní hodnotící soudy o proroku Mohamedovi navazující na její konstatování, že podle dostupných dokumentů měl Mohamed v 56 letech pohlavní styk s devítiletou Ajšou. Přes tvrzení stěžovatelky, že její výroky byly opřeny o historická fakta, přiřadil ESLP projev stěžovatelky, podléhající uvážení rakouských soudů, k projevům excesivním a dovodil, že soudy dostatečně vysvětlily, proč byl dehonestující a proč mohl narušit náboženský smír.
46. Ve věci Wingrove proti Spojenému království dospěl ESLP v rozsudku k závěru, že British Board of Film Classification ani britské soudy nepochybily, upřednostnily-li účel anglického zákona o blasfemii před excesivním projevem. Nebylo povoleno uvedení na trh krátkého videofilmu Visions of Ecstasy, v němž vedle dalších sexuálně vypjatých scén svatá Tereza z Avily vzrušeně líbá tělo Ježíše Krista připevněné na kříži ležícím na zemi a obkročmo si na něj sedá, přičemž Kristus jí políbení na ústa opětuje (§ 9). ESLP aproboval závěry anglických soudů o naplnění "vysokého stupně zneuctění" (high degree of profanation) podle zákona o blasfemii (§ 60). Nebylo nerozumné zakázat distribuci filmu, neboť by mohl zasáhnout víru některých diváků a urazit je (§ 63).
47. Vedle rozhodnutí odrážejících přístup Evropského soudu pro lidská práva k postupu orgánů veřejné moci ve státech, v nichž je blasfemie trestným činem, vyslovil se v jiných rozhodnutích ESLP též k podmínkám veřejné přístupnosti výstavy obrazů kontroverzních z hlediska mravnosti, k výkonu svobody projevu zacíleného na církevního hodnostáře a k otázce, zda lze zahájit trestní řízení z důvodu tvrzené urážky skupiny věřících.
48. Rozsudkem ve věci Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 č. 10737/84 rozhodl ESLP v neprospěch stěžovatelů, z nichž prvním byl malíř vystavující díla, zobrazující homosexuální a násilné sexuální aktivity či praktiky mezi lidmi a zvířaty. ESLP označil za přiměřené opatření konfiskaci obrazů, aprobovanou soudy a opřenou o čl. 204 švýcarského trestního kodexu, zakazující zobrazování obscénních uměleckých děl a obchodování s nimi. Akcent položil ESLP na skutečnost, že výstava nebyla zpoplatněna a přístup na ni nebyl omezen žádným věkovým limitem (§ 36).
49. Případ Klein proti Slovensku, rozsudek ze dne 31. 10. 2006 č. 72208/01, vykazuje určitý posun v dosud zdrženlivém přístupu k restriktivním opatřením států vůči projevům s náboženským obsahem či podtextem. Stěžovatel byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 15 000 SK (s jednoměsíčním náhradním trestem odnětí svobody) za trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 trestního zákona. Čin byl spáchán satirickým článkem s expresivními výrazy na adresu arcibiskupa Jána Sokola, článek byl publikován v týdeníku Domino Efekt. Motivem článku byla televizní kritika, vyslovená arcibiskupem vůči plakátu k filmu M. Formana Lid versus Larry Flynt, zobrazujícímu muže pouze s americkou vlajkou kolem pasu, ukřižovaného v ženském klíně. Dvě sdružení občanů podala trestní oznámení s tím, že článek urazil náboženské cítění jejich členů. ESLP vytkl článku vulgární výrazy a sexuální narážky, nesouhlasil však s rozhodnutími slovenských soudů stran názoru, že by stěžovatel svým článkem vedle urážky nejvyššího představitele katolické církve urazil i její členy (§ 51-53; podrobněji též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck 2012, s. 1052, 1053, autor komentáře D. Kosař; dále jen "Komentář k Úmluvě"). ESLP konstatoval, že opatřením státu, jímž byl uložen peněžitý trest, byl porušen čl. 10 Úmluvy o svobodě projevu.
50. Ještě Evropská komise pro liská práva prohlásila v rozhodnutí Choudhury proti Spojenému království ze dne 5. 3. 1991 č. 17439/90 za nepřijatelnou stížnost, kterou se britský občan muslimského vyznání dovolával aplikace čl. 9 Úmluvy o svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Napadal postup britských orgánů, které přes jeho podnět, z důvodu chybějící právní úpravy vůči islámu, nezahájily trestní stíhání proti autoru knihy Satanské verše Salmanu Rushdiemu a proti britskému vydavateli této knihy. Komise konstatovala, že čl. 9 Úmluvy nezaručuje právo vyvolat jakoukoli specifickou formu řízení proti těm, kteří mají svým autorstvím nebo publikací urážet cítění jednotlivce nebo skupiny (offend sensitivities of individual or of a group of individuals).
51. Pro všechny citované případy je příznačné, že se předmětem přezkumu Evropským soudem pro lidská práva stala rozhodnutí orgánů veřejné moci učiněná v řízeních zahájených z moci úřední a majících trestněprávní povahu. V žádné z věcí nedošlo k posouzení takového rozhodnutí, jež by bylo vydáno v soudním řízení vedeném na základě soukromoprávní žaloby.
b) Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu
52. Relevantní obsah soudních rozhodnutí představují hlavně obecné teze a kritéria hranic svobody projevu. Počet srovnatelných judikátů není vysoký a jejich závěry vznikly na základě daného stavu společnosti, jenž předurčil konkrétní fakta případů.
53. Ústavní soud opakuje, že každý názor, stanovisko nebo kritika jsou vzhledem k významu svobody projevu, garantované v čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustné. Jejich omezení je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi [nález ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 (N 63/56 SbNU 711), bod 23 a četná další tamtéž citovaná rozhodnutí].