34. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
35. Městský soud zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, krajský soud pak doplňoval dokazování jednak opakovaným provedením některých důkazů, které provedl již městský soud, aby mohl sám nově ve věci rozhodnout, jednak provedením některých nových důkazů. Odsouzení členů organizované skupiny, včetně stěžovatele, bylo založeno na komplexu důkazů, ať již šlo o záznamy o odposleších, záznamy o sledování, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor či výslechy svědků, jakož i výslechu svědků a výpovědi spolupracujícího obviněného (srov. též body 96 - 127 rozsudku městského soudu, resp. body 34 - 39 rozsudku krajského soudu). Na způsobu jejich hodnocení a dovozování právních závěrů neshledává Ústavní soud jakýkoli shora označený exces, který by mu umožnil do procesu hodnocení důkazů, resp. zjišťování skutkového stavu vstupovat.
36. Shora uvedené se týká též hodnocení důkazů, které vedly krajský soud k závěru, že jednání stěžovatele lze kvalifikovat jako účast na organizované zločinecké skupině, jakkoli tento závěr stěžovatel rozsáhle rozporuje.
37. Proti právním závěrům krajského soudu právě ve vztahu k aplikaci institutu organizované zločinecké skupiny, resp. k naplnění jeho znaků v jednání stěžovatele, jakož i dalších spoluodsouzených, brojila též ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona s tím, že nikterak nenapadá ve věci provedené důkazní řízení ani z něj vzešlé skutkové závěry, pouze právní hodnocení soudu. Argumentace obsažená v obou napadených usneseních Nejvyššího soudu (o stížnosti pro porušení zákona a o dovolání stěžovatele, resp. dalších spoluodsouzených) je shodná, neboť reaguje na shodné argumenty ministryně spravedlnosti i spoluodsouzených uplatněné v rámci dovolacích námitek. Ústavní soud není povolán k výkladu ani sjednocování předpisů podústavního práva, včetně práva trestního, kromě případů, kdy by zjevný exces při výkladu podústavního práva mohl vést k porušení některého z ústavně zaručených práv, např. principu nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny). Nejvyšší soud v obou napadených usneseních však logicky a přehledně vyložil, proč jednání, které bylo stěžovateli a dalším spoluodsouzeným kladeno za vinu, naplňuje znaky trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, přičemž argumenty zpochybňující naplnění všech relevantních znaků organizované zločinecké skupiny přesvědčivě vyvrací (srov. argumentaci Nejvyššího soudu na s. 53 - 56 napadeného usnesení o odmítnutí dovolání, která koresponduje argumentaci v usnesení zamítající stížnost pro porušení zákona a Ústavní soud na ni pro stručnost odkazuje). Ústavní soud neshledal důvod, který by jej opravňoval zvolený výklad, resp. roli Nejvyššího soudu jako vrcholného soudu povolaného ke sjednocování výkladu podústavního práva, zpochybnit.
38. K další rovině argumentace stěžovatele Ústavní soud uvádí, že jakkoli byla řada důkazních návrhů stěžovatele ze strany městského soudu i krajského soudu zamítnuta, nelze přisvědčit stěžovateli, že by se jednalo o ústavní vadu opomenutých důkazů. Soudy nejsou přirozeně povinny každému důkaznímu návrhu obhajoby vyhovět, neboť součástí principu volného hodnocení důkazů, které je doménou obecných soudů, je mj. též posoudit relevanci jednotlivých navržených důkazů. Soudy jsou však povinny o důkazních návrzích rozhodnout a své závěry, pokud určitý důkaz nepřipustí, zdůvodnit. V nyní posuzované věci soudy své povinnosti dostály a jak městský soud (s. 129 - 143 napadeného rozhodnutí), tak krajský soud (s. 65 - 69 napadeného rozhodnutí), podrobně zdůvodnily, proč jednotlivým důkazním návrhům obhajoby nevyhověly, přičemž v jejich argumentaci neshledává Ústavní soud ústavní vadu. Ústavní soud tak uzavírá, že k ústavní vadě opomenutých důkazů v procesu dokazování nedošlo.
39. Ústavní soud shrnuje, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti při konfrontaci s obsahem spisového materiálu a napadenými rozhodnutími, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
40. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu