40. Oba ve věci rozhodující obecné soudy striktně vycházely z prostého jazykového výkladu, tedy z toho, že se pro výpočet náhrady ušlého výdělku pro soudní znalce - osoby samostatně výdělečně činné použije právní úprava primárně určená pro výpočet náhrady ušlého výdělku svědka obsažená v § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Ústavní soud tento právní názor obecných soudů při zohlednění širších ústavněprávních souvislostí věci nesdílí a považuje jej za konkrétních okolností projednávané věci ve svém důsledku za ústavně nepřijatelný. V prvé řadě Ústavní soud odkazuje na čl. 95 odst. Ústavy, který stanovuje, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Ústavní soud opakovaně interpretoval smysl a význam čl. 95 odst. 1 Ústavy - viz např. nálezy ze dne 1. listopadu 2001 sp. zn. III. ÚS 274/01 (N 168/24 SbNU 243) a ze dne 4. října 2006 sp. zn. III. ÚS 269/05 (N 180/43 SbNU 51) - ve kterých výslovně konstatoval, že čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů. Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem pak znamená, že soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" je oprávněn, resp. povinen, přezkoumat jeho soulad se zákonem (a to s právními účinky inter partes v poměrech řešené věci, nikoli erga omnes - smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", usuzuje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci). Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy znamená oprávnění, resp. povinnost, soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem vyhodnocen za rozporný se zákonem. K uvedené citaci Ústavní soud dodává, že není pochyb o tom, že je-li obecný soud při svém rozhodování oprávněn, resp. povinen, posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, nebo mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu, je tím spíše oprávněn, resp. povinen, učinit tak i v případě, že posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem ústavním, popř. jiným pramenem ústavní normy - k tomu viz např. nález ze dne 16. října 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.).
41. Přezkum souladu jiného právního předpisu se zákonem se pak děje nejen na abstraktní úrovni logickými výkladovými postupy zjišťujícími, zdali v podzákonném předpisu obsažená úprava není např. úpravou "contra legem" či "praeter legem", nýbrž také posouzením skutečných (materiálních) dopadů případné aplikace takového jiného právního předpisu do té části právní sféry adresáta, která je souběžně regulována i právní normou se silou zákona nebo zákona ústavního (popř. kvalifikovanou mezinárodní smlouvou). Jak uvedl Ústavní soud v bodě 16 nálezu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 "... neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499); nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281)]. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Je též na obecných soudech, aby (je-li to nezbytné) při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou."
42. Podle názoru Ústavního soudu měl v nyní projednávané věci městský soud právě tuto povinnost, tedy povinnost neaplikovat část ustanovení podzákonného předpisu, které je při aplikaci na výpočet ušlého výdělku soudního znalce v rozporu s ústavním pořádkem. Tato chybná aplikace podzákonného předpisu vedla v konkrétním případě stěžovatele jakožto soudního znalce k zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví a s ním souvisejícího legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a k porušení tzv. neakcesorické rovnosti zakotvené v čl. 1 Listiny, a proto v ústavněprávním přezkumu neobstála.
43. Ústavní soud proto shrnuje, že soudní znalci mají nárok na náhradu ušlého výdělku v plné výši odpovídající jejich průměrnému výdělku, jelikož si zaslouží, aby jim ušlý čas, který strávili ústním podáním znaleckého posudku včetně doby čekání a času stráveného na cestě a který by jinak trávili výkonem svého běžného povolání, byl plně nahrazen. Nelze přitom rozlišovat mezi znalci v zaměstnaneckém či obdobném poměru a znalci, kteří svou činnost vykonávají jako osoby samostatně výdělečně činné, jelikož takové rozlišování nesleduje legitimní cíl a je v rozporu s principem rovnosti zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Je nepřípustné, aby soudní znalci vykonávající činnost jako osoby samostatně výdělečně činné výkonem znalecké činnosti fakticky přicházeli o část svého výdělku, jelikož taková právní úprava a praxe by ve svém důsledku vedla mj. k dalšímu poklesu počtu soudních znalců, jejichž význam pro spravedlivost soudních řízení a fungování justice je nesporný. Znalec ustanovený soudem má legitimní očekávání, že mu v souladu s příslušnými právními předpisy budou nahrazeny náklady, které účelně vynaložil v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku, a to včetně náhrady ušlého výdělku, jak stanoví zákon. V tomto světle je třeba náhradu ušlého výdělku dle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících a vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících přiznávat i samostatně výdělečně činným znalcům v plné výši, nikoliv redukovanou podle § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.
44. V dalším řízení městský soud posoudí usnesení soudu prvního stupně s ohledem na závěry vyslovené v tomto nálezu. Ústavní soud připomíná, že z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, č. j. 23 Co 38/2021-1366, vyplývá, že Městský soud v Praze již ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 806/21, přiznal stěžovateli v jiné věci plnou požadovanou náhradu ušlého výdělku, která nebyla limitována ustanovením § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Je tak zřejmé, že k nápravě neústavního postupu při určování náhrady ušlého výdělku soudních znalců začalo docházet již po vydání nálezu vydaného pod sp. zn. II. ÚS 806/21. Nynější rozhodnutí však přispěje k jednoznačnému výkladu dotčených ustanovení i dalšími soudy tak, aby bylo zachováno právo znalců na ochranu majetku a s ním spojeného legitimního očekávání, a zároveň aby byla zajištěna rovnost v odměňování znalců v zaměstnaneckém (či obdobném) poměru a znalců vykonávajících činnost jako osoby samostatně výdělečně činné.
45. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu