43. Jak vyplývá ze shora uvedeného, možnost klást vyšší formálně procedurální požadavky na řízení o dovolání odpovídající jeho charakteru mimořádného opravného prostředku se specifickým rozsahem přezkumu uplatnitelným poté, co byla věc projednána ve dvou stupních trestního soudnictví, a priori nestojí v rozporu s ochranou základních lidských práv či svobod. Tzv. advokátní přímus, tedy povinné zastoupení obhájcem v dovolacím řízení a podání dovolání toliko jeho prostřednictvím dle § 265d odst. 2 věta první trestního řádu, nepochybně plní shora uvedený legitimní účel a žádnou pochybnost o svém souladu s ústavním pořádkem, která by opravňovala druhý senát Ústavního soudu k podání návrhu dle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, nevyvolává.
44. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v nynější věci podmínce podat dovolání toliko prostřednictvím obhájce stěžovatel vyhověl, byť je nepodal jeho ustanovený obhájce, ale substitut.
45. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona o advokacii je koncipováno jako zcela obecné, tedy nestanovuje žádné explicitní omezení substitučního oprávnění advokáta vůči jinému advokátu ani je (na rozdíl od § 26 odst. 2 zákona o advokacii ve vztahu k substitučnímu oprávnění advokáta vůči advokátnímu koncipientovi či jinému jeho zaměstnanci) nepředvídá. Ustanovení § 35 odst. 1 trestního řádu zakotvuje tzv. advokátní monopol na obhajobu v trestním řízení, avšak omezuje substituční oprávnění advokáta toliko vůči advokátnímu koncipientovi v některých případech. Substituční oprávnění advokáta vůči jinému advokátovi však obecně pro trestní řízení nijak neupravuje, a tedy ani neomezuje. Konečně ani v textu § 265d odst. 2 trestního řádu specificky pro dovolací řízení se žádné takové explicitní omezení substitučního oprávnění obhájce coby advokáta nenalézá.
46. Takové omezení nelze dovodit ani systematickým výkladem. V případě substitučního oprávnění obhájce vůči advokátnímu koncipientovi zákonodárce omezení formuloval jako výslovné, přičemž v celém textu trestního řádu operuje následně s pojmem "obhájce". Není zde tedy důvodu se domnívat, že by se obsah tohoto pojmu lišil podle systematického zařazení, tedy že by např. obsah pojmu "obhájce" v § 165 odst. 2 či 3 trestního řádu či v § 202 odst. 4 větě druhé trestního řádu měl být odlišný od obsahu stejného pojmu v § 265d odst. 2 větě první trestního řádu, tedy že by v některých případech obsah tohoto pojmu zahrnoval zvoleného či ustanoveného obhájce i jeho substituta a v jiných jen zvoleného či ustanoveného obhájce. Pro takové odlišování, neučinil-li je zákonodárce výslovně jako v § 35 odst. 1 větě druhé trestního řádu, tak jazykový ani systematický výklad nedávají žádný rozumný důvod. Ústavnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že substituce obhájce jiným advokátem v přípravném řízení či v řízení před soudem je zcela běžná a ze strany orgánů činných v trestním řízení se nesetkává s odmítáním. Ostatně i v nynější věci substitut vykonával obhajobu stěžovatele prakticky po celé soudní stádium trestního řízení až do podání dovolání bez jakékoliv negativní reakce orgánů činných v trestním řízení na tuto skutečnost.
47. Současně Ústavní soud nedospěl k závěru, že by § 265d odst. 2 trestního řádu omezoval substituční oprávnění implicitně s ohledem na svůj účel. Je třeba dát stěžovateli i nejvyššímu státnímu zástupci za pravdu, že pro dosažení účelu povinnosti podat dovolání toliko prostřednictvím obhájce tak, jak byl připomenut výše, je obecně nerozhodné, zda dovolání podá obhájce, s nímž má obviněný napřímo právní vztah advokát - klient, či podá-li je jiný advokát, kterým se v mezích jeho pověření dal takový obhájce zmocnit na základě § 26 odst. 1 zákona o advokacii. Jelikož podmínka § 265d odst. 2 věty první trestního řádu neklade na obhájce, jehož prostřednictvím je dovolání podáváno, žádné zvláštní požadavky, vyhoví jí obecně kterýkoliv advokát, který v daném řízení smí dle § 35 trestního řádu působit jako obhájce. V nynější věci Ústavní soud nezjistil, že by činnosti substituta coby obhájce dle § 265d odst. 2 trestního řádu bránila kterákoliv překážka uvedená v § 35 trestního řádu, a ostatně nic takového netvrdí ani čtvrtý senát.
48. Argument, že k přání advokátů byl zaveden při ustanovování obhájců v případech nutné obhajoby pořadník dle § 39 odst. 2 a 3 trestního řádu, se s podstatou předmětné otázky míjí. Účel zavedení tohoto pořadníku je zajištění rovných podmínek přístupu advokátů k ustanovení obhájcem ex offo a k zajištění jejich rovnoměrného vytížení touto agendou. Tento účel zjevně nijak neinterferuje s účelem povinného zastoupení dle § 265d odst. 2 trestního řádu.
49. Ani námitka, že advokáti ustanovovaní obhájci ex offo by měli vykonávat obhajobu osobně, nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Jak uvedeno v části VII. tohoto nálezu, způsob výkonu obhajoby je zásadně otázkou vztahu klient - advokát, do níž stát zasahovat nesmí s výjimkou případů, kdy je to nutné pro zachování základních práv klienta. Stát smí v zásadě zasáhnout pouze proti zcela nedostatečnému výkonu obhajoby tam, kde obhájce svou činnost nevykonává vůbec (např. z důvodu zdravotního stavu) či jen zcela manifestně laxně. Není však úkolem obecných soudů, aby hodnotily vhodnost taktiky či strategie obhajoby či její odbornou úroveň. Dle shora nastíněné judikatury ESLP se přitom otevírá prostor pro rozlišování, zda jde o zvoleného, nebo ustanoveného obhájce, přičemž zásahy státní moci proti výkonu obhajoby zvoleným obhájcem musí být ještě více restriktivní než v případě obhájce ustanoveného.
50. Otázka (ne)využití substitučního oprávnění pak nepochybně spadá zcela do sféry vztahu mezi klientem a jeho advokátem, která je chráněna čl. 37 odst. 2 Listiny a do níž státní moci nepřísluší jakkoliv zasahovat. Kromě toho, že substituční oprávnění může sloužit jako účinný prostředek efektivní organizace a řízení obhajoby, umožňující zajistit přítomnost kvalifikované osoby i při úkonech trestního řízení, jichž by se z nějakého důvodu (typicky kolize povinností vůči různým klientům) sám obhájce účastnit nemohl, může jít, jak správně připomněl stěžovatel, i o element strategie obhajoby (např. využití vysoce specializované erudice jiného advokáta).
51. Za rozhodné však Ústavní soud považuje, že ustanovení § 26 odst. 1 zákona o advokacii dává advokátovi možnost nechat se zastoupit jiným advokátem "v rámci svého pověření", v němž je, jak uvedeno výše, v zásadě tato možnost neomezená. Pro nynější věc má navíc kardinální význam, že stěžovatel si obhájce nezvolil, ale byl mu ustanoven soudem. Tento "rámec pověření" se totiž nutně liší v situaci, kdy advokáta pověřuje klient při uzavírání smlouvy o poskytování právních služeb, a právě v situaci, kdy je advokát "pověřen" soudem. V prvém případě je jistě otázkou vyjednávání oboustranně akceptovatelné dohody, zda a do jaké míry klient advokátovi umožní využití substitučního oprávnění, přičemž korektivem je zde vždy možnost advokáta smlouvu s klientem neuzavřít, neumožňuje-li mu aktuální pracovní vytížení klientovy požadavky na osobní výkon akceptovat. Ve druhém případě naopak advokát zásadně "pověření" odmítnout nesmí, avšak na druhé straně toto pověření činí soud, kterému zákon nesvěřuje oprávnění využití substitučního oprávnění omezit, či dokonce vyloučit.
52. Jakkoliv tak Ústavní soud zcela souhlasí s názorem, že advokát by se měl vždy snažit klientovi vyhovět, žádá-li osobní poskytnutí služby, požadavek, aby klient i v případě, že mu byl advokát jako obhájce ustanoven, měl možnost využití substitučního oprávnění zakázat, by advokáta mohl zavazovat k nemožnému, neboť ustanovení obhájcem zásadně není oprávněn odepřít, a tedy nemůže vzhledem k aktuálnímu vytížení garantovat, že bude schopen všechny úkony právní služby vykonávat osobně. Jestliže je tedy obhájce ustanoven soudem, obviněný mu jednostranně výkon substitučního oprávnění zakázat nesmí. K požadavku klienta na osobní výkon obhajoby tak musí přihlížet, avšak je oprávněn jej poměřovat s jinými svými profesními povinnostmi, a převáží-li zájem na osobním výkonu těchto jiných povinností, nevyhovět mu.
53. Na každý pád však orgánům činným v trestním řízení přezkum vhodnosti, oprávněnosti či účelnosti využití substitučního oprávnění dle § 26 odst. 1 zákona o advokacii nepřísluší. V nynější věci přitom ani nevyvstalo žádné podezření, že by substitut zastupoval ustanoveného obhájce proti vůli stěžovatele. Naopak, substitut vykonával obhajobu stěžovatele prakticky po celou dobu soudního stádia trestního řízení a Ústavní soud nezjistil z podání účastníků a vedlejšího účastníka řízení, jakož ani z vyžádaného spisového materiálu nic, co by svědčilo o tom, že by stěžovatel se substitucí nesouhlasil či že by byl s obhajobou poskytovanou mu substitutem nespokojený. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, šlo by toliko o "vnitřní" záležitost stěžovatele a ustanoveného obhájce, která by mohla hypoteticky vyústit v žádost o zproštění obhajoby dle § 40 trestního řádu či v kárnou odpovědnost ustanoveného obhájce. Orgány činné v trestním řízení by však se substitutem jako s obhájcem musely jednat, dokud by jeho procesní úkony nebyly negovány procesními úkony stěžovatele, jehož vůle jako zastoupeného má samozřejmě přednost před vůlí obhájce jakožto zástupce (např. vzal-li by stěžovatel dovolání zpět).
54. Čtvrtý senát tak Ústavní soud nepřesvědčil, že by pro takový výklad § 265d odst. 2 trestního řádu, podle nějž by se při podání dovolání obhájce nemohl nechat zastoupit jiným advokátem dle § 26 odst. 1 zákona o advokacii, svědčil nějaký rozumný důvod, nota bene tak závažný, že by i přesto, že pro něj absentuje výslovná opora v textu zákona, mohl obstát i v konfrontaci s ústavněprávními požadavky na ochranu práva stěžovatele na soudní ochranu, na právní pomoc v řízení a na obhajobu. Ústavní soud tedy uzavírá, že ústavně konformní výklad ustanovení § 265d odst. 2 věta první trestního řádu vyžaduje, aby dovolání obviněného podané prostřednictvím substituta zvoleného či ustanoveného obhájce dle § 26 odst. 1 zákona o advokacii bylo považováno za dovolání podané obhájcem.
55. Dovolání stěžovatele podané prostřednictvím substituta tak splňovalo podmínku podání dovolání prostřednictvím obhájce dle § 265d odst. 2 věta první trestního řádu. Tím, že čtvrtý senát nepovažoval dovolání stěžovatele za podané prostřednictvím obhájce, odepřel mu přístup k dovolacímu řízení, a tedy mu i odepřel soudní ochranu. Dopustil se tím porušení jeho ústavně zaručeného práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož advokátní přímus v dovolacím řízení je formou povinného právního zastoupení, byl stěžovatel nucen při podání dovolání využít svého ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení dle čl. 37 odst. 2 Listiny. I toto ústavně zaručené základní právo tak bylo porušeno, neboť přesto, že tohoto práva stěžovatel využil, nemělo to požadovaný následek, který s tímto postupem trestní řád spojuje (tedy přezkum dovolání Nejvyšším soudem). Tím bylo současně porušeno i stěžovatelovo ústavně zaručené právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, protože dovolání v trestním řízení jako opravný prostředek, který trestní řád obviněnému přiznává, představuje nepochybně součást tohoto ústavně garantovaného práva, jehož úspěšnému využití svým napadeným sdělením Nejvyšší soud zabránil.
VIII. Závěr
56. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 16., 50. až 53. a 55.
57. Vzhledem ke všemu shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny byla porušena.
58. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako důvodnou, dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, která ústavně zaručená základní práva stěžovatele byla porušena a jakým zásahem orgánu veřejné moci a dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal Nejvyššímu soudu v pokračování tohoto zásahu a přikázal mu, aby obnovil stav před tímto zásahem, respektive aby dovolání stěžovatele považoval za podané prostřednictvím obhájce ve smyslu § 265d odst. 2 věta první trestního řádu.
59. Ústavní soud předesílá, že tímto nálezem nikterak nepředjímá způsob ani výsledek rozhodnutí o dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud je povinen toliko považovat je za splňující podmínku stanovenou § 265d odst. 2 věta první trestního řádu, Ústavní soud se však tímto nálezem žádným způsobem nevyjádřil k dalším procesním náležitostem a formálním požadavkům tohoto dovolání, natož k jeho obsahu a ani je nepřezkoumával. V těchto směrech tedy Nejvyšší soud tímto nálezem není vázán.
60. Protože, jak vyloženo shora v části III. tohoto nálezu, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích nelze považovat ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za účinný procesní prostředek, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práv přiznává, v části, v níž ústavní stížnost směřovala proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud nemohl stěžovateli vyhovět. Přihlédl však k tomu, že judikatura Ústavního soudu byla v této otázce nejasná, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost neodmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ale zamítl ji dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu