44. Závěr obecných soudů, že stěžovatel měl a mohl předvídat, že bude-li v kabině předmětného stroje v době, kdy jej začne uvádět do základní polohy, nějaká osoba, může u ní šok z této zkušenosti vyvolat psychickou poruchu, je tak v plném souladu s těmito východisky. Obecné soudy vyšly při hodnocení subjektivní stránky stěžovatele ve vztahu k následku na zdraví poškozené z toho, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že příčinou rozvoje posttraumatické stresové poruchy byl především traumatizující zážitek s předmětným strojem, neboť poškozená byla v uzavřené kabině stroje, která se začala hýbat, ona nemohla ven a obávala se, že by se mohly spustit řezací trysky, které by ji mohly ohrozit na životě (srov. bod 14. na s. 9 napadeného rozsudku), přičemž stěžovatel věděl, jak stroj funguje, a tedy musel si umět představit, že spuštění stroje je nebezpečné a mohlo by osobu nacházející se uvnitř ohrozit na životě a že by takové osobě mohla vzniknout i psychická újma (srov. bod 16. napadeného usnesení krajského soudu a bod 45. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
45. Ústavní soud neshledává na tomto odůvodnění nic, co by závěr o naplnění subjektivní stránky stěžovatele ve vztahu k následku činu stavělo mimo rámec ústavní konformity. Ústavní soud považuje za zcela legitimní úvahy, že osoba, která se nachází v uzavřeném prostoru, o němž ví, že se v něm nachází řezací trysky, které by v případě svého zapnutí mohly mít značně devastační efekt na její tělo, se musí cítit ohrožena na životě (byť jen subjektivně), když se znenadání tento uzavřený prostor začne z jí neznámých příčin hýbat; že ohrožení na životě je vysoce traumatizující prožitek, který může vést i k rozvoji duševní poruchy; jakož i že stěžovatel jako osoba obeznámená, jak sám ve své ústavní stížnosti uvádí, s provozem v dané továrně po dobu 20 let, si musel být všech těchto skutečností vědom.
46. Ostatně i když obecné soudy zjistily, že na průběhu psychických komplikací u poškozené se podílely i jiné stresory, existence jiných psychických problémů u třetí osoby, které až v součinnosti s traumatickým prožitkem vyvolaným stěžovatelem mohou vést k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, se nijak neliší od shora popsané situace ublížení na zdraví starší osobě, u které je následek vzhledem k věku těžším, než by byl u osoby mladšího věku. Možnost existence dalších stresorů či jiných forem psychické zátěže u byť cizí, neznámé osoby, tedy něčím zcela nahodilým či náhodným a možnost si ji představit nevyžadovala na straně stěžovatele žádnou zvláštní vědomost či způsobilost. Z ústavněprávního hlediska tak dovození nedbalosti nevědomé ohledně těžké újmy na zdraví poškozené nepředstavuje žádnou vadu, která by Ústavní soud opravňovala zakročit proti způsobu, jakým obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo.
47. Na tom ničeho nemůže změnit ani stěžovatelova výtka, že obecné soudy nerozlišují mezi spuštěním stroje (ve smyslu zapnutí řezacích trysek) a jeho pouhým uvedením do základní polohy. V nynější věci nebylo pochyb o tom, že k zapnutí řezacích trysek nedošlo a že stěžovatel si pohotově uvědomil, že ve stroji se nachází poškozená a proces uvádění stroje do základní polohy přerušil, nicméně to není nijak způsobilé narušit závěr, že subjektivně poškozená, která v dané chvíli nevěděla, co se děje, měla obavu z toho, že ke spuštění trysek dojde a že stěžovatel si takovou okolnost musel umět představit. Obdobně by nemohl obstát závěr o absenci nedbalostního zavinění ve vztahu k rozvoji posttraumatické stresové poruchy např. u poškozeného trestným činem loupeže jen proto, že pachatel, který vůči němu užil pohrůžku bezprostředního násilí, nikdy neměl v úmyslu ji také realizovat, protože to poškozený nemohl vědět.
48. Konečně ke stěžovatelově znepokojení ohledně možného uplatnění soukromoprávní odpovědnosti poškozenou vůči němu Ústavní soud podotýká, že tato námitka je čistě hypotetického rázu. Stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by se tak již stalo, a tedy jakékoliv zabývání se touto námitkou by bylo předčasné a v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. Není totiž jisté ani to, zda k naplnění stěžovatelových obav dojde, a pro eventuální případ, že se tak stane (což však Ústavní soud nijak nepředjímá), jak se s touto jeho námitkou vypořádají k tomu povolané orgány veřejné moci v příslušných právních řízeních a s jakým výsledkem.
49. Jako obiter dictum lze poukázat rovněž na to, že právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu, na němž stěžovatel zakládá své obavy, situaci (spolu)odpovědnosti zaměstnance neřeší kategoricky, naopak předpokládá zvažování celé řady podstatných okolností. Obsahuje rovněž pasáž: "Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první občanského zákoníku vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil." Z této pasáže rozhodně neplyne, že by obavy stěžovatele byly oprávněné.
V. Závěr
50. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu