30. Lze uzavřít, že se krajský soud při projednávání věci odchýlil od výše citované judikatury Ústavního soudu a dopustil se přepjatého formalismu při výkladu právního jednání, které označil za neplatné, v důsledku čehož stěžovateli nepřiznal nárok na zaplacení smluvní pokuty coby institutu akcesorické povahy. V ústavní stížností napadeném rozsudku (na rozdíl od okresního soudu) rovněž nezohlednil skutečnou vůli smluvních stran, jejich následné chování, a nevzal v potaz ani smysl a účel smlouvy o smlouvě budoucí. Na tu kladl v zásadě tytéž nároky jako na kupní smlouvu, která by sloužila jako listina pro vkladové řízení u katastrálního úřadu. To je však s ohledem na shora uvedená východiska ústavně nepřijatelné. Nejvyšší soud tento zjevný exces krajského soudu ignoroval a formalistickým posouzením přípustnosti dovolání odmítl stěžovateli poskytnout ochranu jeho ústavně zaručeným právům. Tím krajský soud i Nejvyšší soud porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu. V dalším řízení bude krajský soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán právními závěry vyslovenými Ústavním soudem v tomto nálezu. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu