54. Z výše uvedeného lze tedy dojít k závěru, že nebyl-li rozsah a způsob náhrady škody součástí sjednané dohody, a tedy výrok soudu obsahu sjednané dohody neodpovídal, a současně nebyl skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, nebyl soud oprávněn aplikovat § 228 tr. řádu a uložit stěžovateli povinnost škodu nahradit [jde tedy o situaci popsanou ad (3)]. V tomto případě se nelze odvolávat ani na § 228 odst. 1 část věty za středníkem, tedy pravidlo, že "nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno," neboť aplikace této normy je podmíněna splněním podmínky spolehlivého prokázání skutkového stavu opatřenými důkazy dle ustanovení § 314r odst. 4, které je v dané situaci lex specialis, tedy normou speciální vůči § 228 odst. 1 tr. řádu.
55. Uvedený závěr odpovídá ostatně i výkladu systematickému, neboť i při standardně vedeném řízení předchází vydání rozsudku dle § 228 dokazování. Dá se tedy říci, že podmínky pro přiznání náhrady škody se v klasickém trestním řízení a v řízení o schválení dohody o vině zásadně neliší. V obou případech je totiž mimo jiné nutné splnit podmínku prokázání jak výše nároku, tak i odpovědnost obžalovaného za vznik škody. V řízení o schválení dohody o vině a trestu může být důkazní situace usnadněna, je-li dohodnutý rozsah a způsob náhrady škody součástí sjednávané dohody, či obviněný uplatněné nároky poškozených nerozporuje. Teprve jsou-li splněny veškeré podmínky pro přiznání nároku poškozeného v rámci adhezního řízení, je dle § 228 odst. 1 tr. řádu dokonce povinností soudu spolu s výrokem o vině trestným činem uložit obžalovanému i povinnost nahradit poškozenému škodu. Pouze za takového stavu je skutečně rozhodnutí o odkázání poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních zapovězeno [viz opak. cit. FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017.].
56. Pokud se však vrchní soud odvolává na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2806/21, ve kterém i zdejší soud vyslovil, že nalézací soud má povinnost rozhodnout o náhradě škody postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu, je nutné upozornit, že to na nyní posuzovanou věc nedopadá. V právě odkazované věci totiž nebyl spor o to, že stěžovatel způsobil poškozené jednáním popsaným ve výroku rozsudku krajského soudu škodu v tam uvedené výši (ve věci bylo doloženo několik výběrů hotovosti z bankovních účtů poškozené společnosti, kterými došlo k odčerpání firemních finančních prostředků pro potřebu obviněných). Stěžovatel tehdy výši škody nezpochybnil, pouze namítal, že sám z trestné činnosti žádný prospěch neměl. V nyní posuzované věci však stěžovatel jak nárok, tak výši škody neuznal a proti nim aktivně brojil, přitom údaje vycházející z odborného vyjádření, ze kterého nalézací soud při přiznání náhrady škody nyní vyšel, vyvolávají - a to přinejmenším - pochybnosti, pro které nelze mít podmínku dle § 314r odst. 4 tr. řádu za splněnou. Jde tedy o dvě diametrálně odlišné situace.
57. Přesto je nutné přiznat - ovšem tentokrát z jiného pohledu - oběma případům jistou podobnost. I nyní totiž stěžovatel rovněž poukazoval, že sám neměl z trestné činnosti prospěch a domnívá se, že by mělo být nejprve dokončeno řízení se společností X. Právě ona by prý měla být zavázána k náhradě škody, neboť se trestnou činností obohatila. K tomuto Ústavní soud doplňuje, že ani v případě, byla-li by za splnění všech obligatorních podmínek nakonec povinnost nahradit škodu ať již adhezním výrokem či v řízení ve věcech občanskoprávních stěžovateli soudem uložena, není vyloučena solidární odpovědnost stěžovatele a společnosti, pokud poškozenému trestným činem škodu způsobili společně. V trestním řízení, které je skončeno jako první, soud může zavázat k náhradě újmy jen toho obžalovaného, proti němuž je trestní řízení vedeno. Pokud je ovšem po právní moci takového rozsudku vedeno samostatné řízení proti druhému pachateli, který spoluzavinil tutéž újmu, nic nebrání tomu, aby soud, aniž by jakkoli rušil či měnil výrok prvého rozsudku, uložil nahradit škodu, nemajetkovou újmu nebo vydat bezdůvodné obohacení oběma obžalovaným společně a nerozdílně.
VI. Závěr
58. S ohledem na povahu institutu dohody o vině a trestu a navazujícího řízení o jejím schválení, které jsou spojeny se zásadním omezením práv stěžovatele, je nezbytné důsledně dbát na zachování korektního přístupu k hodnocení projevené vůle obviněného. Nelze přitom jeho vůli tvrdit tam, kde ji sám explicitně popírá.
59. Má-li proto soud v úmyslu postupovat dle § 314 odst. 4 tr. řádu a rozhodnout o náhradě škody dle § 228 tr. řádu v případech, kdy není dohoda o výši a způsobu náhrady škody součástí dohody o vině a trestu, musí být i o této skutečnosti, jako o jednom z důsledků schválení dohody, obviněný poučen a ve vztahu k uplatněným nárokům vyslechnut. Současně, přestože se v tomto řízení dokazování neprovádí, je nezbytné, aby soud v odůvodnění takového rozhodnutí provedl rovněž hodnocení důkazů opatřených v přípravném řízení.
60. Byl-li skutek ve sjednané dohodě popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby, tedy nutně i s vyčíslením výše škody, nelze rezignovat na spolehlivé prokázání skutkového stavu opatřenými důkazy, ani dovozovat souhlas obviněného s jejím vyčíslením. Údaj o výši škody v popisu skutku slouží totiž v těchto případech výhradně ke sjednání dohody o vině a trestu. Založit na tomto popisu závěr o skutkovém stavu věci by však bylo v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. řádu.
61. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že jsou postup a závěry krajského soudu a vrchního soudu v rozporu s ústavně konformními požadavky kladenými na postup při schvalování dohody o vině a trestu. Jedná se zejména o nedostatek splnění podmínek pro rozhodování soudu o uložení náhrady škody v případě, že její rozsah a způsob náhrady nebyl součástí dohody sjednané mezi stěžovatelem a státní zástupkyní.
62. Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost důvodná, neboť v řízení nebylo postupováno v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu, přičemž vadné hodnocení skutkového stavu a způsob interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy založily porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pročež jí podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil.
63. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, a proto je-li nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak netřeba zasahovat (až) do rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace byl návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně zamítnut (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť nyní bude na Vrchním soudu v Olomouci, aby ve věci postupoval a rozhodl ústavně konformním způsobem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu