37. Uvedený názor Ústavního soudu není v rozporu s účastníky řízení odkazovaným konstatováním Ústavního soudu podle bodu 18 odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 2460/17. Na daném místě totiž Ústavní soud citoval stěžejní pasáž konstantní judikatury Nejvyššího soudu, avšak hned v následujících dvou bodech upozornil na následující: "Obvodní soud nicméně svůj právní názor ohledně promlčení stěžovatelem uplatněného nároku založil právě pouze na předpokládané, nikoliv skutečné, prokázané vědomosti (ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu) stěžovatele, kdy dovodil, že stěžovatel ‚musel v období od 1. 3. 2013 do 30. 9. 2013 vědět, že dochází k bezdůvodnému obohacení žalované', neboť sám ‚smlouvu vypověděl a následně se aktivně domáhal potvrzení platnosti výpovědi, což se také stalo (s účinností výpovědi od 28. 2. 2013)', a proto nejpozději ke dni 30. 9. 2015 uplynula dvouletá subjektivní lhůta ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964. Dle Ústavního soudu ovšem obvodní soud zcela pominul zásadní okolnost mající vliv na posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku stěžovatele a tou byla otázka platnosti, a tedy samotné existence výpovědi předmětné smlouvy ze strany stěžovatele ze dne 11. 1. 2012 (ve formě e-mailu se zaručeným elektronickým podpisem), jejíž neplatnost (pro existenci odkládací podmínky) žalovaná v probíhajícím řízení opakovaně namítala. [...] Z uvedeného vyplývá, že přinejmenším do doby vydání rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 9. 2014 byla otázka platnosti, resp. účinnosti výpovědi stěžovatele ze dne 11. 1. 2012 mezi smluvními stranami spornou, a proto nelze akceptovat názor obvodního soudu, který dovodil, že stěžovatel musel již od samého počátku, tj. v období od 1. 3. 2013 do 30. 9. 2013 vědět, že dochází k bezdůvodnému obohacení žalované, neboť ‚sám smlouvu vypověděl a následně se aktivně domáhal potvrzení platnosti výpovědi'. Ústavní soud je naopak toho názoru, že z uvedeného jednání stěžovatele, ale koneckonců i z jednání samotné žalované (žalovaná za platnou považovala až výpověď stěžovatele ze dne 22. 10. 2013, proto mu zasílala vyúčtování za poskytnuté služby i za následná období), spíše vyplývá, že otázka platnosti výpovědi ze strany stěžovatele byla i nadále spornou, nikoliv tedy prokázanou a jednoznačně vyřešenou (‚musel vědět'). [...] Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že pokud Obvodní soud pro Prahu 4 v ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované je promlčen z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 107 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, zatížil své rozhodnutí protiústavním deficitem, v jehož důsledku došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny."
38. Z citovaného nálezu plyne, že Ústavní soud v něm vyložil zákonný požadavek na určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby stanovený v § 107 odst. 1 obč. zák., obecně traktovaný také v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ústavně souladným způsobem, a to shodně, jako činí Ústavní soud v nyní posuzované věci. Nepřiměřeným výkladem uvedeného zákonného ustanovení tak obecné soudy zatížily svá rozhodnutí kvalifikovanou vadou, mající za následek porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.
39. Stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud ústavněprávní pochybení obecných soudů neshledal; odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto ohledu srozumitelné a přesvědčivé, pročež na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Pro úplnost hodno dodat, že stěžovatelem v replice odkazované nálezy Ústavního soudu nejsou k posuzované věci přiléhavé, neboť byly vydány ve skutkově a právně odlišných věcech a sama okolnost, že se mohou dotknout značného množství spotřebitelů, není rozhodná. Přiléhavé není ani vedlejší účastnicí poukazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 94/21; Ústavní soud jednak není vázán právními názory vyslovenými v usneseních, nýbrž toliko v nálezech, nadto v dané věci nebyl počátek běhu subjektivní promlčecí doby nejasný, neboť tamní stěžovatelka od dané smlouvy odstoupila, bylo jí vyplaceno odkupné a za den rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby byl považován až den vyplacení odkupného.
40. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí z výše uvedených důvodů, týkajících se počátku běhu subjektivní promlčecí doby, pro dodržení hospodárnosti řízení se již dále nezabýval zbývajícími námitkami stěžovatele, zejména ochranou spotřebitele, souvislostí s unijním právem apod.
VI. Závěr
41. Ústavní soud shrnuje, že je-li část stanoveného postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nahrazena poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, lze z výše uvedených ústavněprávních kritérií dovodit, že obecné soudy musejí v případě příslušných relevantních námitek účastníků řízení také adekvátně odůvodnit, proč se v dané věci ztotožnily s rozhodnutími v údajně obdobných věcech, na něž v rozhodované věci toliko odkázaly, a proč není nutné prokazovat stěžovatelem tvrzenou skutkovou okolnost.
42. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Úkolem městského soudu, vázaného právě vysloveným právním názorem Ústavního soudu, bude ve světle předestřených závěrů opětovně ve věci rozhodnout, a to při zohlednění všech relevantních aspektů věci, jak byly též podány výše. Ústavní soud nepředjímá výsledek opětovného rozhodnutí městského soudu, k němuž ale musí dospět ústavně souladným způsobem. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu