34. Ústavní soud tedy shrnuje, že jestliže jsou podmínky pro svěření do péče naplněny u obou rodičů zhruba stejně, pak samotná skutečnost, že nezletilý má nastoupit do první třídy základní školy, nepředstavuje automatickou a nezvratnou překážku jeho svěření do střídavé péče ani tehdy, jestliže bydliště obou rodičů dělí větší vzdálenost. V takových případech musí při rozhodování o režimu péče o nezletilého obecné soudy zjišťovat všechny okolnosti relevantní pro závěr, které řešení je v nejlepším zájmu nezletilého, tedy okolnosti na straně nezletilého (zejména jeho osobní a osobnostní dispozice a další individuální specifika týkající se zvládání změn a vzdělávacího procesu), okolnosti na straně obou rodičů (zejména úroveň jejich vzájemné komunikace, vzdálenost mezi jejich bydlišti, ochota a možnosti spolupracovat při předcházení negativům atypické podoby vzdělávacího procesu či zmírňovat jejich důsledky) a okolnosti na straně institucí vzdělávacího procesu (zejména možnost realizace vzdělávání nezletilého v jedné škole a kompatibilita vzdělávání ve dvou školách, není-li to možné). Teprve po pečlivém zjištění a zvážení všech těchto okolností může obecný soud vyhodnotit, zda je svěření do střídavé péče v nejlepším zájmu nezletilého, nebo vylučuje-li je konkrétní dostatečně závažná okolnost či okolnosti.
35. Ústavní soud taktéž opakuje, že v situaci, kdy jsou podmínky pro svěření do péče naplněny u obou rodičů zhruba stejně, nemůže být jediným důvodem pro vyloučení střídavé péče budoucí nástup do první třídy základní školy pro celé období přesahující rok před tímto nástupem, jestliže nezletilý již v předškolním období bez problému zvládá změnu výchovných prostředí u obou rodičů a střídaní mateřských škol a dětských kolektivů.
36. Krajský soud tedy pochybil, pokud zrušil rozsudek okresního soudu, jenž svěřoval nezletilého do střídavé péče stěžovatele a vedlejší účastnice, aniž by zjišťoval aktuální stanovisko samotného nezletilého a možnosti konkrétní podoby vzdělávání nezletilého, s generalizujícím odůvodněním, že při nástupu do první třídy je takový režim péče bez dalšího nevhodný, a přesto, že ještě po dobu delší než rok tento důvod ani potenciálně nemohl hrát žádnou roli. Tím porušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na výchovu dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V. Závěr
37. Ústavní soud tímto rozhodnutím nijak nepředjímá, jakým způsobem má krajský soud ve věci rozhodnout, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že nemá aktuální informace o tom, kdy bude nezletilý skutečně nastupovat k základnímu školnímu vzdělávání, neboť stěžovatel v rámci své repliky uvedl informaci o možné nutnosti odkladu nástupu školní docházky (stěžovatel se přitom k preferovanému režimu v době nástupu do školy nevyjádřil jednoznačně - připustil, že by nezletilý mohl chodit do první třídy v H., ale dokáže si představit i to, že by nastoupil do školy v P. nebo že by navštěvoval školy dvě, byť o poslední variantě má dle ústavní stížnosti sám pochybnosti). Ústavní soud byl rovněž informován o tom, že otec podal nedávno nový návrh na úpravu poměrů nezletilého, a tedy úkolem krajského soudu bude ústavně konformním způsobem rozhodnout na základě aktuální situace nezletilého, pokud již v mezidobí takové rozhodnutí neučinil okresní soud na podkladě nového návrhu. Pokud by k takovému vývoji došlo, nahrazení rozhodnutí zrušeného tímto nálezem by bylo redundantní.
38. Podstatné však z hlediska ústavního práva na spravedlivý proces, resp. práva na péči rodičů o děti je, že zdůvodnění, o které svůj závěr o změně rozhodnutí okresního soudu opřel krajský soud vzhledem ke shora uvedené argumentaci nelze považovat za dostatečné a v ústavněprávním přezkumu tak neobstojí.
39. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na výchovu dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny. Protože rozsudkem krajského soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek krajského soudu zrušil.
40. Na závěr Ústavní soud uvádí, že byť stěžovatel argumentoval porušením čl. 7 a čl. 47 Listiny EU, nicméně pro její použití v nynější věci nejsou splněny podmínky dle čl. 51 odst. 1 Listiny EU, neboť obecné soudy v nynější věci neaplikovaly právo Evropské unie.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu