42. Ústavní soud k této stížnostní námitce dále odkazuje na poměrně podrobné odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, ze kterého vyplývá (body 54 a násl.), že do insolvenčního řízení se přihlásili 4 věřitelé s 9 pohledávkami v celkové výši 20 810 876,44 Kč, z nichž zajištěné pohledávky činily pouze 2 874 627,76 Kč. Jako splatné závazky již k lednu 2015 však vrchní soud označil pouze pohledávky vůči oběma navrhovatelkám a dále JUDr. Haně Záveské, správkyni úpadce Ing. Zdeňka Nymburského, a to v celkové výši přesahující 7,5 mil. Kč. Majetek stěžovatele přitom tvořily jen peněžní prostředky na bankovním účtu ve výši 293 516,22 Kč a zastavené (nedostavěné a nezkolaudované) nemovitosti v L. v údajné hodnotě 11 mil. Kč, u kterých však byl již v roce 2011 nařízen jejich prodej v exekuci. Podle zprávy insolvenčního správce z roku 2018 přitom byly tyto nemovitosti inzerovány s cenou 7,8 mil. Kč a zatím jen jeden zájemce projevil zájem o jejich koupi, ale za cenu 4,5 mil. Kč. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ze shora rekapitulovaného vyjádření městského soudu, ze samotné ústavní stížnosti a především z usnesení městského soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. MSPH 89 INS 10291/2014-B-150, se podává, že tyto nemovitosti byly nakonec zpeněženy za 180 000 EUR, což odpovídá částce cca 4,5 mil. Kč.
43. Ústavní soud nevidí důvod jakkoliv zpochybňovat ani závěry vrchního soudu (potvrzené následně Nejvyšším soudem) ohledně oprávněnosti zohlednit též pohledávku JUDr. Hany Záveské, správkyně úpadce Ing. Zdeňka Nymburského, neboť ve shodě s ustálenou soudní judikaturou může soud v odvolacím řízení při posouzení, zda je dlužník v úpadku, přihlédnout též ke skutečnostem nebo důkazům, jež zde byly již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo. Tento výklad, vztahující se k ustanovení § 141 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona ("Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.") nepovažuje Ústavní soud za ústavněprávně excesivní. Již z napadeného usnesení městského soudu je ostatně patrno, že tato pohledávka byla známa již v době rozhodování o úpadku.
44. Jinak řečeno, zatímco v civilním sporném řízení platí obecně zákaz nových důkazů a tvrzení, v insolvenčním řízení tak tomu není a jistá nova jsou v odvolacím řízení přípustná; samozřejmě za splnění citované zákonné podmínky, že se jednalo o skutečnosti, které existovaly v okamžik rozhodování soudu prvního stupně, byť před ním nebyly tvrzeny, dokazovány a zjištěny a vyšly najevo až dodatečně. Podle § 14 odst. 1 insolvenčního zákona jsou totiž účastníky insolvenčního řízení dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku, nejen navrhovatel a dlužník. Tito věřitelé své pohledávky uplatňují zásadně podáním přihlášky [§ 165 odst. 1 a § 136 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona]. Pokud by proto - s ohledem na specifickou povahu insolvenčního řízení - odvolací soud nemohl přihlížet k právům uplatněným ostatními věřiteli v souladu s právě uvedenými zákonnými ustanoveními, tzn. teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně o úpadku dlužníka, bylo by popřeno základní právo nenavrhujících věřitelů úpadce zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, tzn. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (srov. také § 140c insolvenčního zákona, podle kterého v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou). V odvolacím řízení se totiž rozhoduje i o právu nenavrhujících věřitelů, zda má být věc řešena poměrným uspokojením podle insolvenčního zákona.
45. Důkazní návrhy, uplatněné stěžovatelem dne 11. 2. 2022, Ústavní soud neprovedl. Některé z nich totiž obecné soudy provedly již v předchozím řízení (viz např. odkaz na spis ve věci insolvenčního řízení stěžovatele) a v případě jiných dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů jejich provedení není nutné (viz návrh na vyžádání informace k blíže specifikovanému účtu vedenému u společnosti Fio banka, a. s. - srov. k tomu zejména bod 53 napadeného usnesení vrchního soudu). Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, přitom zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné a není proto dán žádný rozumný důvod, pro který by měl dokazování provedené obecnými soudy v nyní posuzované věci zopakovat, resp. přehodnotit, a to za situace, kdy nebyl zjištěn ústavní deficit spočívající v tzv. opomenutém důkazu (viz též shora). Pokud by tak učinil, překročil by svoji kompetenci ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů.
46. Současně platí, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva (k výjimkám srov. § 75 odst. 2 cit. zákona). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, proto Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nálezsp. zn. II. ÚS 3383/14ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), body 17-18; nálezsp. zn. III. ÚS 1047/16ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885), body 17 a 19]. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti nimž pak v soudním řízení brojí, a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou. Za nejpodstatnější přitom považuje Ústavní soud v tomto směru okolnost, že všechny relevantní okolnosti stran procesního postupu soudů byly (či mohly být) stěžovateli (a zejména jeho právnímu zástupci) v nyní posuzované věci dostatečně známy již dříve a odporovalo by proto zmíněnému principu subsidiarity ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud nyní prováděl dokazování překračující jeho rozsah provedený obecnými soudy.
47. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadených soudních rozhodnutích porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy totiž řádně a přesvědčivě vypořádaly všechny stěžovatelovy námitky, provedly odpovídající skutková zjištění, a na jejich základě učiněné právní závěry se jeví jako logické, a protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, kterému by příslušelo přehodnocovat závěry provedeného dokazování, neshledal důvod, pro který by mohl a měl napadená rozhodnutí jakkoliv zpochybňovat.
48. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k nálezusp. zn. III. ÚS 3190/20
Podle § 22 zákona o Ústavním soudu zaujímám odlišné stanovisko k výroku i k odůvodnění nálezu, a to z těchto důvodů:
1. Nález v prvé řadě dostatečně nezohledňuje specifika insolvenčního řízení oproti civilnímu řízení spornému, což se projevuje i v nesprávném závěru senátní většiny o "velmi pečlivém" zjištění skutkového stavu a posouzení věci (viz zejména bod 35 odůvodnění). Insolvenční řízení se oproti civilnímu řízení spornému vyznačuje zejména dominancí vyšetřovací zásady, podle níž "je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány" (§ 86 insolvenčního zákona). Právní otázky dotýkající se insolvenčního řízení pak mají být rozhodovány insolvenčním soudem (zásada vis attractiva concursus). Žádný z účastníků insolvenčního řízení, tedy ani dlužník (!), přitom nesmí být nespravedlivě poškozen [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona].
2. Ve vazbě na výše uvedené Ústavní soud již v nálezu ze dne 13. 10. 2016sp. zn. III. ÚS 1589/15(N 192/83 SbNU 125)] zdůraznil, že "jako součást obecné regulace insolvenčního řízení je nezbytné vzít v úvahu také aspekt dobrých mravů. Je společensky i právně nežádoucí, aby insolvenční řízení poskytovalo prostor pro zneužívání práv plynoucích z postavení účastníka. Stěžovatelka v insolvenčním řízení předložila tvrzení, která směřují k domněnce, že existence podmínek pro její úpadek byla vytvářena uměle se záměrem využít insolvenční řízení k těm účelům, ke kterým nebylo vytvořeno a které se jeví v příkrém protikladu k požadavku zachovávat dobré mravy i v insolvenčním řízení. Je na insolvenčním soudu, aby se dostatečně vypořádal s těmito argumenty a rozhodl, zda postup insolvenčního navrhovatele, případně dalších věřitelů, není obcházením účelu insolvenčního práva a zneužíváním práva v rozporu s dobrými mravy. Tím, že insolvenční soud nevěnoval těmto aspektům ve svém rozhodování dostatečnou pozornost, nedostál všem podmínkám kladeným na insolvenční řízení ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.". Obdobné rysy jako v citovaném nálezu, který však senátní většina zcela pominula, byly podle mého názoru naplněny i v nyní posuzované věci.
3. Insolvenční řízení bylo proti stěžovateli zahájeno pro pohledávku první navrhovatelky, kterou stěžovatel neuznává a pohledávku druhé navrhovatelky, kterou sám městský soud (!) neuznává za "pravomocně přiznanou a vykonatelnou" (viz str. 8 odůvodnění jeho usnesení o úpadku stěžovatele). K pohledávce druhé navrhovatelky stěžovatel v řízení před soudy tvrdil, že zanikla splněním, čemuž však soudy nepřisvědčily. První potvrzující usnesení vrchního soudu přitom bylo zrušeno Nejvyšším soudem. Po vrácení věci sice vrchní soud provedl důkaz svědeckou výpovědí dvou ze tří svědků, jak požadoval Nejvyšší soud, při hodnocení svědecké výpovědi Pavla Trepky se však nikterak nevypořádal s faktorem plynutí času, když mezi předmětným jednáním a podáním svědecké výpovědi uplynulo mnoho let, ani neozřejmil, proč pro uhrazení jistiny potřeboval svědek vidět smlouvu o převodu obchodního podílu (srov. bod 51 odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu), což je úvaha, kterou lze stěží pokládat za logickou.
4. Za podstatnější však pokládám skutečnost, že se vrchní soud řádně nevypořádal ani s námitkou stěžovatele, že dlužná částka byla druhé navrhovatelce uhrazena třetí osobou na bankovní účet vedený u obchodní společnosti Fio banka, a. s., který druhá navrhovatelka účelově zrušila. Vrchní soud si sice dokazováním ověřil, že dlužná částka nebyla připsána na žádný aktuální účet druhé navrhovatelky u předmětného poskytovatele platebních služeb, odmítl však zjišťovat doplňující informace směřující ke zjištění, zda nebyla odeslána na již (účelově) zrušený bankovní účet (viz bod 53 odůvodnění napadeného usnesení). Tuto skutečnost přitom zamítavý nález v bodu 9 odůvodnění zamlčuje. To je z mého pohledu zcela nepřijatelné za situace, kdy (případné) zrušení bankovního účtu druhou navrhovatelkou učiněné toliko za účelem znemožnění splnění závazku bude představovat postup zjevně se příčící dobrým mravům a účelům insolvenčního řízení. Je stěží představitelné, že by stěžovatel, jehož majetek v době rozhodnutí o úpadku prokazatelně činil několik milionů korun, na sebe nechal prohlásit konkurz pro pohledávku druhé navrhovatelky ve výši 17 000 Kč. Pohledávky dalších dlužníků přitom neměl městský soud ke dni rozhodnutí o úpadku stěžovatele za prokázané (str. 8 odůvodnění jeho usnesení).
5. Nález dále vůbec nezohledňuje, že pohledávka druhé navrhovatelky ve výši "pouhých" 17 000 Kč je vůči pohledávce první navrhovatelky a zejména pohledávce obchodní společnosti GLOBAL PROPERTIES, s. r. o. ve výši 12 000 000 Kč, jež však nebyla před rozhodnutím městského soudu o úpadku splatná (srov. rozsudek vrchního soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 102 VSPH 841/2016-108) a tudíž k ní nelze pro účely zjištění úpadku podle § 3 odst. 1 ve spojení § 141 odst. 1 insolvenčního zákona přihlížet, pohledávkou "triviální" (přiměřeně viz RICHTER, T. Insolvenční právo. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 221). Z námitek stěžovatele je dále patrné, že mohla vykazovat znaky pohledávky uměle udržované toliko za účelem prokázání mnohosti (dvou) věřitelů v řízení před městským soudem, který zjistil jeho úpadek. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však platí, že byť "insolvenční zákon kvantitativně (rozuměj minimální částkou) nijak neomezuje pohledávku (druhého) věřitele za dlužníkem, z jejíž existence by spolu s pohledávkou insolvenčního navrhovatele bylo možno usuzovat na splnění požadavku mnohosti věřitelů [§ 3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], při výkladu dotčeného ustanovení nelze pominout účel insolvenčního zákona. Ten je vymezen ... zejména předmětem úpravy, jímž je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem ... Při výkladu účelu insolvenčního zákona je dále nutné respektovat zásadu, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 29 NSČR 14/2012). Za účelem prokázání mnohosti věřitelů proto nelze akceptovat takové insolvenční návrhy, kdy jedna ze dvou pohledávek je svou výší relativně zanedbatelná a vykazuje znaky pohledávky uměle vytvořené nebo udržované (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 NSČR 13/2011). Senátní většina tuto rovinu problému nevzala vůbec v potaz. Odmítl-li se v této situaci (zejména) vrchní soud námitkami stěžovatele zabývat, zasáhl tím podle mého názoru do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v insolvenčním řízení, ovládaném vyšetřovací (nikoliv projednací) zásadou a zásadou vis attractiva concursus.
6. Je pravdou, že stěžovatel nepředložil insolvenčnímu soudu seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, když neuvedl sporné pohledávky. Tato skutečnost však nanejvýš zakládá vyvratitelnou (!) domněnku platební neschopnosti. Tu podle mého názoru stěžovatel kvalifikovaným způsobem vyvrátil. Podle jím předloženého posudku soudního znalce převyšuje jeho majetek hodnotu pohledávek insolvenčních věřitelů (bez započítání pohledávky obchodní společnosti GLOBAL PROPERTIES, s. r. o., která se však stala splatnou až ex post). Vrchní soud naproti tomu vycházel toliko z posudku obchodní společnosti Záchrana nemovitostí, s. r. o., který nechala zpracovat insolvenční správkyně, a z její zprávy, podle níž má o nemovitost zájem jediná osoba za sníženou cenu nejvýše 4,5 milionů Kč, namísto 11 milionů Kč, což je hodnota určená soudním znalcem Ing. Pavlem Hruškou. Tato skutečnost, která se má údajně odrazit v "nové" nižší hodnotě nemovitosti je však skutečností, která nastala až po rozhodnutí městského soudu o úpadku, pročež k ní nelze podle § 141 odst. 1 věty poslední insolvenčního zákona v odvolacím řízení přihlížet. Již v jiné insolvenční věci přitom Ústavní soud uvedl, že pokud "obecné soudy záměrně neaplikovaly výslovné znění kogentní normy zákona stanovící určitý postup, dopouštějí se svévole", neboť jsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky zákonem vázány [nález ze dne 6. 9. 2016sp. zn. IV. ÚS 378/16(N 166/82 SbNU 609)]. Na výše uvedené přitom stěžovatel upozornil i ve svém druhém dovolání, které podle mého názoru obsahuje náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), včetně označení konkrétní judikatury Nejvyššího soudu, jakož i dovolací důvody v užším smyslu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Na námitku stěžovatele, že vrchní soud při posuzování úpadku dlužníka, resp. hodnoty jeho nemovitostí, porušil § 141 odst. 1 větu poslední insolvenčního zákona, uvedl Nejvyšší soud pouze to, že jde "o právně nevýznamnou výhradu dovolatele". Nejvyšší soud tak odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. bez řádného odůvodnění jako nepřípustné, aniž k tomu byly podle mého mínění splněny zákonné podmínky.
7. V souvislosti se stěžovatelem je též nepřesné hovořit o jeho předlužení (bod 40 odůvodnění nálezu), když na tomto závěru rozhodnutí o úpadku nestálo, a když soudy ve věci vůbec neprovedly rozvahový test předlužení, ale toliko test likvidity (platební neschopnosti). Mám za to, že v celkovém kontextu nelze přehlížet ani námitky stěžovatele proti jím tvrzené účelovosti postupu insolvenční správkyně, a dále vazby druhé insolvenční navrhovatelky na první navrhovatelku prostřednictvím jednatele Ivana Trnky, kterou se soudy také odmítly zabývat. To ve svém souhrnu fakticky zpochybňuje závěry, k nimž Ústavní soud dospěl ve výše citovaném nálezusp. zn. III. ÚS 1589/15.
8. Pro shora uvedené důvody mám za to, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno a napadená rozhodnutí měla být zrušena.
V Brně dne 15. února 2022
Radovan Suchánek