32. K poukazu stěžovatelky na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 313/2015 Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka netvrdí, že by se od právního názoru v něm vysloveného Nejvyšší správní soud odlišil takovým způsobem, že bylo namístě aktivovat zvláštní senát podle § 17 odst. 1 s. ř. s. Pokud by totiž stěžovatelka tento názor zastávala, bylo namístě argumentovat porušením základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Nic takového však neučinila. Z obsahu napadeného rozsudku se ostatně podává, že Nejvyšší správní soud učinil skutkovou distinkci od právního názoru vysloveného ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 313/2015 (srov. shora a také body 32-34 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ani v tomto směru proto zdejší soud žádné pochybení Nejvyššího správního soudu nezjistil.
33. Obdobně poukazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 946/16ze dne 30. 5. 2018, rovněž s tímto nálezem se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku argumentačně vypořádal, když uvedl, že "stěžovatelka předložila žalovanému nepravdivou revizní zprávu, a proto je nutné na její jednání pohlížet jako na uvedení žalovaného v omyl, o čemž stěžovatelka musela vědět. Předložením nepravdivého podkladu žalovanému totiž navodila situaci, že bezpečnost FVE je osvědčena a tato podmínka pro udělení licence je splněna. Jak již NSS uvedl, povinností žalovaného nebylo, aby ověřoval správnost a pravdivost předložené revizní zprávy. Nezákonnost rozhodnutí žalovaného tak byla způsobena stěžovatelkou. V tomto případě proto není důvod chránit stěžovatelku před dopady jejího protiprávního jednání. Posuzovaná věc tedy odpovídá třetí situaci vymezené v citovaném nálezu Ústavního soudu." Nejvyšší správní soud tedy neopomenul ani tento argument stěžovatelky a Ústavní soud jeho závěr považuje za plně kompatibilní s odkazovaným nálezem a proto i za ústavně souladný.
34. Ústavní soud dále z vyžádaného soudního spisu konstatuje, že ve věci bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování a pokud na jeho základě soudy v nyní napadených rozsudcích dovodily, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro udělení licence (revizní zpráva se nevztahovala k celé FVE a neosvědčovala její bezpečnost), přičemž za správnost a pravdivost předložených dokumentů odpovídala samotná stěžovatelka (bod 38 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), neshledává v těchto závěrech Ústavní soud žádné pochybení, tím méně pochybení ústavní relevance. Nedokončenost elektrárny v době od 20. do 25. 10. 2010 prokazovaly důkazy provedené krajským soudem (viz zejména úřední záznamy o podaném vysvětlení M. J., J. M., I. K., M. K., M. N. a M. K., zprávy o technickém dozoru investora a stavebních deníků; shrnutí důkazů viz především body 61 a násl. rozsudku krajského soudu ze dne 7. 3. 2019). Z těchto důkazů vyplývá, že se nejednalo o pouhou výměnu vadných částí nebo opravy poškozených panelů, ale teprve o jejich montáž, a že práce na NN části elektrárny byly ve značném rozsahu prováděny také po 25. 10. 2010. Stěžovatelka přitom nejprve v řízení před krajským soudem tvrdila, že revize byla provedena ve dnech 20. až 25. 10. 2010 a teprve v reakci na pozdější průběh řízení začala tvrdit, že revize elektrárny byla provedena na konci listopadu 2010. O dřívějším termínu provedení revize svědčí také to, že dne 3. 11. 2010 bylo vydáno povolení ke zkušebnímu provozu, jehož podkladem je právě revizní zpráva.
35. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se krajský soud vypořádal rovněž s námitkou (v ústavní stížnosti ovšem nezmíněnou) týkající se žalobních bodů uplatněných nejvyšším státním zástupcem, kdy zdůraznil (bod 60), že sice v původní žalobě nebyla některá tvrzení uvedena zcela konkrétně, nicméně zmíněna byla a později došlo pouze k jejich doplnění; nebyly tedy uplatněny žalobní body nové.
36. Konečně k samotné délce řízení (resp. časového odstupu mezi udělením licence ERÚ a konečným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu) Ústavní soud uvádí, že jistě není optimální. Jak se však podává ze shora provedené narace, správní soudy po tuto dobu nebyly nečinné a nedopouštěly se průtahů, když vydaly celkem šest rozhodnutí. Navíc, samotná délka řízení nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatelka zpochybňuje okolnost, že nejvyšší státní zástupce podal žalobu před uplynutím zákonné lhůty tří let (§ 72 odst. 2 s. ř. s.), nezbývá Ústavnímu soudu konstatovat, že při jejím podání byla tato zákonná lhůta zachována a jak se v průběhu řízení před správními soudy ukázalo, nejednalo se o žalobu neopodstatněnou, nedůvodnou či dokonce šikanózní. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že předmětnou materii není namístě hodnotit dnešní, nýbrž tehdejší optikou, kdy se jednalo o velmi komplikované a soudní judikaturou dosud neřešené případy, takže nebyl dán dopředu "návod" pro co možná optimální postup. Konečně, dovozuje-li stěžovatelka svoji dobrou víru právě ze zmíněného časového odstupu mezi udělením a "odebráním" licence, je vhodné připomenout, že touto dobrou vírou nemohla disponovat poté, co byla podána předmětná žaloba ve veřejném zájmu, resp. poté, co bylo rozhodnutí ERÚ pravomocně zrušeno prvním rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 9. 2015.
37. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadených soudních rozhodnutích porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky. Obecné soudy totiž řádně a přesvědčivě vypořádaly všechny stěžovatelkou uplatněné námitky, provedly odpovídající skutková zjištění, a na jejich základě učiněné právní závěry se jeví jako logické, a protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, kterému by příslušelo přehodnocovat závěry provedeného dokazování, neshledal důvod, pro který by mohl a měl napadená rozhodnutí jakkoliv zpochybňovat.
38. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k nálezusp. zn. III. ÚS 377/20
Nesouhlasím s výrokem ani s odůvodněním nálezu, pročež k němu zaujímám podle § 22 zákona o Ústavním soudu toto odlišné stanovisko:
1. Nález v prvé řadě nezohledňuje relevantní a ustálenou judikaturu Ústavního soudu k problematice ochrany dobré víry a především důvěry v zákonnost a neměnnost pravomocného pozitivního a benefičního správního rozhodnutí. Z dlouhého seznamu relevantní judikatury zmiňuje senátní většina pouze nález ze dne 30. 5. 2018sp. zn. I. ÚS 946/16, a to v jediném bodu odůvodnění (bod 33), když v té souvislosti navíc pouze cituje závěr Nejvyššího správního soudu - účastníka řízení (!), podle něhož stěžovatelka předložila nepravdivou revizní zprávu, tudíž uvedla Energetický regulační úřad v omyl a nemůže být v dobré víře. K tomu přitom dnešní nález pouze uvádí, že tento "závěr považuje za plně kompatibilní s odkazovaným nálezem a proto i za ústavně souladný" (bod 33 in fine nálezu). S tím však nelze souhlasit.
2. Je třeba uvést, že shora odkazovaný nález vymezuje tři "modelové situace" střetu zásady ochrany dobré víry se zásadou zákonnosti. První skupinu situací představuje nezákonnost správního aktu způsobená čistě pochybením veřejné moci, zejména procesními vadami nebo nesprávným výkladem práva. Zde platí, že "za správnost vlastního postupu a správnost interpretace právní úpravy odpovídá veřejná moc, nikoliv její adresáti, a případné nedostatky je třeba přičítat na její vrub" (bod 58 jeho odůvodnění). Do této skupiny patří zejména nezákonná rozhodnutí z důvodů spočívajících v nesprávném posouzení rozsahu potřebných podkladů, případně nesprávné posouzení podkladů předložených. Druhou skupinu "představuje nezákonnost způsobená pochybením na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc - jednotlivec. Půjde o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Do této skupiny patří zejména rozhodnutí vydaná na základě nesprávných či zjevně neúplných, zejména skutkových zjištění a předpokladů, na což jednotlivec přes svou vědomost před vydáním rozhodnutí či po něm neupozornil. Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, což však nevylučuje důvěru v jeho zákonnost a neměnnost (zejména s ohledem na plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů). Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, je nezbytné, aby negativní dopady na oprávněnou osobu z tohoto rozhodnutí byly pokud možno zmírněny" (bod 59 odůvodnění). Třetí skupinu pak představuje nezákonnost způsobená oprávněným ze správního rozhodnutí, který úmyslně (!) uvedl správní orgán v omyl, popřípadě dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem, často naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu. V takovém případě není dána dobrá víra "oprávněného" z tohoto správního rozhodnutí ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost, pročež toto může být zpravidla zrušeno (bod 60 odůvodnění).
3. Případ stěžovatelky podle mého názoru spadá nanejvýš do druhé modelové situace vymezené nálezemsp. zn. I. ÚS 946/16. Jinými slovy, při vydání energetické licence došlo k pochybením jak na straně stěžovatelky (revizního technika), tak na straně správního orgánu. V takovém případě by sice nebyla dána dobrá víra stěžovatelky, stále je však dána její důvěra v zákonnost a neměnnost pravomocného pozitivního a benefičního správního rozhodnutí, která je nadto posílena faktorem plynutí času (viz dále). Rovinu "důvěry v zákonnost a neměnnost správního rozhodnutí" přitom senátní většina zcela ignoruje. Jakoby si snad kolegové odkazovaný nález ani pořádně nepřečetli a spokojili se pouze s konstatováním Nejvyššího správního soudu. V řízení před soudy nebylo prokázáno, že stěžovatelka úmyslně (!) uvedla správní orgán v omyl, popř. dokonce dosáhla vydání licence trestnou činností. Stěžovatelka vycházela ze zprávy revizního technika, který je státem autorizovanou osobou a odborníkem, přičemž jeho pochybení nemůže být bez dalšího přičitatelné stěžovatelce. Po osobě bez odborných technických znalostí, která si "najala" revizního technika právě za účelem odborného posouzení věci, lze požadovat jen běžnou míru obezřetnosti, nikoliv to, aby kvalifikovaně posuzovala veškerou práci státem autorizovaných odborníků. Opačný požadavek vznesený senátní většinou, podle níž je pouze věcí stěžovatelky, aby předložila úplné a pravdivé podklady, přičemž "tuto odpovědnost nelze přenášet na správní orgán a ani na další subjekty" (bod 31 in fine) je s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený a při posuzování dobré víry a důvěry v zákonnost a neměnnost rozhodnutí rovněž rozporný i s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 2 As 313/2015-492 ("FVE III T."), v němž je mimo jiné zdůrazněna výrazná spoluodpovědnost revizního technika coby státem autorizované osoby, i to, že stěžovatelce nelze vadu v postupu revizního technika vytýkat, tím spíše byla-li problematika náležitostí revizí fotovoltaických elektráren v rozhodné době značně složitá a neustálená (body 28, 30 a 38 jeho odůvodnění).
4. Nález v bodu 31 in fine rovněž pomíjí skutečnost, že správnost revizní zprávy, způsob jejího provedení a stav (ne)dokončení FVE K. měl ve správním řízení - v souladu se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu) a zásadou vyšetřovací - prověřit Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ"), který k tomu disponuje širokou škálou nástrojů. Skutečnost, že jen v roce 2013 podal nejvyšší státní zástupce přes 20 obdobných správních žalob proti rozhodnutím ERÚ o udělení energetické licence (bod 16 nálezu), dokresluje spoluodpovědnost ERÚ a naznačuje systémovou povahu "pochybení". V zásadě platí, že jestliže "orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci... víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, není bez dalšího myslitelné, aby následně konstatoval, že je třeba jej pro zjištěná pochybení odstranit či uplatnit jiné negativní následky" [nálezy ze dne 3. 12. 2007sp. zn. I. ÚS 544/06(N 217/47 SbNU 855), ze dne 1. 3. 2010sp. zn. IV. ÚS 298/09(N 35/56 SbNU 391) a ze dne 11. 12. 2018sp. zn. I. ÚS 2086/17(N 199/91 SbNU 469), které senátní většina taktéž pomíjí].
5. V obecné rovině platí, že důvěra v zákonnost a neměnnost správního rozhodnutí je "utvrzována" rovněž plynutím času. Čím delší doba proto uplynula od právní moci benefičního správního aktu, o to vážnější musí existovat důvody k prolomení jeho právní moci. Jinými slovy řečeno: Zatímco by určitá skutečnost způsobující nezákonnost správního rozhodnutí byla důvodem pro jeho zrušení bezprostředně po nabytí právní moci, tatáž skutečnost již nemusí odůvodňovat zrušení správního rozhodnutí za mnoho let od jeho právní moci. Odhlédnout nelze ani od ustálené rozhodovací praxe správního orgánu (ERÚ) a počtu žalob nejvyššího státního zástupce podávaných proti rozhodnutím, jež z této správní praxe vzešly (viz předchozí bod). Judikatura správních soudů i právní nauka ostatně dovodila výjimečné založení legitimního očekávání na vydání benefičního správního rozhodnutí rovněž nezákonnou správní praxí, a to zejména tehdy, mají-li být v konečném důsledku dotčeny toliko fiskální zájmy samotného státu [k tomu viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2017 sp. zn. 6 As 98/2016-54 a ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 4 As 86/2016-38; CODL, D. Zásada legitimního očekávání ve správním právu. Právní rozhledy, 2019, č. 23-24, s. 828-836; GRYGAR, T. In FRUMAROVÁ, K., GRYGAR, T., POUPEROVÁ, O., ŠKUREK, M. Správní právo procesní. Praha: 2021, s. 36 (marg. 136)]. V každém případě je však nezbytné posoudit přiměřenost každého zásahu do ochrany dobré víry, resp. důvěry v zákonnost a neměnnost rozhodnutí, a legitimního očekávání (srov. THOMAS, R. Legitimate Expectation and Proportionality in Administrative Law. Oxford: Hart Publishing, 2000, s. 77 a násl.).
6. Zásada ochrany dobré víry a důvěry v zákonnost správních rozhodnutí, jež vyplývají již čl. 1 odst. 1 Ústavy a § 2 odst. 3 správního řádu, se může dostat do střetu s jinými základními zásadami, v souvislosti s rušením již pravomocných rozhodnutí pak zejména se zásadou zákonnosti, resp. právnosti. V případě této kolize je nutné pečlivě zvážit veškeré okolnosti případu, míru pochybení orgánů veřejné správy v procesu vydávání správních rozhodnutí, a náležitě poměřit újmu, která by zrušením pravomocného rozhodnutí vznikla dotčeným osobám, s veřejným zájmem a právy dalších osob. Toto poměření však obecné soudy v napadených rozhodnutích, a povýtce ani Ústavní soud, neprovedly. Uvádí-li nález v bodu 36 in fine, že stěžovatelka "nemohla disponovat dobrou vírou poté... co bylo rozhodnutí ERÚ zrušeno pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 9. 2015", pomíjí skutečnost, že proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, které byl přiznán odkladný účinek (!) a Nejvyšší správní soud posléze tento rozsudek jako nezákonný zrušil. Nadto je třeba uvést, že odkladný účinek byl přiznán i v pořadí druhé kasační stížnosti stěžovatelky, stejně tak i její ústavní stížnosti. Fakticky tak dochází ke zrušení rozhodnutí o udělení energetické licence po více než deseti letech od jeho právní moci. Uvádí-li k této časové prodlevě a zrušení energické licence nejvyšší státní zástupce argument, že stěžovatelka nyní může požádat o vydání nové energetické licence (bod 17 in fine), je třeba zdůraznit, že nedostatek oprávnění k výkonu licencované podnikatelské činnosti sice lze v novém řízení odstranit vydáním nové licence, vydáním nové licence však už nelze ovlivnit podmínky státní podpory, za nichž je tato podnikatelská činnost vykonávána [viz nález ze dne 11. 12. 2018sp. zn. I. ÚS 2086/17(N 199/91 SbNU 469), který senátní většina rovněž opomenula].
7. Mám dále za to, že vysvětlení stěžovatelky o dvou verzích revizní zprávy nebylo v řízení před soudy náležitým způsobem vyvráceno. Nutno v té souvislosti podotknout, že přestože existence dvou verzí revizní zprávy byla jedním ze zásadních důvodů pro vyhovění žalobě nejvyššího státního zástupce a pro závěr Nejvyššího správního soudu o absenci dobré víry stěžovatelky, ex post Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvádí, že vůbec není podstatné, jak a proč tyto dvě verze vznikly (viz bod 15 nálezu). Ve svém prvním rozhodnutí ve věci přitom jiný senát Nejvyššího správního soudu zavázal krajský soud mimo jiné k tomu, aby za tímto účelem doplnil dokazování výslechem revizního znalce (viz bod 4 nálezu). Argumentaci Nejvyššího správního soudu v tomto hodnotím jako nekonzistentní a nepřesvědčivou.
8. Z mého pohledu nález nepochopitelně pojednává o subsidiaritě ústavní stížnosti s tím, že "jen velmi obtížně si lze představit situaci, kdy by Ústavní soud shledal protiústavním rozhodnutí soudu z důvodu, který stěžovatel v předchozím řízení vůbec neuplatnil (ačkoliv tak učinit mohl). Obecný soud se totiž nemůže dopustit pochybení (dokonce protiústavního!), nedostane-li procesní prostor pro vypořádání určitých námitek z důvodu pasivity stěžovatele" (bod 24 odůvodnění). Neuvádí však jediný příklad (!), resp. jedinou námitku, kterou by stěžovatelka uplatnila až v řízení o ústavní stížnosti, a ani v hrubých rysech ji neuplatnila v řízení před správními soudy. Ostatně žádný takový příklad ani já nenacházím. Pak jsou však tyto body odůvodnění nesmyslné. Zastávám názor, že námitky uplatněné stěžovatelkou již v řízení před správními soudy plně odůvodňují kasační zásah Ústavního soudu.
9. Již v řízení před správními soudy stěžovatelka opakovaně poukazovala na shora zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci FVE III T., od něhož se podle mého názoru Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku odchýlil. To v zásadě potvrdil i nejvyšší státní zástupce, když ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s jeho závěry neztotožňuje a považuje je v kontextu ostatní judikatury Nejvyššího správního soudu za "nekonzistentní a osamocené" (bod 17 nálezu). Již samotná existence více judikaturních linií však znamená nutnost předložit věc rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. Platí totiž, že i "v případě již existujícího judikaturního rozkolu jakýkoliv další senát, který se bude předmětnou věcí zabývat, je povinen svou věc rozšířenému senátu postoupit, neboť z logiky věci bude vždy nucen se odchýlit od dřívější judikatury - následování jedné judikaturní linie znamená vymezení se vůči linii druhé, opačné" (RIGEL, F. In POTĚŠIL, L. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 121). K tomu však Nejvyšší správní soud nepřistoupil, když bez dalšího aproboval závěry krajského soudu o absenci dobré víry stěžovatelky.
10. Na rozdíl od rozsudku ve věci FVE III T. dospěl v nyní posuzované věci krajský soud a při rozhodování o druhé kasační stížnosti rovněž Nejvyšší správní soud fakticky k závěru, že absence instalace části fotovoltaických panelů vylučuje dobrou víru stěžovatelky. Nevěnoval se však žádným způsobem značné nejednotnosti a neustálenosti tehdejší praxe při revizích fotovoltaických elektráren, ani v dostatečné míře nezval v potaz judikaturní závěry k ochraně důvěry adresátů benefičních správních rozhodnutí v jejich zákonnost a neměnnost (i při existenci možného předložení neúplných či nesprávných podkladů). Jak podotýká senátní většina, Nejvyšší správní soud uvedl, že na rozdíl od rozsudku ve věci FVE III T. bylo ve správním řízení tvrzeno dokončení elektrárny. To však různé právní posouzení věci odůvodnit nemůže, když k okamžiku podání žádosti o vydání energetické licence nebyla prokázána jasná vědomost stěžovatelky o nesprávnosti postupu revizního technika, a už vůbec ne její úmysl uvést ERÚ v omyl. Skutková "distinkce", kterou v bodu 32 odůvodnění vyzdvihuje senátní většina, je proto nedostatečná a v konečném důsledku bez významu. Pozastavuji se nad tím, že podle senátní většiny nebylo na místě konstatování porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny i z toho důvodu, že stěžovatelka na tento článek Listiny výslovně nepoukázala (bod 32 nálezu). Pominu-li skutečnost, že Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti (nýbrž jejím petitem), nelze opomenout, že stěžovatelka tvrdila mimo jiné porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz bod 1 nálezu). Právo na spravedlivý proces lato sensu snad v sobě právo na zákonného soudce nezahrnuje?
11. Konečně považuji za potřebné se vyjádřit k otázce (ne)překročení žalobních bodů krajským soudem, o které se nález stručně zmiňuje v bodu 35 odůvodnění. Krajský soud založil své rozhodnutí o důvodnosti správní žaloby nejvyššího státního zástupce nikoliv na procesních vadách řízení o udělení licence ze strany ERÚ (viz str. 2 až 4 správní žaloby), ale především na tom, že stěžovatelka předložila ERÚ nepravdivou revizní zprávu, která měla existovat ve dvou verzích s různým datem. Tuto žalobní námitku však nejvyšší státní zástupce ve své správní žalobě doručené krajskému soudu dne 16. 12. 2013, tj. necelý týden před uplynutím tříleté lhůty k jejímu podání, neuplatnil. K uplatnění této námitky došlo až v replice podané dne 13. 5. 2014, tj. po uplynutí lhůty k podání správní žaloby. Podle soudů však nešlo o nepřípustné rozšíření žalobních bodů, neboť nejvyšší státní zástupce měl namítat, že FVE K. byla dokončována až během licenčního řízení, pročež později uplatněné námitky je nutno v řízení o žalobě ve veřejném zájmu nutno považovat za konkretizaci žalobního bodu. Ani s tímto závěrem, který aprobovala senátní většina, se však neztotožňuji.
12. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že správní žaloba byla pojata přinejmenším "úsporně" a v části o údajném nesplnění podmínek pro udělení licence rovněž velmi obecně. Žaloba o rozsahu šesti stran vlastního textu (bez titulní strany a petitu) v části označené jako vady řízení (!) pouze v jediné větě konstatuje, že podle smlouvy o dílo mělo být dílo dokončeno až v průběhu licenčního řízení (str. 4 žaloby), přičemž ERÚ v rozporu s požadavkem ochrany veřejného zájmu neprovedl důkaz ohledáním na místě (str. 3 žaloby, poslední odstavec). V této části, jde-li o namítané vady řízení, přitom shledal krajský soud žalobu nedůvodnou! K revizní zprávě naproti tomu žádné nepravosti ve shora uvedeném smyslu nenamítal, když pouze zdůraznil, že revizní zpráva se týká jen některých elektrických instalací nízkého napětí (viz bod 2 odůvodnění nálezu). Nejvyšší státní zástupce nenamítal, že by revizní zpráva obsahovala zavádějící skutečnosti nebo dokonce byla "lživá", ani že byla vyhotovena ve více verzích. Stejně tak jeho žaloba neobsahovala ani "polemiku" o tom, zda byla revize vůbec provedena, což fakticky zpochybňuje krajský soud (viz body 6 a 14 odůvodnění nálezu). V části nazvané "nesplnění podmínek pro udělení licence" (str. 4 až 6) neobsahuje žaloba ani v hrubých obrysech tvrzení, na nichž krajský soud a posléze Nejvyšší správní soud založily odůvodnění svých rozhodnutí. Na správní žaloby podané ve veřejném zájmu podle § 66 s. ř. s. přitom není na místě klást benevolentnější přístup než na žaloby podané subjektem bez zvláštní procesní legitimace [viz nález ze dne 3. 4. 2018sp. zn. II. ÚS 3189/16(N 66/89 SbNU 43)]. Naopak je třeba vycházet z toho, že nejvyšší státní zástupce je právní profesionál, který má v žalobě, resp. ve lhůtě k jejímu podání, uvést dostatečně konkrétní žalobní tvrzení. Nevyužije-li určitého žalobního tvrzení, je nutno vycházet z toho, že je nepovažuje za zásadní. To platí tím spíše, má-li nejvyšší státní zástupce prodlouženou lhůtu k podání takové žaloby, a to ze dvou měsíců na tři roky (viz nálezsp. zn. I. ÚS 946/16, bod 37 odůvodnění in fine).
13. Dnešní nález považuji ve svém celku za nepřesvědčivý, jeho odůvodnění na mnoha místech za nedostatečné, ignorující jak zásadní skutečnosti obsažené ve vyžádaném soudním spise, tak shora zmíněnou relevantní judikaturu Ústavního soudu.
14. Pro uvedené důvody mám za to, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno a napadená rozhodnutí měla být Ústavním soudem zrušena.
V Brně dne 2. srpna 2022
Radovan Suchánek