44. Analýza dosavadních východisek proto musí být doplněna i odpovědí na tyto otázky. Je zřejmé, že v obou variantách předvídaných § 9 odst. 1 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení učinit rozhodnutí jiného státního orgánu součástí dokazování, tedy provést je jako listinný důkaz. Jde-li o závazné rozhodnutí, pak je v rozsahu jeho závaznosti orgán činný v trestním řízení převezme a v tomto rozsahu neprovádí další dokazování a nečiní vlastní skutková zjištění. Ve zbývajícím rozsahu může provést dokazování spisovým materiálem vedeným o řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno, jakož i využitím dalších důkazních možností, které se tím odhalí, a učinit si vlastní skutkové i právní závěry (samozřejmě nepopírají-li ty závěry, jimiž je vázán).
45. Dokazováním obsahu připojeného spisu však nesmí být porušeny garance práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož ani práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a to zejména tím, že by takto byly získány důkazy, které by v předmětném (pozdějším) trestním řízení byly nepřípustné, např. že by jako listinný důkaz při nesplnění podmínek stanovených § 88 odst. 6 věta třetí trestního řádu byl proveden protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl nařízen a proveden v dřívějším trestním řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí dle § 9 odst. 1 trestního řádu, a to pod záminkou, že orgán činný v trestním řízení v následné věci tímto způsobem prověřuje ty závěry uvedeného rozhodnutí, které jsou pro něj nezávazné. V takovém případě by porušení práva na soudní ochranu spočívalo v samotném nerespektování či obcházení zákazů důkazního práva, porušení práva na obhajobu by záleželo v tom, že obhajoba v pozdější věci neměla možnost jakkoliv ovlivnit průběh vyhledávání, získávání, zajišťování či provádění důkazu v dřívější věci, a porušení rovnosti v řízení by tkvělo v tom, že veřejná žaloba by tímto postupem oproti obhajobě byla nezvratně zvýhodněna.
46. To vše obdobně platí i pro nezávazné rozhodnutí, ohledně nějž však stejným způsobem postupuje orgán činný v trestním řízení v celém jeho rozsahu.
47. Pokud jde o závazné rozhodnutí, tato jeho závaznost se týká především výroku, který v některých případech bude zcela postačovat (např. rozsudek v řízení o určení vlastnického práva k věci či správní rozhodnutí udělující konkrétní povolení, jejichž výroky vždy výslovně individualizují, k čemu se vztahují). V některých případech však výrok sám o sobě neposkytuje dostatečnou informaci. Např. výrok rozsudku v řízení o žalobě na plnění zpravidla výslovně obsahuje pouze konstatovanou povinnost, nikoliv i právní titul, z nějž žaloba tuto povinnost dovozuje, natož i skutkový základ, přičemž závaznost toliko výrokem by intencím § 9 odst. 1 věta za středníkem trestního řádu nevyhovovala, neboť orgán činný v trestním řízení by byl vázán např. pouze závěrem o tom, zda obviněný je, či není povinen zaplatit jiné osobě určitou částku, nikoliv již však proč a co se vlastně mezi žalobcem a žalovaným skutkově stalo.
48. Ačkoliv i jen samotný závěr o této povinnosti bude zpravidla pro trestní řízení relevantní (např. z hlediska posouzení majetkových poměrů obviněného), většinou až závěry civilního soudu o skutkovém základu sporu a jeho právním posouzení budou pro orgán činný v trestním řízení esenciální již pro samotné rozlišení, zda se vůbec takový rozsudek civilního soudu týká otázky viny, a i pokud ano, bude jeho povinností se právě s těmito závěry argumentačně vypořádávat ve smyslu výše nastíněné judikatury. Pokud tedy ze samotného výroku jednoznačně nevyplývá, jaký konkrétní závěr státní orgán předmětným rozhodnutím v daném případě učinil, závaznost tohoto rozhodnutí zahrnuje i právní posouzení, o něž je výrok opřen, a skutkový základ, o nějž se opírá právní posouzení, které nejsou přímo vyjádřeny ve výrokové části.
VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
49. Jak vyplývá ze shora předestřených obecných východisek, praxe vrcholných soudů dosud autoritativně na jedné straně vylučuje možnost jakýmkoliv způsobem v hlavním líčení důkazně použít obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení, jestliže k tomu nebyly splněny podmínky dle § 211 odst. 6 trestního řádu, na straně druhé ukládá orgánům činným v trestním řízení i v procesní situaci, v níž jde o otázku viny, a tedy nejsou vázány předchozím pravomocným rozhodnutím státního orgánu, přihlédnout k obsahu takového rozhodnutí a argumentačně se s ním vypořádat, ať již se s jeho závěry ztotožňují, či se od nich odchylují.
50. Prizmatem shora nastíněných východisek Ústavní soud v nynější věci konstatuje, že se toto rozhodnutí bezprostředně nedotýká otázky stěžovatelovy viny, neboť to, že se nepodařilo objasnit skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání ve věci podezření z krádeže, nijak neimplikuje, že se stal předmětný skutek. Skutečnost, že policejní orgán ve věci podezření z krádeže měl za to, že podezření z krádeže bylo vymyšlené, náleží pak toliko do argumentační části odůvodnění, jíž obecné soudy vázány nebyly. Současně předmětné usnesení o odložení věci bylo pro obecné soudy závazné toliko v rozsahu svého výroku, neboť již z něj se dostatečně určitě podává, v jaké skutkovými okolnostmi konkrétně vymezené věci podezření z krádeže se nepodařilo objasnit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání dle § 159a odst. 5 trestního řádu.
51. Za tohoto dílčího závěru se pak Ústavní soud musel zabývat tím, zda obecné soudy, zejména soud nalézací, provedly ústavně konformním způsobem dokazování usnesením o odložení věci v té části, v níž bylo pro ně nezávazné. Výše v bodě 45. vyjádřený akcent na zachování garancí ústavně zaručených práv a svobod a obecná východiska připomenutá v části V.b) tohoto nálezu svědčí jednoznačně pro závěr, že obecné soudy v této otázce pochybily.
52. Neporušitelnost zákazů důkazního práva vyžadovaná na ústavněprávní úrovni v zájmu ochrany základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny se totiž nevztahuje jen na samotné důkazy získané v jiném (dřívějším) trestním řízení, které by byly nepřípustné v pozdějším trestním řízení, ale brání i tomu, aby tyto zákazy byly obcházeny tím, že místo přímého provedení nepřípustného důkazu v pozdějším řízení se orgán činný v trestním řízení "prolomí" k jeho obsahu prostřednictvím příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí z dřívějšího řízení, které tento obsah rekapituluje a které je v tomto pozdějším řízení provedeno jako listinný důkaz.
53. (Ne)přípustnost určitého důkazu v pozdějším trestním řízení však musí být posuzována podle obecných pravidel dokazování vážících se k orgánům činným v trestním řízení. Nepřípustným tedy není takový důkaz, který byl v dřívějším právním řízení získán zcela bez jakékoliv ingerence orgánů činných v trestním řízení či takový důkaz, který byl získán v dřívějším právním řízení za obdobných podmínek, za jakých by byl mohl být získán i v pozdějším trestním řízení. Není tak např. obcházením zákazu donucení k sebeobvinění v následném trestním řízení podle § 78 odst. 3 trestního řádu, pokud tuto listinu následně provedenou jako listinný důkaz v pozdějším trestním řízení v dřívějším občanskoprávním řízení obviněný dobrovolně předložil jako jeho účastník na podporu svého procesního stanoviska, ani pokud by věc či listina byla v předchozím trestním řízení obviněným vydána dle § 78 odst. 1 trestního řádu, ačkoliv kdyby k němu nebylo nedošlo, bylo by stejně v pozdějším trestním řízení přípustné její odnětí dle § 79 odst. 1 trestního řádu.
54. V nynější věci právě k obcházení důkazního zákazu částečně došlo. Jedním z důkazů, na jehož základě dospěl nalézací soud k závěru o stěžovatelově vině, bylo i usnesení o odložení věci. To bylo vydáno v jiném trestním řízení, které nedospělo do stádia trestního stíhání, a tak v něm byla toliko podávána vysvětlení dle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, na jejichž základě také tehdejší policejní orgán učinil závěr o tom, že oznámení podezření z krádeže na tísňovou linku bylo vymyšlené (viz výše bod 5.). V hlavním líčení v nynější věci před nalézacím soudem bylo, jak shora připomenuto, provedení těchto úředních záznamů podmíněno dle § 211 odst. 6 trestního řádu souhlasem státního zástupce a stěžovatele, bez něhož nebylo přípustné jakkoliv obsah úředních záznamů o podaných vysvětleních použít.
55. Byť na jiných místech odůvodnění napadeného rozsudku nalézací soud neopomněl zdůraznit, že k obsahu podaných vysvětlení v odložené věci podezření z krádeže nemohl přihlédnout (srov. body 26. a 27. napadeného rozsudku), přesto uvedl, že svědku B. neuvěřil, že neviděl, kdo z vozidla vystupoval, právě s odkazem na odůvodnění o odložení věci (viz body 24. a 30. napadeného rozsudku), v němž je zachyceno svědkovo vysvětlení, že viděl, že z vozidla vystupoval stěžovatel.
56. Toto pochybení však nemohlo mít žádný vliv na rozhodnutí ve věci samé ani na celkovou spravedlivost řízení, neboť skutkové zjištění, že oznámení podezření z krádeže bylo vymyšlené, učinil nalézací soud i na základě četných dalších důkazů (zejména záznamu z tísňové linky, výpovědi zasahujícího policisty, výpovědi svědka B. v hlavním líčení), které jakoukoliv pochybnost o své ústavní konformitě nevzbuzují, a závěr o tom, že vozidlo řídil stěžovatel, nalézací soud neučinil na základě nepřípustného přímého důkazu - vysvětlení svědka B. v jiné trestní věci - ale na základě uzavřeného řetězce jiných nepřímých důkazů, které z ústavněprávního hlediska zcela postačovaly (viz níže body 64. až 66. tohoto nálezu).
57. Na předmětnou otázku tak Ústavní soud závěrem této části odpovídá tak, že dokazování v hlavním líčení v jedné trestní věci reprodukcí obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí z přípravného řízení v druhé trestní věci představuje zásah do práva na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny obviněného v první trestní věci, avšak o porušení těchto práv půjde jen tehdy, jestliže je obsah podaného vysvětlení v pozdější trestní věci jediný či zcela zásadní usvědčující důkaz. I tento zásah musí tedy být posuzován optikou celkové spravedlivosti řízení.
58. V nynější věci k takovému porušení nedošlo, neboť úřední záznamy o podaných vysvětleních v jiné trestní věci, resp. usnesení o odložení věci, které je pojalo do svého odůvodnění, nebyly kardinálním, natož jediným důkazem o stěžovatelově vině.
VII. K dalším stěžovatelovým námitkám
59. Ostatní stěžovatelovy námitky Ústavní soud nevyhodnotil ani jako potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Konkrétně k nim Ústavní soud uvádí následující:
60. Námitky 1) a 4) pro závěr o porušení jakéhokoliv stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody nesvědčí. Ústavní soud připomíná, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], a tedy účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny.
61. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury ESLP pro obecné soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek ESLP ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek ESLP ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
62. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.) či nereagování soudu na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť je pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02, bod 84.; či rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, stížnost č. 19997/02, bod 30.). V zásadě jen taková tvrzení vyžadují vždy explicitní a jasnou odpověď soudu (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 11. 7. 2017 ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku č. 2, stížnost č. 19867/12, bod 84.). V trestním řízení mají takovou povahu např. skutečnosti zpochybňující závěr o vině stěžovatele, na něž obviněný poukázal (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 1. 2013 ve věci Mitrofan proti Moldávii, stížnost č. 50054/07, bod 54.), např. že měl v době činu alibi (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2010 ve věci Vetrenko proti Moldávii, stížnost č. 36552/02, bod 58.).
63. Na druhou stranu porušením práva na spravedlivý proces dle ESLP není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení ESLP ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). Vypořádání námitky může přitom vyplývat jen implicitně z okolností případu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 4. 2019 ve věci Harisch proti Německu, stížnost č. 50053/16, bod 35.).
64. Ve stěžovatelově věci však odůvodnění napadených rozhodnutí žádnou takovou vadou netrpí. Po detailní reprodukci obsahu jednotlivých provedených důkazů v hlavním líčení (body 2. až 24. napadeného rozsudku) nalézací soud v bodech 25. až 31. napadeného rozsudku zdůvodnil úvahy, které vedl při vyhodnocení důkazů, se závěrem, že předmětného skutku se dopustil právě stěžovatel (viz výše bod 6.). Nalézací soud zjistil takový skutkový stav, podle nějž vozidlo mohli řídit jen stěžovatel, svědek B. či svědek K., neboť žádná další neznámá osoba se na místě činu nenacházela, a že z těchto tří osob mohl být řidičem jen stěžovatel. Závěr, že na místě se nemohla pohybovat žádná další osoba, vyvodil nalézací soud z výpovědi svědka B., který i při hlavním líčení potvrdil, že u havarovaného auta stáli stěžovatel a svědek K., který vymyslel "blbou věc" přivolat policisty; ze záznamu telefonátu svědka K. na tísňovou linku, kdy se tento nejprve podřekl, že z vozidla někoho vyprostili, až poté tvrdil, že tam byl zloděj, který z místa utekl a který uvedl zcela odlišný popis časového sledu nehody než později stěžovatel v trestním řízení (stejně jako svědek B.); a z výpovědí zasahujících policistů, kteří potvrdili, že stěžovatel a svědek K. jevili zájem jen o asistenci při záchraně vozidla a poté, co tuto policisté odmítli, začali se chovat hostilně.
65. Závěr, že řídit mohl jen stěžovatel, pak nalézací soud dedukoval ze skutečnosti, že svědek B. celou akci hostil, takže by nenechal ostatní na místě v otevřené garáži a jel domů cizím vozem, přičemž svědek K. bydlel nedaleko, takže neměl důvod nejít domů pěšky, vozidlo havarovalo na nejkratší trase k bydlišti stěžovatele a tento byl rovněž jediným, kdo k němu měl v danou dobu klíče a svolení majitele s jeho užíváním. Nalézací soud se rovněž podrobně zabýval všemi rozhodujícími důkazy a rozpory mezi obsahem výpovědí stěžovatele a svědků, přičemž při jejich posuzování postupoval vždy zcela v mezích volného hodnocení důkazů a přesvědčivě zdůvodnil, proč verzím stěžovatele či svědka K. neuvěřil, a to zejména s odkazem na jejich rozpory s objektivními důkazy.
66. Tyto úvahy nalézacího soudu jak co do skutečností svědčících o stěžovatelově vině, tak co do vyvrácení jeho obhajoby jsou komplexní, logické, racionální a plasticky podložené provedenými důkazy, a tedy nezavdávají žádnou pochybnost o tom, že by byly zatíženy vadou neústavnosti. Byť ve věci chybí přímý důkaz, k závěru o vině stěžovatele dospěl nalézací soud na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce nepřímých důkazů, což je z hlediska koncepce dokazování v českém trestním řízení zcela korektní výsledek (srov. např. ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360; či FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 360), který nijak nekoliduje s ochranou ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, a naopak zohledňuje praktické limity možností zdrojů lidského poznání o v minulosti spáchaných trestných činech. Žádná vada zakládající neústavnost napadených rozhodnutí pak nemůže spočívat za těchto okolností v tom, že se se závěry nalézacího soudu následně ztotožnily odvolací soud i Nejvyšší soud.
67. Stěžovatelova námitka 1) tedy byla vznesena proti způsobu vypořádání se s námitkami obecnými soudy toliko formálně a účelově, ve skutečnosti ovšem směřovala proti skutkovým zjištěním, která učinil nalézací soud a z nichž obecné soudy vycházely. Jak však již shora bylo uvedeno, skutkový stav byl zjištěn zcela v mezích zásady volného hodnocení důkazů. Jak se Ústavní soud již v minulosti mnohokráte vyjádřil, zásada volného hodnocení důkazů je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
68. Žádnou vadou, která by mimořádně opravňovala Ústavní soud k zásahu proti procesu dokazování či jeho výsledkům, stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepostuluje, ale toliko vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy v jeho věci hodnocení důkazů provedly, a snaží se před Ústavním soudem prosadit dílčí přehodnocení jednotlivých důkazů a z nich vyvozených skutečností se záměrem závěr o své vině vyvrátit. Jelikož ovšem, jak výše uvedeno, proces dokazování a ustalování skutkového stavu proběhl ústavně konformním způsobem, v této snaze nemůže být stěžovatel úspěšný, neboť přehodnocování jednotlivých důkazů bez ohledu na závěry obecných soudů a procesy, z nichž tyto závěry vyústily, se neslučuje s rolí Ústavního soudu v moci soudní.
69. Tento výsledek vypořádání námitek 1) a 4) je rozhodující rovněž pro námitku 2). I ta je totiž podmíněna uznáním jiného skutkového stavu, než z jakého vycházely obecné soudy. Jelikož předmětný skutek je jednoznačně subsumovatelný pod právní kvalifikaci dle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jak nalézací soud vyložil v bodě 31. napadeného rozsudku, a ústavně konformně zjištěný skutkový stav předmětnému skutku zcela odpovídá, je tato námitka stěžovatele bezpředmětná a zjevně založená na jiném skutkovém stavu než na tom, kterého dosáhly obecné soudy.
70. Námitku 3) stěžovatel blíže nespecifikoval. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom nevyplývá nic, co by naznačovalo, že by obecné soudy přistupovaly ke stěžovateli jako k pachateli trestného činu ještě před skončením dokazování, že by dokazování bylo vedeno jen formálně s cílem podpořit již předem učiněný závěr o jeho vině či že by jeho vinu jakýmkoliv jiným způsobem předznamenávaly.
71. Ústavní soud konstatuje, že není povinen se zabývat námitkami, které stěžovatel pouze formálně deklaruje, ale blíže je nezdůvodní konkrétními argumenty zasazenými do kontextu specifických okolností daného případu, pokud jejich důvodnost není na první pohled natolik očividná, že žádné bližší vysvětlení nevyžaduje. Neslučuje se totiž s úlohou Ústavního soudu jako nezávislého orgánu ochrany ústavnosti, aby vstupoval do řízení na straně stěžovatele tím, že bude napravovat jeho argumentační pasivitu a sám aktivně vyhledávat v posuzovaném případě námitky, které by mohly svědčit ve stěžovatelův prospěch, kterých se sám stěžovatel nedovolává, a samostatně vyhledávat argumenty na jejich podporu.
72. Co se týče stěžovatelovy dílčí námitky, že nalézací soud neměl přijmout jeho prohlášení viny, Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že nikde v napadených rozhodnutích ani ve vyžádaném spisovém materiálu nelze identifikovat nic, co by nasvědčovalo tomu, že by nalézací soud přijal stěžovatelovo prohlášení viny dle § 206c trestního řádu, resp. že by stěžovatel vůbec takové prohlášení učinil, ani že by fakticky obecné soudy postupovaly tak, jako kdyby tak stěžovatel byl učinil, i když žádné prohlášení viny formálně nepřijaly. Naopak, jak vyplývá ze shora uvedeného, nalézací soud provedl v nynější věci k předmětnému skutku kompletní dokazování. Je tedy s podivem, že stěžovatel tuto dílčí námitku vůbec bez bližšího zdůvodnění vznáší, když byl navíc již Nejvyšším soudem upozorněn na to, že není zřejmé, jaké prohlášení viny má vůbec na mysli (viz bod 18. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
73. Ani námitka 5) nemohla Ústavní soud přesvědčit o tom, že by obecné soudy svými napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelova ústavně zaručená základní práva. Soud v hlavním líčení nemá povinnost předestírat stranám před vydáním rozhodnutí svůj předběžný náhled na navržené či i již provedené důkazy. To odpovídá zásadám materiální pravdy a volného hodnocení důkazů, které vyžadují, aby soud závěr o skutkovém stavu činil až po provedení všech důkazů hodnocených jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, jakož i hermeneutickému charakteru dokazování, který každý předběžný názor činí nutně závislý jen na konkrétní důkazní situaci v daný okamžik, která se může s každým dalším provedeným důkazem zcela změnit.
74. Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by hlavní líčení probíhalo v rozporu se zásadou kontradiktornosti, že by jemu či jeho obhájci nebylo umožněno se jej účastnit a uplatňovat v něm právo na obhajobu či že by závěr o jeho vině byl postaven na důkazu či důkazech, které by nebyly v hlavním líčení řádně provedeny, k nimž by se obhajoba nemohla vyjádřit či usilovat o jejich zpochybnění, či že by mu bylo znemožněno seznámit se s celým obsahem spisu a s důkazními návrhy v obžalobě, tedy že by nevěděl, jaké důkazy budou v hlavním líčení prováděny. Ústavní soud proto shrnuje, že vytýkaným postupem nalézacího soudu nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.
VIII. Závěr
75. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 36., 44. až 48., 52. až 54., 56., 57. a 71.
76. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. listopadu 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu