37. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech tvrdili, že v řízení před obvodním soudem odkazovali na rozsudky městského soudu individualizované výše sub 7. a Ústavní soud tento fakt ověřil i z vyžádaného spisového materiálu. Byť výslovně tak učinila pouze stěžovatelka 3), vzhledem ke stejnému datu všech tří napadených rozsudků je zřejmé, že obvodní soud si musel být v době jejich vydání existence rozdílné předchozí rozhodovací praxe vědom, nadto by stěžovatelům nebylo možno klást k tíži neznalost obvodního soudu rozhodovací praxe jeho jiných senátů a městského soudu jako odvolacího soudu, ani kdyby na ně výslovně nepoukázali. V těchto rozsudcích městský soud vyjádřil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1087/2012, právní názor, že stěžovatelé sice své pohledávky na společnost AirHelp Limited nepostoupili a tato společnost za stěžovatele jednala bez smlouvy o právním zastoupení v situaci tzv. nezmocněného jednatelství, avšak v takovém případě je zastoupený vázán právním jednáním zástupce, pokud je dodatečně schválí. Podle městského soudu v odkazovaných věcech žalobci schválili konkludentně předchozí jednání společnosti AirHelp Limited tím, že v předžalobních upomínkách i v žalobách přímo odkazovali na výzvu učiněnou touto společností vůči vedlejší účastnici, a s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, dospěl k závěru, že účinky schválení ve smyslu § 440 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku byly splněny. S oporou o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2886/2019, tedy městský soud uzavřel, že žalobci v tamních věcech byli právními jednáními společnosti AirHelp Limited učiněnými v nezmocněném jednatelství kvůli tomuto dodatečnému schválení vázání s účinky ex tunc (dále jen "předmětný právní názor").
38. Z časové posloupnosti zrekapitulované výše v bodě 3. tohoto nálezu se podává, že pokud by i v nynějších věcech měly být účinky uplatnění nároků spojovány s daty, v nichž tak učinila vůči vedlejší účastnici společnost AirHelp Limited, k promlčení dle § 2553 odst. 3 věta druhá občanského zákoníku by nebylo došlo. Jelikož nosným důvodem zamítnutí žalob stěžovatelů napadenými rozsudky obvodním soudem bylo právě úspěšné vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí, je zřejmé, že pokud by byl obvodní soud uplatnil předmětný právní názor městského soudu i v nynějších věcech, nemohl by rozhodnout tak, jak rozhodl, resp. přinejmenším by tak nemohl rozhodnout vycházeje z nosného důvodu, že práva stěžovatelů byla již promlčena.
39. Ústavní soud zdůrazňuje, že žádným způsobem nenaznačuje, jak by v takovém případě nyní posuzované věci dopadly, neboť mu nepřísluší činit takové závěry, avšak je bez sebemenší pochybnosti, že ve prospěch stěžovatelů svědčila předchozí rozhodovací praxe jiných senátů obvodního soudu i městského soudu, která byla způsobilá zásadním způsobem ovlivnit výsledky řízení. Obvodní soud na existenci této rozhodovací praxe nijak v odůvodnění svých napadených rozsudků nereagoval, a to přesto, že přinejmenším v jedné věci na ni výslovně stěžovatelka 3) odkazovala. Z jejich odůvodnění tedy není zřejmé, proč předmětný právní názor městského soudu neuplatnil i v případech stěžovatelů, tedy zda je považuje za skutkově odlišné v bodech podstatných pro odlišení právní kvalifikace, zda s předmětným právním názorem nesouhlasí a usiluje o jeho revizi, zda jej nepovažuje za výsledek ustálené rozhodovací praxe, zda je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vyššího článku soustavy obecných soudů nebo Ústavního soudu či má-li k jeho nerespektování jiný důvod.
40. A priori v nynějších věcech nic takovým závěrům nenasvědčuje, neboť skutkově i právně jsou věci stěžovatelů a věci, v nichž městský soud vyslovil předmětný právní názor, v podstatě shodné, na straně žalované vystupuje stejná vedlejší účastnice, jde typově o stejná práva, stejné průběhy řízení a předsoudních interakcí, jakož i o aplikaci stejných zákonných ustanovení. Za těchto okolností Ústavní soud nemá důvodu se domnívat, že by předmětný právní názor byl v nynějších věcech vyloučen, a pokud takový důvod obvodní soud měl, bylo jeho povinností jej uvést jednoznačně, explicitně a podrobně v odůvodnění napadených rozsudků, obzvláště detailně pak v řízení, v němž bylo tímto právním názorem výslovně argumentováno.
41. Tím, že obvodní soud takovou reakci opomněl a neuvedl ani nic, z čeho by alespoň implicité vyplývala nepřípadnost předmětného právního názoru nynějším věcem, porušil ústavněprávní požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí ohledně otázky mající zásadní význam na rozhodnutí ve věci samé a v případě stěžovatelky 3) také na vypořádání závažné a relevantní námitky vznesené jednou stranou řízení. Jelikož, jak stěžovatelé dostatečně demonstrovali, se předmětný právní názor objevuje opakovaně a napříč různými senáty v rozhodovací praxi městského soudu, což nevyvracela ani vedlejší účastnice, která se k ústavním stížnostem jinak vyjádřila, ani sám obvodní soud, který k tomu měl příležitost, již nevyužil, nerespektují napadené rozsudky také bez odůvodnění ustálenou judikaturu nadřízeného soudu, a představují tedy ústavně reprobovanou variantu judikaturního odklonu porušující obecný právní princip rovnosti soudního rozhodování "ve stejných případech stejně, v odlišných odlišně", vyplývající jak z ústavního pořádku, tak i výslovně provedený v podústavním právu § 13 občanského zákoníku. Tím byla vedlejší účastnice v řízení před obvodním soudem podstatně a neoprávněně zvýhodněna, neboť bezdůvodně těžila z porušení povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí a respektovat ustálenou rozhodovací praxi nadřízeného soudu obvodním soudem. Napadenými rozsudky tak byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů tak, jak je uvedeno ve výrocích I., III., a V. tohoto nálezu.
42. Ústavní soud rovněž konstatuje, že nynější věci představují poměrně vzácnou situaci, v níž soudní řízení začíná a současně končí v typově vymezeném druhu kauz před okresními, resp. zde obvodními soudy, a má tedy co do plné jurisdikce jednoinstanční povahu. Přípustnost odvolání je zde v typově stejných věcech (náhrady dle Nařízení) závislá v zásadě nahodile na výši požadované náhrady dle Nařízení, přičemž pravidelně tato výše hranici bagatelnosti nepřekročí. Plný přezkum (zejména právních otázek) ve věci samé na podkladě řádných i mimořádných opravných prostředků je tak v podstatě znemožněn a roli jediné další quasiinstance je tak nucen přebírat Ústavní soud. Právě v takových vzácných typových procesních situacích získává požadavek na respektování ustálené judikatury vyšších soudů obzvláštní důležitosti, neboť tzv. justiční dialog [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2941/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 78/89 SbNU 195) či nález sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763)] může takový "jednoinstanční" soud navázat toliko s Ústavním soudem.
43. Tématem tohoto dialogu ovšem z důvodu zvláštního postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, ne zákonnosti, mohou být toliko právní otázky týkající se výkladu norem ústavního pořádku Ústavním soudem, nikoliv též otázky výkladu podústavního práva. Uplatnění právního názoru odchylujícího se od ustálené judikatury vyšších soudů v otázkách výkladu podústavního práva takovým "jednoinstančním" soudem je tak toliko justičním monologem, neboť zde chybí diskusní partner. Z toho plynou specifické důsledky. V prvé řadě absence přezkumu s plnou jurisdikcí (především právních otázek) v určitých typových věcech nesmí být zneužívána "jednoinstančním" soudem k nerespektování ustálené judikatury vyšších soudů, s níž subjektivně nesouhlasí, která rozhodování dané věci podle jeho názoru komplikuje atd., neboť vyšší soud nemá v takovém případě možnost na tento nesouhlas reagovat. Takový postup by představoval ústavně nepřípustnou svévoli "jednoinstančního" soudu.
44. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že navíc ani neúspěšná strana řízení v případě justičního monologu nemá možnost iniciovat odpověď vyššího soudu. V této souvislosti je třeba doplnit, že sám pojem "justiční dialog", byť hojně užívaný, je poněkud nešťastný, protože nepřesný, neboť evokuje představu, že disputace o určité právní otázce se v něm účastní toliko dva soudy. Tak tomu však není. Prakticky každá taková disputace se vede na podkladě konkrétních kauz, v nichž je rozhodováno o právech a povinnostech jednotlivců, kteří mají na jejich výsledku zájem. I stranám řízení proto musí být umožněno se takové disputace zúčastnit a mít příležitost ovlivnit její výsledek ve svůj prospěch. To však v situaci "jednoinstančního" rozhodování v zásadě umožněno není, neboť řízení končí prvostupňovým rozhodnutím, tedy právní názor vyslovený prvostupňovým soudem již nemůže být zpochybněn vyšším soudem v soustavě obecných soudů, a tedy ani neúspěšnou stranou řízení v odpovídajícím opravném řízení.
45. Ústavní soud tak uzavírá, že odchýlení se od ustáleného právního názoru vyššího soudu "jednoinstančním" soudem, dopadá-li na jím rozhodovanou věc, je z ústavněprávního hlediska téměř zcela nepřípustné, tedy i kdyby bylo podloženo propracovaným, vycizelovaným a třeba i objektivně přesvědčivějším odůvodněním a takový soud by nejednal svévolně, ale dle nejlepšího vědomí a svědomí příslušného soudce k dané právní otázce. I v takových případech je totiž neúspěšná strana řízení nemožností zvrátit pro ni nepříznivý právní závěr nedůvodně znevýhodněna oproti úspěšné straně řízení, a to paradoxně přesto, že je to právě neúspěšná strana, která jednala v důvěře v předvídatelnost práva a respektování ustálené judikatury nadřízených soudů. K výjimkám, v nichž by odchýlení se od ustálené judikatury vyšších soudů "jednoinstančním" soudem bylo ústavně aprobované, je třeba přistupovat velmi restriktivně, avšak absolutně vyloučit je nelze. Může jít např. o situace, v nichž v důsledku změny právní úpravy již očividně dřívější ustálená judikatura ztratila relevanci, v nichž okolnosti případu sice ještě nesvědčí pro skutkovou distinkci, avšak jsou natolik mimořádné, že je při tvorbě ustálené judikatury vyšší soudy nemohly rozumně předvídat atd.
46. Na závěr této části Ústavní soud doplňuje, že ani mimo tyto výjimečné případy neupírá "jednoinstančnímu" soudu možnost usilovat o změnu ustálené judikatury vyšších soudů, avšak tato nesmí být vedena cestou justičního dialogu, ale cestou odborného diskursu, např. publikováním odborného textu, prezentováním odlišného právního názoru na odborných externích (např. odborný článek, vystoupení na odborných konferencích) či interních (např. gremiální porady) fórech. To platí tam, kde je určitá typová věc vyřizována vždy jen v jediné instanci. V nynějších typových věcech, v níž je skutečnost, zda bude věc rozhodována v jediné instanci, či zda bude odvolání přípustné, závislá v zásadě nahodile na výši uplatněného nároku, má navíc "jednoinstanční" soud možnost vyčkat s iniciací ústavně konformního justičního dialogu právě na takovou kauzu, v níž odvolání přípustné bude.
VIII. Závěr
47. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, jsou vyjádřeny v bodech 41. až 45.
48. Ústavní soud projednal ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání dle § 44 zákona o Ústavním soudu a contrario, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci a ani v něm nebylo třeba provádět dokazování. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, která ústavně zaručená práva stěžovatelů a jaká ustanovení ústavního zákona byla porušena, a podle § 83 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozsudky zrušil.
49. Věci stěžovatelů se tak nyní vrátí k dalšímu řízení před obvodním soudem. Ten se bude muset výslovně zabývat předmětným právním názorem městského soudu v kontextu nynějších věcí a dostatečně své závěry o jeho (ne)uplatnitelnosti na případy stěžovatelů zdůvodnit. Bude přitom vázán závěry tohoto nálezu uvedenými v bodech 47., tedy samotný případný věcný nesouhlas obvodního soudu jej neopravňuje k jejich nerespektování. Ústavní soud však nijak nepředjímá, jak má obvodní soud meritorně rozhodnout, ani závěry tohoto nálezu nelze interpretovat tak, že by obvodní soud neměl byť i jen hypotetickou možnost předmětný právní závěr neuplatnit, např. pokud by v nynějších věcech shledal důvod pro skutkovou distinkci, rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu atd. Ani žádnou takovou situaci však Ústavní soud nepředznamenává.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Jan Filip v. r. předseda senátu