31. Z výše uvedeného okresní soud dovodil, že oba obvinění vypovídali v podstatných částech svých výpovědí shodně a podrobně popsali svůj pohyb po městě dané odpoledne až do okamžiku zadržení. Krajský soud však i při své třetím rozhodování ve věci, aniž by doplnil dokazování, setrval na svém stanovisku, že okresní soud se nevypořádal se zásadními rozpory ve výpovědích obviněných. Podle jeho názoru vysvětlení okresního soudu o výpovědi obviněného Š. P. , který v přípravném řízení setkání s poškozeným popíral a připustil jej až u hlavního líčení, není přesvědčivé a nekoresponduje s tím, co uvedl stěžovatel (tj. že obviněný Š. P. poškozeného poznal ještě před tím, než došlo k prodeji cukru). Krajský soud zdůraznil, že mýlil-li by se poškozený do určité míry v časových údajích, nelze bez dalšího odmítat jeho výpověď jako celek a považovat ji za nevěrohodnou, jak to opakovaně činí okresní soud. Nevěrohodnost poškozeného lze podle jeho názoru stěží dovozovat také z toho, jakým způsobem měl po setkání s obviněnými odejít ke svojí matce. Poukázal také na to, že není možné nevzít do úvahy zjištění k předchozímu způsobu života obviněných.
32. Z § 259 odst. 3 věty první trestního řádu vyplývá, že neztotožní-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout.
33. Podle § 263 odst. 7 trestního řádu z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
34. Z uvedeného se podává, že krajský soud ve všech svých rozhodnutích ve věci hodnotil souhrnně důkazy jinak než soud okresní, a to včetně věrohodnosti obviněných a poškozeného, aniž by sám prováděl potřebné dokazování, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96 (R 20/1997 tr.), ze dne 28. 2. 1991 sp. zn. 1 Tz 4/91 (R 53/1991 tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83 (R 57/1984 tr.) aj.] i ze shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3235/15) a ESLP (srov. rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Krajský soud opakovaně poukazoval na údajné rozpory ve výpovědích obviněných. Jak bylo již shora uvedeno, okresnímu soudu vytkl, že rezignoval na skutečnost, že stěžovatel při své výpovědi u hlavního líčení dne 17. 6. 2020 uvedl, že ještě než došlo k prodeji "cukru", tak mu obviněný Š. P. sdělil, že již v minulosti poškozenému "cukr" prodal. Na rozdíl od toho u hlavního líčení konaného dne 18. 9. 2019 vypověděl, že se přímo poškozeného, kterého neznal, ptal, zda chce koupit pervitin, kdy obviněný Š. P. mu předem řekl, že poškozeného zná. Znovu také připomenul, že obviněný Š. P. ve výpovědi v přípravném řízení setkání s poškozeným popíral, ale u hlavního líčení ho připustil, a že nelze přehlížet, že poškozený se dne 29. 5. 2019 ve 21:43 hodin dostavil na Policii České republiky, kde oznámil, že byl přepaden a okraden.
35. Okresní soud se však, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno shora (sub body 6. a 7. shora), s uvedenými výtkami krajského soudu vypořádal a vysvětlil, proč uvěřil výpovědi obviněných a z jakých důvodů vyhodnotil výpověď poškozeného jako nevěrohodnou (sub body 30. - 31.). Krajský soud však i přesto setrval na svém stanovisku, že přetrvávají zásadní rozpory ve výpovědích obviněných a že rozhodnutí okresního soudu vyznívá nepřesvědčivě. Tímto postupem krajský soud ani nerespektoval princip presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu), z něhož kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/2009 (N 43/56 SbNU 479)]. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů dle § 226 písm. a), c) trestního řádu. Nedodržením této povinnosti porušuje soud pravidlo in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/2008 (N 247/55 SbNU 377)].
36. Z postupu krajského soudu je zřejmá jeho snaha vyvodit z důkazů provedených okresním soudem odlišné závěry, aniž by sám provedl byť jediný důkaz. Opakovaně jen poukazuje na rozpory ve výpovědích obviněných, se kterými se okresní soud již vypořádal, a naopak zlehčuje rozpory ve výpovědi poškozeného, když např. k rozporům v časových údajích uvedl, že mýlil-li by se poškozený v časových údajích, nelze bez dalšího odmítat jeho výpověď jako celek a považovat ji za nevěrohodnou. De facto se tak snaží přimět okresní soud, aby odlišným způsobem posoudil věrohodnost obviněných a poškozeného, resp. svými rozhodnutími dává najevo, že neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení obviněných. Takový jeho postup však stěží obstojí ve světle shora uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu a ESLP.
37. Podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Považuje-li odvolací soud rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl ve veřejném zasedání (viz k tomu sub 33). Neztotožní-li se například odvolací soud s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení jeho výpovědi i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§ 263 odst. 7 trestního řádu) je projevem zásady přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), jež jsou stěžejními zásadami dokazování určujícími i postup odvolacího soudu v trestním řízení [srov. např. nálezy ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153), rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23) nebo sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 83)].
38. Odvolací soud tedy nesmí sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může a měl by odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105) nebo sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833)].
39. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o odnětí věci nelze dovodit ani to, že by se původní senát okresního soudu dopustil v řízení závažných vad a že by nadto byl důvod k obavám, že se jich dopustí i propříště, respektive že nebude schopen věc uzavřít způsobem, který by mohl krajský soud, jako soud odvolací, akceptovat. Již nedostatečné odůvodnění daného rozhodnutí krajského soudu by přitom postačovalo k jeho zrušení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)].
40. V kontextu výše uvedeného, aniž by Ústavní soud sám jakkoli hodnotil provedené důkazy či posuzoval, zda takové hodnocení provedené okresním soudem či krajským soudem, jak na ně bylo shora poukázáno, je dostatečné a správné, se podává, že krajským soudem byla okresnímu soudu věc odňata za situace, kdy původní senát okresního soudu, jak bylo shora uvedeno, reagoval na všechny konkrétní výtky krajského soudu a byl schopen ve věci sám rozhodnout při posouzení všech rozhodných skutkových okolností, čímž došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tímto postupem krajský soud rovněž překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu, když sám hodnotil okresním soudem provedené a hodnocené důkazy, aniž by jakýkoli z rozhodných důkazů sám provedl, a to přesto, že takový postup mu zapovídá § 263 odst. 7 trestního řádu. Okresnímu soudu opakovaně důrazně naznačil, že nevina stěžovatele a obviněného Š. P. z provedených důkazů nevyplývá, byť sice navenek deklaroval, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy okresním soudem zhodnoceny, což vyplývá i z jeho poukazu na předchozí způsob života obviněných (sub 31). Podrobně popsaný postup krajského soudu navíc odporuje i zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)].
VI. Závěr
41. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to dané usnesení krajského soudu zrušil.
42. Věc se tak vrací do stadia po vyhlášení zprošťujícího rozsudku okresního soudu ze dne 13. 1. 2021 č. j. 3 T 139/2019-429, proti kterému podal státní zástupce odvolání. Úkolem krajského soudu bude projednat podané odvolání státního zástupce v souladu s § 263 odst. 7 trestního řádu.
43. Vzhledem k důvodům vyhovění ústavní stížnosti a obecné platnosti zásady beneficia cohaesionis (srov. § 261 trestního řádu) i pro rozhodování Ústavního soudu zrušil Ústavní soud napadené rozhodnutí i vůči spoluobviněnému Š. P..
44. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu